Proč bychom se netrápili

17. Budoucnost je ve hvězdách

Ze spánku ji vytrhne náhlé světlo, zamrká a na pár vteřin přemýšlí kde je a jak se sem dostala. „Sakra," zakleje Kyle a rychle vstane a zamíří ke stolku, „kde je to ovládání," nadzvedne se a udiveně zírá na žaluzie, které se roztahují a pouští do pokoje sluneční světlo. Otevřela pusu a rozhlédla se po místnosti, až se pohledem zastavila na Kylovu dokonale tvarovaném pozadí a skousla si ret. „Zapomněl jsem vypnout to automatické otvírání," žaluzie se přetočí a světla v pokoji začne opět ubývat.

Zastaví zavírání když místnost ozařuje jen tlumené světlo a otočí se k ní čelem. Měla by se stydět, ale nedokázala si pomoct a těkala pohledem po jeho vypracovaném těle od hlavy k patě a na tváři se jí rozprostíral spokojený úsměv. Nadzvedl jedno obočí a přešel zpět k posteli, „Copak tě tak pobavilo puso?" odhrnul přikrývku až vyjekla a schoulila se do klubíčka. „Co to děláš?" snaží se si přitáhnout peřinu zpět k tělu, ale Kyle ji pevně drží. „Jen chci stejný výhled," posadí se vedle ní a přitáhne si ji k sobě.

„Co se děje?" zeptá se ho, když chvíli mlčí a se zachmuřeným výrazem jí prsty přejíždí po zádech. „Jen že jsem si často představoval jak budeš vypadat nádherně v těch černých peřinách." „Á, takže ta černá byl úmysl," pokusí se mu zvednout náladu. „Jo, to rozhodně byl úmysl. Představa jak v tomhle domě budeš se mnou, jak se tvůj smích nese místnostmi, jak tvoje světlá kůže kontrastuje s tmavou barvou povlečení, tvoje vůně naplňuje vzduch a tvá horkost mě obklopuje mě poháněla pokaždé, když jsem se na to chtěl vykašlat a ten barák prodat," neví co na to říct, vypadal najednou zranitelně.

„To co jsem řekl myslím vážně," natáhne se do šuplíku a vytáhne malou krabičku, kterou jí podá. „Co to je?" lakovaná krabička z tmavého dřeva, která ještě příjemně voněla novotou. „Otevři to," pobídne ji a bedlivě sleduje její výraz. Udiveně pootevře ústa a prohlíží si ten nejkrásnější prsten, jaký kdy viděla. „Miluju tě Annie. Víc než bych si kdy dokázal představit a bez tebe nemá můj život význam. Vezmeš si mě?" nevěřícně hledí na lesknoucí se kámen a nedokáže se přimět něco říct.

Pocity, které se v ní perou jsou tak protichůdné až se jí pohled rozostřuje jak se slzy derou ven. Myslela si že se s tím už vyrovnala, ale realita ji znovu praštila po hlavě a ona ji za to nenáviděla. „Takovou reakci jsem nečekal," přimhouří oči a neví, jestli brečí štěstím, nebo hrůzou. Podá mu krabičku do ruky, „Dáš mi chvilku?" jedním rychlým pohybem vstane, zvedne ze země jeho vestu a oblékne si ji. Vyběhne na chodbu a zhluboka se nadechne.

Projde chodbou do prostorného obývacího pokoje, kde slunce prosvítá prosklenou stěnou. Za domem se rozprostírá terasa a za ní louka. Otevře dveře a zhluboka se nadechne chladného vzduchu. Zachvěje se, ale sama neví jestli je to chladem, nebo tím, jak ji zaskočil.

Jedna věc je, že se spolu vyspali, ale vzít se? Jo, už na to měla roky, ale pravdou bylo, že na to nikdy nemyslela. Je to obrovský závazek a člověk by se neměl unáhlit, než s něčím takovým bude souhlasit. Problém byl v tom, že kdyby to bylo jen na ní, okamžitě by souhlasila, ale tady šlo o Kyla. Věřila mu, když říkal že ji miluje, ale nikdy nebude schopná být tím, čím by měla jako manžela být.

Vyrovnat se s tím jako svobodná a nezadaná je jedna věc, ale vyrovnat se s tím ve vztahu a vůči někomu druhému je něco úplně jiného. „Annie?" ozve se za ní nejistý hlas a ona pevně stiskne víčka a potlačí záchvat zoufalství, který se o ni znovu pokouší. „Mluv se mnou, co se děje?" ohleduplný jako vždycky, pomyslí si. „Já nemůžu," hlas se jí chvěje a je z něj cítit bolest.

„Proč?" zeptá se stále opatrným tónem. „Prostě ti to nemůžu udělat," cítí zlost na někoho, kdo za to všechno mohl, „nechápeš to? Nikdy ti nebudu moct dát rodinu! Na to tě mám až moc ráda abych ti zkazila život, zasloužíš si být šťastný a mít děti a to ti já nikdy nedám!" zoufale zakřičí a sesune se na kolena.