heartbreak girl|| 5sos

chapter one

Je půlnoc a já vyrážím na procházku. Musím si pročistit hlavu. Už nemám na to, jak na mě otec jen řve. Mami, chybíš mi, vrať se ke mně, prosím. Bohužel si to říkám zbytečně. Už nejsi mezi náma. Chybíš mi.

Má vůbec na mě otec právo řvát a bít mě? Bydlím u něj, jen pro to, že mamka zemřela.

Oblékla sem si černè legíny, bílé dlouhé tričko a velkou černou mikinu. Pomalu jsem šla po schodech, aby moc nevrzaly. Když sem sešla těch pár schodů co mě oddělují od dolního patra, zjistila sem, že otec usnul v obýváku na pohovce s ovladačem v ruce. Nad tím, jak chrápal a slintal jsem se musela zasmát. Pomalu jsem prošla obývací pokoj, tak, abych neudělala žádný rámus a došla k vchodovým dveřím. U velkých vchodových dveří jsem se ještě otočila a zkontrolovala tátu, jestli spí. Kdyby mě teď chytil asi bych strávila po zbytek svého života ve svém malém ale útulném pokoji. Spal, už nechrápal ale sliny mu z pusy pořád tekly. Nazula jsem si svoje pohodlné černé conversky, otočila klíčem a otevřela dveře. Hned jak sem vyšla před domek, mráz mě praštil do obličeje, zatřásla hlavou jsem a tiše zavřela dveře. Procházela jsem se po zasněženém Londýně, sněhové hvězdičky mi padaly na vlasy a studený vítr mi foukal do tváře. Došla jsem k velkému vánočnímu stromečku, který byl ozdobený do zlata a světýlka svítila červeně. Byl kouzelný. Když si vybavím Vánoce s tátou, ještě když byla mamka s náma, Vánoce bylo to nejhezčí v našem životě. A nemyslím to tak, že jsem dostala kopec dárků, ale byli jsme všichni spolu. A hlavně, šťastní. Od tý doby co se zjistilo, že má mamka vážnou rakovinu to s tátou začalo jít z kopce. Začal pít a pak, když mamka odešla, začal být agresivní na mě. Vím, že nechce, většinou se mi omlouvá formou papírku na stolu a u toho pět liber, ale nezvládám to. Nemám nejlepší kamarádku, které bych se mohla vybrečet na rameni. Nemám sestru, která by tu byla vždy pro mě. Nemám mamku. Kdysi jsem měla nejlepšího kamaráda, kdysi. Když zjistil, jak je moje mamka nemocná, snažil se tu být pro mě, a byl, dokud se to vše neposralo. Musel se odstěhovat z Londýna, sice jsme si psali každý den, ale našel si jiné kamarády a typuji, že i holku. Vím, že si na mě už asi ani nevzpomíná, ale pořád je to nejdůležitější osoba v mém životě a bez něj nemůžu existovat.

Když jsem se nabažila vánočního stromečku, odešla sem k blízké zasněžené lavičce, rukou jsem odhrnula sníh na zem a sedla si. Nasadila si sluchátka a pustila si písničky. Převážně mám v mobilu Lanu Del Rey. Jednou jsem byla na jejím koncertu, při kterém jsem zapomněla na smutek a všechny problémy a jenom poslouchala jak božsky zpívá.

Nemám na to, jsem tak strašně moc unavená. Ze svýho života, ze svých problémů, ze všeho. Už jsem se kolikrát pokusila zabít, ale můj nejlepší kamarád, Michael, zabránil mi v tom. Byl tu pro mě, každý den a furt mě hlídal, abych si nic neudělala. V jeho přítomnosti jsem se cítila v bezpečí, většinou jsme byli zavření v mém malém pokoji, seděli na posteli a povídali si. Když tu byl, táta si mě nevšímal, což pro mě bylo plus. Jen já, Michael a filmy a smích. Tak strašně moc mi chybí. Tohle přemýšlení o něm mě donutí mu napsat. Chvíli váhám, ale pak otevírám facebook messenger, kliknu na malou lupu a do vyhledávače napíšu 'Michael Clifford'. Chvíli se rozmýšlím, co napíšu, ale mám jasno.
Ahoj Mickey, víš ty vůbec, jak mi chybíš? Nezvládám to bez tebe, zase mám problémy s tátou, se školou, se vším. Nebo spíš, každý má problém semnou. Chybíš mi, mám tě ráda.

Aktivní před 3 minutami? Jak ho znám, určitě ještě nespí. Je vzhůru do rána a pak vstává na oběd. Nad myšlenkou, na kterou jsem si vzpomněla, jsem se musela zasmát.
"Michaele Clifforde, okamžitě vstávej, to že jsi nespal zas celou noc neni moje vina a já chci jít ven, tak vstávej." Snažila se říct přísným tónem, ale nikdy mi tohle nešlo.
"Hmmm." když tohle zabručel, sebrala sem mu peřinu a skočila na něj. Odhodil mě vedle sebe na postel a zase zavřel oči.
"Notak, když vstaneš, koupím ti velkou pizzu!" hned jak sem tohle dořekla, už vstával a šel si čistit zuby. Vím jak na něj, když slyší pizza je jako by spal několik dní zasebou. Šla jsem za ním do koupelny, že si vyfénuju vlasy. Než jsem došla k šuplíku, kde fén ležel, už sem ležela na posteli, Michael na mě seděl a lochtal mě."To máš za to, že jsi mě vzbudila!" smál se a nechtěl mě pustit.
"Poooomoooc!" křičela sem, ale bylo to zbytečný, byli jsme sami doma. Po nějaké chvíli lochtání mě konečně pustil. Hodila jsem po něm ještě polštář a pak šla k tomu fénu.

Ze vzpomínání mě vyrušilo zvonění mobilu. Michael. Váhala sem, jestli hovor zvednout, ale pak mi došlo, že bych byla asi úplně hloupá, kdybych to nezvedla.

"M-Mickey? Ahoj, tak strašně mi chybíš. C-co potřebuješ?" dostala jsem ze sebe jedinou, ohranou větu. Byla jsem tak ráda, že mi zavolal.

"Ty se mě ještě ptáš co potřebuju?! Opovaž si něco udělat, jasný?" řekl to strašně vážně a mně se hrnuly slzy.

"Uh.. Ani nevíš, jaký to tady je. Chtěla bych prostě zmizet... A-a čekala sem lepší přivítání teda!" nejdříve jsem mluvila vážně a pak můj hlas poklesl do mírného smíchu.

"Taky mi chybíš, zlato. Spokojená?" MICHAEL MI TAK CHYBÍ.

"Nebudu spokojená, do té doby, než tě budu moct obejmout." sklesle jsem mu odpověděla a smích z mé tváře zmizel.

"Obejmeš mě. Jen mi těď řekni, proč sedíš kolem druhý ráno na lavičce v parku." řekl a já se zarazila. J-jak to ví? Potřebuju ho tady, potřebuju ho obejmout.

"Čekám na odpověď, tak?" začala sem se otáčet, ale neviděla sem ho. Doprdele, jak to ví?

"Uhm, telefonuju? Clifforde, kde jsi?!" na mé tváři se opět objevil úsměv.

"Otoč se." Otočila sem se, a stál tam. Panebože, Michael Clifford, můj nejlepší kamarád, je zpátky v Londýně a stojí ve dvě ráno v parku. Ihned jsem se k němu rozběhla a obejmula ho. Jeho medvědí objetí mi strašně chybělo. Mickey má takovej zlozvyk (?) si furt barvit vlasy. Když odjížděl, měl je blonďatý a teď je má červený. Dal mi pusu do vlasů a já neplánovala ho pustit. Asi po 15 minutách objímání a mých vzlyků jsem ho pustila, otřela si slzy a řekla mu, jak moc mi chyběl. Na tváři se mu objevil úsměv a mně také. Začli jsme se procházet, říkat si co se za ty dva roky co tu nebyl stalo a kolem čtvrté ráno jsem se rozhodla, že bych měla jít domů, co když se táta probudil a tak. Michael mě doprovodil domů a v půl pátý ráno už jsem ležela ve své posteli a snažila se usnout.

Když mě táta probudil asi v osm, že jde do práce a že si mám snídani udělat sama, už jsem spát nešla. Sešla sem pár dřevěných vrzajících schodů, udělala sem si snídani sedla si k televizi a jedla. Někdo zazvonil..