Unstoppable [CZ]

14.

"Co si myslíš že děláš?" začal po mně Chris řvát. 

"Musím jít za nimi.. Musím zachránit Bell. Všechno je to moje vina.." celá jsem se klepala a byla připravená, jít Bell zachránit. 

"A to chceš jít sama? Pokud jsem viděl dobře, byli od Declana, takže by to byl tvůj konec." Chris měl pravdu. "Dostaneme ji odtamtud, neboj." Pokývala jsem hlavou a opřela se o Chrisův hrudník. V hlavě jsem si přehrávala jeho slova a najednou mi to došlo. Jak mohl znát Declana? Vytrhla jsem se z jeho sevření.

"Jak znáš Declana?" Vyhrkla jsem. Chris si nervozně prohrábl vlasy.

"To je teď jedno, pojď." Chytil mě za ruku a táhl k parkovišti.

"Počkej! Mám tam věci a taky musím něco říct ostatním." řekla jsem Chrisovi. 

"Fajn. Tady máš klíče a počkej na mě v autě." Vrazil mi klíče od auta do ruky a obrátil se zpátky ke klubu. Otočila jsem se k parkovišti a zmáčkla dálkové odemykání. V rohu parkoviště zablikaly světla od černého Challengera. Obočí mi stouplo do výšky a já s údivem hleděla na auto před sebou. Došla jsem k němu a párkrát si ho obešla, abych nakonec mohla uznale pokývat hlavou. Sedla jsem si na místo spolujezdce. Po pár minutách se otevřely dveře na straně řidiče a Chris nastoupil i s mými věcmi.  Podal mi bundu, kterou jsem si přehodila přes nohy. 

"Hezký auto." Podívala jsem se na Chrise s jemným úsměvem na rtech. Chris se na mě zazubil a pomalu vyjel z parkoviště. Bylo vidět že si řízení užíval a byl pyšný že vlastnil takový kousek.

"Co si jim řekl?" Zeptala jsem se po chvíli ticha. 

"Že Isabelle odjela s jedním mým známým a o tebe se postarám, takže o vás nemusí mít strach. Osobně si myslím, že tam všichni byli ve stavu, kdy jim to bylo úplně jedno." Odpověděl s klidem.

"Děkuji, nechci je do toho zatáhnout ještě víc. Tohle musím vyřešit sama a co nejrychleji." Povzdechla jsem si a začala se věnovat silnici před námi. Tuhle cestu moc dobře znám. Zmateně jsem se podívala na Chrise, ale než jsem se stačila zeptat, už jsme zastavovali před mně dost známým domem. Chris vystoupil a šel ke vchodovým dveřím, zastavil se těsně před nimi a zaklepal. Po chvíli se ve dveřích objevil Danny s rozcuchanými vlasy, podle kterých jsem usoudila že ještě před chvílí spal. Chvíli tam o něčem horlivě diskutovali, než se oba otočili mým směrem. Svou bundu jsem položila na Chrisovo sedadlo a vystoupila jsem z auta. Když jsem je tam tak viděla oba stát, měla jsem v hlavě nespočet otázek. Kdo byl ten chlap, za kterým tři dny zpátky byli, co bylo v té obálce co mu dávali a odkud se vlastně znají? Na poslední otázku jsem si odpověděla sama, když mi došlo že se oba zůčastňují nelegálních boxovacích zápasů. Zbylé otázky jsem vyhnala z hlavy a zamířila k nim. 

"Jak dostanu Bell zpátky?" Zeptala jsem se s otázkou vepsanou ve tváři. Bylo na Dennym vidět, že i on z toho byl dost špatný. Nebylo se čemu divit, znal ji dýl jak já a jak jsem pochopila, byli si docela blízcí. 

"Něco vymyslíme ale rozhodně do toho nepůjdeš sama, jsme v tom spolu, tak jako vždycky." Vtáhnul mě do náručí Danny. Nechtěla jsem aby mi pomáhal, aby se mu něco stalo. Vždycky to byla moje věc a  můj problém ale Danny mi pokaždé pomohl. Žádala jsem ho tolikrát, aby se do toho nepletl a i přesto to byl on, díky komu jsem byla ještě naživu. Protože on neposlechl. Nikdy neposlechl a vždy mě zachránil. Byla jsem mu tolik vděčná. 

"Děkuju. Děkuju za všechno." Vydechla jsem do ohybu jeho krku. V tuhle chvíli jsem nevěděla co víc říct.

"Teď si půjdeš lehnout, máš za sebou dlouhý den." Chytil mě Danny kolem ramen a vedl do jednoho z volných pokojů.  Nechtěla jsem spát, museli jsme vymyslet, jak odtamtud Bell co nejdřív dostaneme. Otočila jsem se na Dannyho abych mohla protestovat, ale nedal mi k tomu možnost.   

"Ve skříni si vezmi nějaké věci na spaní a koupelna víš kde je." Usmál se a odešel z pokoje. Nebyla jsem tady poprvé a tak jsem se tu orientovala. Přešla jsem k velké černé skříni ve které jsem čapla první tričko, které mi přišlo pod ruku a zamířila jsem do koupelny. 

Nemohla jsem spát. Podívala jsem se na hodiny a zjistila že jsou tři hodiny ráno. Zvedla jsem se z postele a potichu se vydala do kuchyně. Z poličky jsem si vzala sklenici, do které jsem si napustila studenou vodu. Opřela jsem se zády o kuchyňskou linku a zamyšleně se dívala z okna do tmavé ulice. 

"Nemůžeš spát?" Ozval se Chris opírající se o rám dveří z obýváku. Polekaně jsem sebou škubla, div mi sklenice nevypadla z ruky a pomalu se na něj otočila. 

"Poslední dobou je toho dost. Všechno se mi honí hlavou a nejde to zastavit." Povzdechla jsem si. "Věděla jsem, že po mně půjde a vystavila jsem vás nebezpečí. Měla jsem odjet hned, když mi došel ten zatracený dopis. Kdyby nebylo mě, nic by se jí nestalo. Měla jsem ji hledat dřív, měla jsem být s ní. Mohla jsem to být místo ní já a Bell by byla v bezpečí."

"Hej..hej klid, pojď sem" řekl Chris a rozevřel náruč do které mě následně schoval. "Není to tvoje vina, nemohla si vědět že tam budou, nesmíš si to vyčítat. Dostaneme ji od něj a nikdo jí neublíží neboj." Hladil mě jemně ve vlasech a snažil se mě uklidnit. Pomáhalo to. Měla jsem strach ale stupňoval se. Dostanu ji  odtamtud. Musím.

"Pojď, půjdeme spát." zašeptal Chris a chytil mě za ruku. 

"Nechci být sama" zamumlala jsem potichu. Chris se usmál a šel se mnou do pokoje. Lehla jsem si na kraj postele a Chris si lehnul za mě. Ochranářsky kolem mě obalil ruce a já si svou hlavu položila na jeho hrudník. Unitř jsem se cítila štastně, i když zrovna nebyla vhodná příležitost. Poslouchala jsem jeho vyrovnaný dech a tlukot jeho srdce mě ukolébal ke spánku.