Proč bychom se netrápili

10. Je to špatné! Ale...

Kolem druhé ráno už byli všichni v náladě a brzy se party přesunula do bazénu přesně jak čekala. „Anno, nestůj tam tak a pojď za námi!" ani neví kdo to na ni volal, na takovou dálku nedokázala pořádně zaostřit. „Mě se líbí tady, díky," pila už jen vodu, aby byla schopná vyjít nahoru a trefila do svého pokoje.

Bohužel se její odpověď někomu nelíbila a než se nadála měla plíce plné vody. „Ses posral Davide!" někdo ji chytl a vytáhl nad vodu. „Vždyť je úplně na mol, mohla se utopit!" kašlala a křečovitě se držela kolem krku svého zachránce. „Jsi v pohodě?" zamrkala a s obtížemi zaostřila na obličej těsně vedle sebe. „Jo, díky," pobaveně jí odhrnul mokré vlasy. „Kyle, asi bys mě měl pustit," řekla tiše, aby to nikdo neslyšel, naklonil se k ní a stejným tónem odpověděl: „Nechci aby ses utopila před tím, než si promluvíme." Nadzvedne jedno obočí a snaží se ignorovat jak mu jiskří v očích.

„Tak mi pomoz ke kraji ať můžu vylést. Je mi zima," s nelibostí ji k sobě přitiskne, ale pak se pohne a zamíří ke kraji, kde ji posadí, „Tak jo, už půjdu do pokoje," přikývne a rozhlédne se po ostatních, „Myslím že do hodiny to tu rozpustím, tak mi neusni," zaculí se a mrkne. „Nic neslibuju," pokrčí rameny a zmizí v domě.

Když vidí samu sebe v zrcadle zhrozí se. Otočí kohoutkem teplé vody ve vaně a odlíčí rozmazané linky. Shodila ze sebe mokré oblečení, které už pořádně studilo a vlezla do horké vody. Potřebovala smýt ten zápach chlóru z bazénu. Ponořila se pod vodu a chvíli si užívala hučení v hlavě. Ani nevěděla jak dlouho tam tak ležela; teprve když začínala usínat vylezla z vany a osušila se. Oblékla si čisté triko a kalhotky a vysušila vlasy. Hlava se jí pořádně motala a tak byla ráda, když se mohla konečně svalit do měkké postele a nemusela se hýbat. Přitáhla si peřinu pod bradu a zavřela oči.

„Annie?" tichý hlas ji vytrhl z blažené tmy spánku. Zamrčí a otočí se na druhou stranu. „To jsem si mohl myslet že usneš," postel se vedle ní prohne. „No tak," odhrne jí vlasy a pohladí po tváři. „Nech mě spát," zabručí a pokusí si přetáhnout peřinu přes hlavu. „To ani náhodou, musíme si promluvit," natáhne se k nočnímu stolku pro hrnek. Věděl že bude spát, ale také věděl jak ji přinutí ho vnímat.

Párkrát začichá a pak otevře oči, „To je káva?" Kyle se samolibě pousměje. „Jen pokud si sedneš a budeš mě vnímat." Neohrabaně se posadí a natáhne ruce ke kouřícímu se pohárku. „Dej mi to," zaprosí. „Jsi vážně roztomilá když jsi opilá a něco chceš," políbí ji na tvář a pak jí ho dá.

Když se jí kofein dostane do krevního oběhu přikývne, „Tak jo, v rámci možností jsem schopná vnímat." „Dobře. No. Nevím kde začít," prohrábne si vlasy a těká pohledem po pokoji. Je zvláštní vidět ho v rozpacích, vždy se snažil být nad věcí a přesně věděl co říct. „Tak začni od začátku," napoví mu a znovu usrkává horkou tekutinu.

Přikývne a zhluboka se nadechne, „Tak jo. No. Ani nevím kdy se to stalo. Prostě jsem se na tebe jednou podíval a došlo mi že tě nemám rád jen jako sestru. Asi to je i tím jak nás matka od malička učila abychom si říkali všechno, mám k tobě blíž než kdy ke komu jinému. Věděl jsem že je to špatně a tak jsem udělal jedinou věc, která by mě přiměla na tebe tak nemyslet," pozorně ho poslouchá a úplně zapomene na hrnek v rukou.

„Rebeca?" odhadne co tím myslí a on jen přikývne. „Jakmile jsem ji přivedl k nám domů byl jsem tak zabraný do toho, abych se snažil vypadat šťastně, že jsem si vůbec nevšiml že nejsi v pohodě. Když mi to matka řekla, věděl jsem, že tudy cesta nevede, jen jsem ubližoval dalším lidem. Nakonec jsem se vykašlal na to něco předstírat. Technicky vzato ani sourozenci nejsme a je mi jedno co si kdo myslí," chvíli na něho bez výrazu zírá, pak odloží hrnek na stolek a znovu se k němu otočí.