Proč bychom se netrápili

5. Následky

Ihned po probuzení jí je jasné, že toho vypila víc než by měla. Světlo bylo odporně ostré a každý hlasitější zvuk se zařezával do hlavy, jako by ji chtěl rozseknout vejpůl. Posadila se a snažila si vzpomenout na včerejší večer. Pamatovala si večeři a matně jak se vrátila na pokoj. Pak rozdělala flašku vína, která ležela na stolku. Co bylo pak? Rozhlédla se po posteli a její pohled spočinul na vibrátoru. „To ne," zpřeházela peřiny aby našla telefon a ujistila se že to, co si myslí že včera udělala neudělala. „A kurva," konstatuje, když otevře seznam hovorů.

Poslední volané číslo byl Kyle o čtvrt na dvě v noci a trval dvacet minut. „Ne, ne, ne," vjela si prsty do vlasů a vyděšeně zírala na vibrátor. Po půl hodině uvažování co by měla udělat se rozhodne chovat, jako by se to nestalo a při přímém dotazu řekne, že byla opilá a nepamatuje si to. To je trapas! Ještě že ji na vlakové nádraží přijede vyzvednout mamka. V nejbližších několika dnech...ne letech má v plánu se Kylovi vyhýbat jak jen to půjde a v žádném případě s ním nebýt osamotě.

Školu nějak přežila, vůbec nevnímala co tam profesoři říkají. Hlava jí třeštila a k tomu ji začínalo bolet břicho. Žaludek měla jako na vodě a tak byla ráda, když vlak konečně zastavil ve stanici, kde vystoupila. Vešla do čekací haly a rozhlédla se po mamce. Srdce se jí zastavilo stejně jako dech, když uviděla Kyla stojícího uprostřed s tím jeho nechutně samolibým úsměvem. Opíral se o sloup a se založenýma rukama na prsou na ni hleděl.

Byla vděčná za brýle, které měla na očích, protože tak nemohl vidět jak protočila oči a pak je zavřela. Zhluboka se nadechla a zamířila k němu. „Čau ségra," pozdravil ji a chtěl ji objat, ale ona mu místo toho vrazila do rukou tašku a zamířila k východu. Pokud ho to zaskočilo, vzpamatoval se velice rychle. „Co tu děláš? Kde je mamka?" dožene ji a na její otázku pokrčí rameny. „Dnes ráno se s těma svýma kamarádkama domluvila a letěli na víkend někam do tepla. Proč? Nestačím ti?" ta dvojsmyslná narážka byla téměř hmatatelná. Rozhodla se hrát svou roli opilé nic si nepamatující blbky a jen pokrčila rameny. Ostře ji píchlo v boku a stiskla čelisti.

Nasedla do auta a do uší si dala sluchátka aby pochopil, že nemá v plánu se s ním bavit. Zavřela oči a celou cestu dělala sama sobě kázání, jak mohla být tak blbá. Doma zapadla do svého pokoje, potřebovala se dospat a zbavit se té kocoviny.

Probudila se kolem půl dvanácté, když jí bokem opět projela ostrá bolest, která se vzápětí opakovala. „Co se to děje?" zasyčela. Snažila se bolest zaspat, ale bylo to čím dál horší. Nakonec vzala telefon a chvíli přemýšlela, kdo má pohotovost. Ulevilo se jí, když si vzpomněla že by to měla být jedna z nejlepších lékařek na oddělení.

Pomalu vstala, neustále se držela za břicho, které okamžitě začalo protestovat. Pohyb se mu očividně nelíbil. Dobelhala se ke dveřím do Kylova pokoje a vešla do potemnělé místnosti. „Kyle?" rozhlédla se jen aby zjistila, že tam není. Vrátila se do pokoje a našla peněženku s doklady, se kterými pomalým krokem zamířila ke schodům. Ze zdola slyšela televizi a každý krok byl mučivě bolestivý. Došourala se do kuchyně, kde uviděla Kyla sedícího na gauči sledujícího nějaký fotbalový zápas.

Nohy se jí začaly třást a cítila slzy v očích, které se snažila vší silou zahnat. „Kyle, mohl bys," očividně ji přes hlasitost televize neslyšel. Popošla k jídelnímu stolu a opřela se o židli. „Kyle, prosím, mohl bys-" nestačila svou prosbu doříct, „Najednou mě vidíš? Najdi si někoho jiného z koho budeš moct dělat debila," odsekl ani se k ní neotočil. To už nezvládla, sesunula se na zem a nechala slzy aby jí stékaly po tvářích. Mobil nechala nahoře, takže aby si zavolala záchranku musela by vyjít schody, o čemž věděla, že to rozhodně nezvládne.

„A mohl bys mi aspoň zavolat sanitku?" zavzlykala a pevně stiskla paže kolem břicha, kterému se nelíbily ani otřesy způsobené pláčem. „An? Co se děje?" v momentě byl u ní. „Já nevím, potřebuju na pohotovost," z gauče vzal deku, kterou byl přikrytý a opatrně ji do ní zabalil a zvedl do náruče.

Po cestě vzal klíče od auta a peněženku. Opatrně ji posadil na sedadlo spolujezdce, kde se schoulila do klubíčka a přitáhla si nohy pod bradu. Třásla se bolestí i pláčem a modlila se, aby to už přestalo. Byla tak unavená že po cestě na chvíli usnula, „Zlato?" probral ji jemný hlas a dotek na tváři, když pootevřela oči starostlivě se na ni usmál, „která budova?" vyhlédla z okýnka a uvědomila si, že jsou v areálu nemocnice. „Devatenáct," zašeptala a znovu k němu otočila hlavu.

Ani se nepřevlékl, na sobě měl černé tepláky a bílý nátělník. Zamračil se na svítící nápis gynekologie, ale neřekl nic. Zastavil na místě pro sanitky a vypl motor, „Tady ale nemůžeš stát," namítla a její slova vyzněly spíš jako zděšení než jako pohoršení. „Na to seru," otevřel dveře a přešel k těm jejím. Opatrně ji zvedl do náruče a odnesl dovnitř. Během pár minut v čekárně přišla lékařka, která když ji uviděla se první usmála, „Anno, ahoj, co ty tady?" postavila se a stále se držela za břicho, „Mám příšerné bolesti, nevěděla jsem jestli jít sem nebo na chirdu," žena se pousmála a odemčela dveře ordinace. „Tak pojď," Kyle se zvedl, ale otočila se k němu a prosebně se na něho podívala, „Můžeš prosím počkat tady? To zvládnu," pousměje se, chvíli váhá, ale nakonec přikývne. Vymotá se z deky a nechá mu ji v rukách.

Doktorka jí pomůže na lehátko a přejíždí ultrazvukem po břiše. „Kdy jsi byla naposledy na prohlídce?" zeptá se s upřeným pohledem na monitor. „Před necelým půl rokem," taková odpověď ji očividně nepotěšila. „Proč?" začínala se bát. Místo odpovědi k ní natočila monitor, „Vidíš tohle? To je vaječník," přikývne, „A to kolem?" „To tam nemá co dělat a může to za ty tvé bolesti," nevěřícně zavrtí hlavou, „A dá se s tím něco dělat?" její pohled není moc optimistický. „Za mě rozhodně co nejdřív operace, čím déle to budeš oddalovat, tím větší je riziko, že o vaječníky přijdeš a už teď ti nedokážu slíbit, že operace dopadne dobře," zůstane na ni civět s nevěřícím pohledem.

„Mám zavolat přítele?" zamrká a zavrtí hlavou, „Koho?" pousměje se a ukáže ke dveřím. „Tvého přítele," zavrtí hlavou. „Ne, to je můj brácha," uvede jejich vztah na pravou míru. Jen přikývne a píše zprávu. „S tímhle se budu muset první srovnat sama," nedokáže uvěřit, že se něco takového děje jí. „Dám ti něco od bolesti a dám ti pár injekcí sebou, ale vyřeš to co nejdřív."

Stojí před dveřmi do čekárny a zhluboka dýchá, teď bude muset předvést nejlepší herecký výkon, jaký zvládla. Nechce to říkat nikomu, zatím ne.

Vejde do čekárny, kde Kyle netrpělivě přechází ze strany na stranu. Jakmile ji spatří zvedne deku a položí jí ji kolem ramen. Teprve teď jí došlo že nemá boty, „Tak co?" vezme jí sáček s injekcemi a zvedne ji do náruče, „Jedem domů?" přikývne a položí hlavu na jeho rameno.
„Co ti řekla?" zeptá se když vyjíždí z parkoviště. Chvíli přemýšlí na co to svést, až ji osvítí, „Mám kolem vaječníku cystu, když praská bolí to. Za pár dní to přejde," musí vymyslet, jak to udělat. Jako první zavolá do školy, jestli jsou schopní jí odložit zkoušky. Nejlepší řešení je odjet k tátovi, zná nejlepšího chirurga v zemi, při troše štěstí ji zoperuje dřív, než se to mamka a Kyle dozví.

Injekce začala zabírat a bolest pomalu ustupuje, zavře oči a unaveně upadá do spánku, ze kterého ji vytrhne až pohyb, jak ji Kyle zvedá. Odnese ji do jejího pokoje a i s dekou položí do postele a přikryje. Chytne ho za ruku a pootevře oči, „Díky bráško," zašeptá a Kyle se na ni pousměje, „V pohodě sestři," odhrne jí vlasy. „Zůstaneš tu se mnou, prosím?" na malou chvíli se zamračí, ale nakonec přikývne. Lehne si za ni a obejme ji. Zhluboka se nadechne a znovu zavírá oči.