Proč bychom se netrápili

7. Zlomená

Už jsou to čtyři dny, kdy její dcera bez jediného slova odjela za jejím ex. Byla na ni naštvaná, to ano, ale víc se o ni bála. Celý den nosí po ruce telefon, kdyby jí přišla zpráva, že si pro ni může přijet.

Odpoledne se konečně dočká: Teď ji propustili. Přivezu ji, jen to bude trvat cca čtyři hodiny. Musím jet pomalu. Hluboce vydechne a napíše Kylovi. Každý den přišel z práce a první co ho zajímalo jestli už ji propustili a jak na tom je. Byl to brácha, kterého by si přála každá sestra.

Po čtyřech hodinách příšerné bolesti a utrpení kdy cítila každou nerovnost na vozovce konečně zastaví před jejich domem. Leží schoulená na zadním sedadle přikrytá dekou. Otevřou se dveře, ale nemá sílu ani otevřít oči.

Snažila se otce přesvědčit aby mohla pár dní zůstat u něho. Potřebovala se trochu vzpamatovat, ale mamka trvala na tom, že hned po propuštění přijede domů. Chápe, že je na ni naštvaná, ale ta bolest je příšerná. „Zlato, jsme tady," ozve se taťka a pomůže jí se pomalu zvednout. „Díky," unaveně se na něho usměje. „Anno!" z domu vyběhne mamka a prudce ji obejme. „Au," zaskučí když ji stiskne. „Promiň, promiň," poodstoupí aby jí nechala prostor.

Přitáhne si deku k tělu aby nikdo neviděl že má na sobě jen triko. Kalhoty ji tlačily do rány, která se jí táhne přes břicho. Byla zvyklá na pohled na rány, jen mít jednu na sobě bylo dost děsivé zjištění. Otočí hlavu aby se podívala, kam se její mamka dívá. Kyle stál na rohu ulice a zrychleně oddechoval. Zřejmě utíkal, stál opřený o kolena a když se jejich pohledy setkaly jako by se mu ulevilo.

Pokusila se na něho usmát, ale nebyla si jistá, jestli je na ni ještě pořád naštvaný a tak raději sklopí pohled. „Pojď dovnitř," pobídne ji mamka. Přikývne a udělá jeden krok. Břicho protestuje a tak stiskne čelisti a zaryje nehty do boku, aby si nemačkala jizvu. „Pomůžu ti," opatrně ji podepře pod pažemi a počká, jestli mu dovolí jí pomoct. Po krátkém zaváhání mu položila ruku kolem ramen, chytl ji pod koleny a zvedl do náruče. „Díky," zašeptá a položí svou hlavu na jeho rameno.

Odnese ji do pokoje a postaví na zem. Chvíli balancuje než získá rovnováhu, Kyle jí rozestele postel aby si mohla lehnout. Shodí ze sebe deku a pomalu přejde k posteli. Když k ní vzhlédne, zamračí se a strne. Posadí se na kraj a s bolestným výrazem se položí. Přetočí se na záda a dlouze vydechne. Kyle ji přikryje a vážně se na ni zadívá, „Proč jsi něco neřekla?" „Tak jako jsi mi řekl o Rebece?" popíchne ho a nadzvedne jedno obočí.

„Pořád se na mě zlobíš?" zeptá se když nic neřekne. „Ne. Chápu to. Nutil jsem tě k něčemu co jsi nechtěla a choval se jako idiot. Omlouvám se," mírně se pousměje a obejme ho. „Chyběls mi," stiskne ho tak pevně, jak jí břicho dovolí. „Chyběl mi brácha, který by mi řekl že to dobře dopadne a všechno bude zase jako dřív," do očí jí vhrknou slzy. „No tak," pohladí ji po vlasech, „bude to dobré," zavrtí hlavou a odtáhne se. „Ne, už nikdy nebude nic jako dřív," otočí se na bok a přitáhne si peřinu k tělu. Otřásají jí vzlyky a on neví co má dělat. Nikdy ji v takovém stavu neviděl.

„Zajdu ti pro něco k jídlu. Vypadáš jako kdyby ti celou dobu nedali najíst," přejede po rozpuštěných vlasech a sejde dolů, kde najde matku s Anniným otcem. „Jak jí je?" zeptá se ho a David se na něho pesimisticky podívá. „Je úplně mimo. Hrozně brečí, nechápu to," David si povzdechne a usrkne z hrnku, který před ním stojí. „Bude trvat než se s tím vyrovná. Od té doby co jí doktor řekl jak ta operace dopadla sem ji neviděl se usmát," zamračeně zírá na hrnek, jako by ho chtěl silou vůle rozbít.

„Co jí řekl doktor?" otočila se k němu matka. Rozhodně zavrtí hlavou, „To ti neřeknu. Až bude připravená řekne vám to sama." Matka po něm střelí pohledem a na moment si je jistý, že po něm skočí aby ho uškrtila. „Odnesu jí nějaké jídlo a budu tam s ní."

Když se vrátí do pokoje bezhnutě leží se zavřenýma očima a po tvářích jí stále stékají slzy. Položí talíř s hrnkem na stolek a chvíli ji sleduje, nakonec obejde postel, lehne si za ni a obejme ji. „An, víš že mi můžeš říct cokoliv. Nejsi na to sama, vždycky tu pro tebe budu. Víš to, že jo?" otevře oči, ale nepohne se. „Jo, vím a mám tě za to moc ráda. Já jen prostě nevím jak se smířit s tím, že nikdy nebudu moct mít vlastní děti," teď pochopil co ji tak rozhodilo a chápal to. Věděl jak moc pro ni děti znamenají, také proto s nimi chtěla pracovat. „Ale vždyť existují i jiné způsoby jak mít děti," snaží se ji povzbudit. „To jo, ale nikdy nezjistím jak by vypadal někdo, kdo by měl něco ze mě," zachvěje se a on ji sevře pevněji a políbí do vlasů.

„Dej tomu čas, teď je toho na tebe moc." Zavrtí hlavou a zhluboka se nadechne, „Proč já? Co jsem udělala tak hrozného?" Otočí ji k sobě, „Podívej se na mě," nadzvedne jí hlavu aby se na něho musela podívat. Musí zamrkat aby ho vůbec přes slzy viděla. Pousměje se na ni s takovým pochopením, jaké u něho nikdy neviděla, „Nic jsi neprovedla Annie, jsi nejhodnější člověk jakého znám. Nikdy se nám nestane nic tak hrozného, co bychom nedokázali zvládnout. Jsi silnější než si myslíš a pokud se ti bude zdát že už nemůžeš, jsem tu pro tebe a kdykoliv ti pomůžu. Ano?" nevěřícně na něho hledí, jako by po těch letech, kdy si myslela že už ho zná objevila další část jeho já, kterou nikdy neviděla. „Proč to děláš?" Úsměv na jeho tváři se rozšíří a palcem jí setře slzy, „Protože nikoho kromě tebe nemám. Udělala jsi toho pro mě tolik. A teď, když potřebuješ podržet ty, tak tě v tom nenechám," nepatrně se pousměje nechá ho, aby ji znovu objal.

V nemocnici měla hodně času přemýšlet nad svým životem i nad Kylem a tím, co se mezi nimi v posledních dnech stalo. Potřebovala čas a odstup aby si udělala jasno sama v sobě.