Proč bychom se netrápili

15. Kdo mě pochopí?!

„Tak jak ti je?" zeptá se lékařka, když za sebou zavře dveře ordinace. „Od včerejška mě příšerně bolí břicho." „Hm, tak se podíváme." Po pěti minutách kdy jí po břiše jezdí ultrazvukem a sleduje obrazovku se k ní otočí s ustaraným pohledem. „Uvnitř je všechno v pořádku. Bereš ty léky jak jsem ti řekla?"

„Sakra," zakleje. Úplně na ně zapomněla. „Anno," zavrtí hlavou a pokyne jí aby seskočila, „moc dobře víš že po takové operaci každého posílám k psychiatrovi. Tebe jsem tam neposlala jen proto, protože jsem si myslela, že jako zdravotník to zvládneš, ale pokud nebereš hormony, nic jiného my nezbude." „Prosím ne. Ke cvokaři nechci. Já je brala, jen se teď nějak všechno zkomplikovalo a v tom shonu jsem na ně zapomněla."

„Tak víš co? Uděláme dohodu. Napíšu ti na týden neschopenku. Ty se sebereš, vyřešíš si své problémy a budeš brát léky jak jsem ti řekla. Za týden přijdeš na kontrolu a uděláme kompletní vyšetření a krevní obraz. Pokud bude všechno na jedničku s hvězdičkou budu uvažovat o tom, že tě k psychiatrovi nepošlu. Souhlasíš?" rychle přikývne a teprve pak začne přemýšlet nad tím, co jí řeknou v práci na to, že během prvního měsíce kdy nastoupila jde na nemocenskou.

„Moc se omlouvám, vím že je to vůči vám nefér," začne se omlouvat, když ředitelka se zamračeným pohledem zkoumá nemocenský lístek. „To je v pořádku," pousměje se na ni, „všimla jsem si že posledních pár dní nejsi ve své kůži. Pokud ti týden pomůže k tomu aby ses dala dohromady tak ti ho bez problému dám. Hned první den jsem si všimla že ty děti miluješ a ony mají rády tebe. Raději na tebe týden počkáme, než bychom přijali někoho, pro koho by to byla otrava." „Jste moc hodná, děkuju."

Vyjde pře budovu a vytáhne telefon. Tři zmeškané hovory, jeden od Zoe a dva od Kyla. Co si jako myslí? Že když ho v noci nevykopla tak je všechno v pohodě? Zapomeň. Vytočí taťkovo číslo a zamíří domů.

„Ahoj tati." „Ahoj zlato, tak jak ti je?" „Kvůli tomu ti volám. Jdu od doktorky, dala mi na týden neschopenku a chce abych si pořádně odpočinula, což momentálně doma nejde. Myslíš že bych mohla přijet?" na okamžik se rozhostí ticho až zaváhá, jestli bude souhlasit. „Jasně, přijeď, moc rádi tě uvidíme," oddechne si a přidá do kroku. „Moc děkuju a mohla bych přijet ještě dnes?" „Jasně, jen dej vědět v kolik." „Dobře, tak zatím."

Sbalí si jen nejnutnější věci a na papír napíše vzkaz: jela jsem k taťkovi. Nechá ho ve svém pokoji, odmítá tuto informaci sdělovat někomu, kdo o ni nemá zájem tím, že by ji nechala například v kuchyni.

Nasedne na vlak a když se vagón pohne, trochu se jí uleví. Je ráda že vypadne z toho stresu doma, potřebuje čas jen sama pro sebe aby si uspořádala svůj život a myšlenky. Běhen cesty ji několikrát vyruší vyzvánění telefonu, je to Zoe a Kyle. Jako by se domluvili. Když vystoupí a v hale uvidí taťku, po dlouhé době se cítí šťastně, a tak když se znovu ozve telefon, nakvašeně hovor přijme, „Prosím už mi nevolej, chci mít klid a potřebuju čas," ukončí hovor a obejme otce, který k ní právě došel. „Ahoj tati." „Ahoj zlato, vidím že jsi v ráži. Co se děje?" Povzdechne si, „Teď ne," pochopí to. Vezme jí tašku a zamíří domů.

Následující dva dny jsou jako balzám na bolavou duši. Nikdo na ni netlačí, nikdo ji neodsuzuje ani nevyslíchá. Pravidelně bere léky a snaží se hodně odpočívat. Taťkův přítel je na služební cestě a tak mají čas jen pro sebe.

„Tak co, už mi řekneš před čím utíkáš?" zeptá se večer, když spolu sedí u televize a popíjejí víno. „Nějak se stalo, že celý můj život jde do prdele," vydechne a pokrčí rameny. „A kdy to začalo?" „Tou operací, vždyť víš jak moc jsem vždycky chtěla děti," přikývne a dolije jí skleničku, „a najednou se musím vyrovnat s faktem, že je nebudu moct nikdy mít." „A dál?" pobídne ji. „Kyle," zamračí se, v tom otci začne zvonit telefon. Vstane a dojde pro něj, „A vida, my o vlku," přijme hovor, „Ahoj Kyle," nastane ticho. Otec se k ní otočí, „Jo je tady," opožděně vrtí hlavou že s ním mluvit nechce, ale to už k ní natahuje ruku s telefonem.

„Já s ním nechci mluvit," řekne zarputile a je jí jedno jestli to Kyle ve sluchátku slyší. „On s tebou očividně mluvit chce a to hodně," nakloní hlavu na stranu a čeká. „Víš co mu chci říct?" nasupeně mu vezme telefon z ruky a zadívá se na display, „tohle," a ukončí hovor. Hodí telefon do deky a otočí se zpět k televizi.

Otec se posadí vedle ní a upřeně ji sleduje, „Tak co jste si udělali?" zeptá se vlídným tónem a upřeně ji pozoruje. Zhluboka se nadechne a opře hlavu o sedák, „Mluvil jsi v poslední době s mamkou?" Přikývne, „Jo, volala dnes ráno, pochopil jsem, že je na tebe naštvaná a nebaví se s tebou." „Naštvaná?" zasměje se a zavrtí hlavou, „To těžko. Řekla že už nejsem její dcera." „A proč to řekla?" „Protože zjistila s kým mám," zarazí se a stiskne rty, „s kým jsem měla vztah."

„Aha. A s kým? Jestli se teda můžu zeptat," otočí k němu hlavu a chvíli se na něho dívá. Tak moment, ten pohled není zvědavý, je chápavý! Narovná se a přimhouří oči, „Ty to víš," řekne nevěřícně a on její domněnku potvrdí mírným úsměvem. „Věř mi že bych byl hodně špatný otec, kdybych to nevěděl." „Jak dlouho?" „Všiml jsem si toho už když jsem tě přivezl po té operaci, i když si myslím že jsi o Kylových citech tehdy ještě nevěděla." „Cože? Jak jsi to mohl poznat?" „Zlato, vím jaké to je, když někoho miluješ. A věř mi že kdybys pro něho byla JEN sestra, neběžel by přes celé město jen aby tě viděl o pár minut dřív a jako sestře ti pomohl domů, ale určitě by tě nebral do náruče a to jak se na tebe pokaždé díval," zavrtí hlavou a usměje se.

„Jen nevím co provedl, že se s ním nechceš bavit?" „Hned od začátku jsem měla strach z toho, co řekne mamka až se to dozví, ale on mě uklidňoval, abych se nebála a když nás našla jak se v kuchyni líbáme snažil se ji přesvědčit, že to nebylo tak, jak to vypadalo. Chtěla aby odešel a mohla být se mnou sama. Věděl že nechci aby mě v tom nechal samotnou, ale stejně odešel a od té doby jsem ho neviděla. Vykašlal se na mě, nechal mě v tom samotnou a já na něho jsem pořád naštvaná a nechci s ním mluvit, protože bych mohla říct něco, čeho bych pak mohla litovat a nechci mu ublížit," slzy jí stékají po tvářích a všechna ta bolest a zlost, kterou celou dobu držela v sobě se drala ven a odplouvala s hořkými slzami.

„Proč se to muselo stát zrovna mě!" vzlyká a třesoucíma se rukama uchopí otcovu ruku, kterou ji objímá. „Ale zlato, někoho milovat není trest." „Je, když je to tvůj sourozenec!" „Vy ale nejste sourozenci. Nemáte společného ani jednoho rodiče, ani nebyli oddáni a i příjmení máte různá. Každý kdo má aspoň trochu rozumu to pochopí." „Jsi první kdo mě za to neodsoudil." „Ale určitě ne poslední, uvidíš."

Po onom rozhovoru se cítila o mnoho lépe. Když máte někoho, kdo vám řekne že to není špatné a stojí za vámi, i ten jeden člověk vád dokáže dát hodně síly.

Probudí ji vyzvánění telefonu. Zoe. Posadí se, „Ano?" „Ahoj Ann. Moc se omlouvám za to, co jsem tehdy řekla," začala rychle mluvit, jako by se bála že jí zavěsí, „reagovala jsem unáhleně a přehnaně. Vždycky jsem vás brala jako pravé sourozence a teprve tehdy mi došlo, že jimi nejste. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala jak moc se k sobě hodíte a chci abys věděla, že ti to přeju. Zasloužíš si být šťastná a Kyle je dobrý chlap." „Díky, ale nevím jestli v tom chci pokračovat. Zrovna jsme ve fázi kdy s ním nechci mluvit a pořád se na něho zlobím za to co udělal a popravdě si nejsem jistá jestli nějaké my vůbec existuje."

„Aha, takže zítra nepůjdeš?" „Kam?" „Zítra je přece finále té celostátní taneční soutěže, kam se Kyle s jejich skupinou dostali. Takže nepřijedeš?" sakra, zakleje v duchu. Úplně na to zapomněla. „Ještě nad tím popřemýšlím, ano?" „Dobře, tak pak dej vědět. Mám tě ráda." „Já tebe taky, pa."