TAJEMSTVÍ ✓

1

-OIKAWA -

Probudil mě budík. Jako každé ráno. Neochotně jsem vstal a udělal ranní hygienu. Dneska máme zase trénink. Alespoň...uvidím zase jeho.
Máma mi udělala snídani, kterou jsem do sebe po malých kouskách nacpal. Moc dobře jsem se nevyspal. Zase se mi zdál ten sen. Oni to vyhráli...né my. Vytrhl jsem ty negativní myšlenky z hlavy a šel se připravit do školy. Po chvíli jsem pomalým tempem vyrazil.
Iwa-chan už tam byl a tak jsem přišel k němu a pozdravil ho. Měl sluchátka a nereagoval na to. Zkusil jsem to znovu, ale on furt nereagoval a tak jsem mu to jedno sluchátko vytrhl z ucha.

"SHITTY-WAKO!" Začal téměř okamžitě na mě řvát.

Občas mě z toho bolí hlava.

Jen jsem se nad tím zasmál. "Nereagoval jsi." Zašklebím se a pak se o něho opřu. On nad tím jen nesouhlasně něco zamumlá a dál to už pak neřeší. Byl tak sladký.
Slyšel jsem známé hlasy. Byli to kluci a tak jsem je šel přivítat a natáhl ruce na objetí. Všichni se mi ale vyhli a šli pozdravit Iwaizumiho. Jen jsem si odfrknul a šel zpátky za nima.
"Jsem váš kapitán, měli by jste mě vítat jako krále!" Zabručel jsem a uraženě si dal ruce křížem. Oni se nad tím jen zasmějou a už nastupujou do autobusu, který právě přijel.
Sedl jsem si s Makkim, je to skvělý kamarád, známé se už dlouho a on jediný zná mé tajemství....

Dneska už to tajemstvím ale nezůstane. Dneska už ne.

"Tak co ? Už jsi se mu vyznal ?" Zeptá se a já zrudnu. "Víš moc dobře, že ne." Odseknu a on se zašklebí. "Tohle je náš poslední rok, takže taky tvá poslední šance." Připomene mi a já jen přikývnu.
Během chvilky jsme už vystupovali. Iwa-chan šel přede mnou, bavil se s ostatními a mě si nevšímal. I Makki se ode mě nakonec oddálil, jelikož se ke mně už hrnuly děvčata z nižších ročnících.

Kéž bych pociťoval tu lásku a vášeň k jedné z nich....a né k němu.

Dostal jsem i pár balíčků pečených sušenek. Udělal jsem si s nimi i pár foteček a pak mě doprovodili až ke třídě. Sedl jsem si na své místo v prostřední lavici, hned vedle Makkiho, položil si hlavu na stůl a potají sledoval chechtající ho se Iwa-chana v poslední lavici u okna. Vše na něm mě přitahuje.
Ta jeho drsnost a zároveň starostlivost. Jeho tělo sportovního modela. Krásné, zelené oči, milý úsměv a ty rty....
Ihned bych se na ně přisál.
Radši jsem ty myšlenky ale pustil z hlavy, jelikož začala hodina.
Moc jsem učitele neposlouchal a mluvil spíš s Makkim, takže nebylo divu tomu, že mě učitel několikrát upozornil na to, že zůstanu po škole. Ještě si vytvořím pověst 'bad boye.' Po zbytek hodiny jsem byl radši zticha, jelikož jsem nechtěl dát dívkám další důvod, proč mě obdivovat. Nebo na mě mít 'crush.'
Zbytek školního dne šel vcelku klidně. O přestávkách jsem byl obdařován komplimenty od holek a prohodil i pár vět s Iwaizumim.

Po škole jsme měli trénink a já byl odhodlaný, že se mu dneska už opravdu vyznám.
Trénink šel v pořádku. Jako vždy jsem udělal rozvičku a vedl trénink. Věnovali jsme se zéjmena podávání.
Trénovali jsme docela dlouho, takže jsme se s Iwaizumim nabídli, že to spolu poklidíme. Aby se tu kluci nemuseli zdržovat a jít domů.

Akorát jsem sklidil poslední míč a pak se na něho otočil.
"Nevadilo by ti se mnou ještě někam zajít?" Zeptám se ho i s nadějí v hlase. A on po krátkém váhání souhlasí.

To je moje šance. Na tohle jsem čekal už tak dlouho...tedy velkou část svého života. A vše to začalo na tom kopci.

"Tak jdeme ?" Zeptal se mě, když jsme odcházeli ze šatny a já radostně přikývl.

Dneska je ten den, kdy mu dám najevo své dlouze potlačované a mnou osobně ignorované city.

Vyrazili jsme. Táhl jsem ho za paži za sebou a on jen naříkal a nadával, že kvůli mně nemá ani možnost se navečeřet a podobně.

Bylo to vtipné, ale....
Tak proč souhlasil ?

Vytáhl jsem ho na ten kopec. Na obloze svítily hvězdy. Byl tu krásný výhled na osvětlené město. Foukal chladný ale příjemný vánek a atmosféra měla lehký romantický nádech.

"Je to krása." Rozzářili se mu na chvíli i zorničky a já se uchechtl.

Moje ...šance....jiná už nebude...

"Takže proč jsme vlastně tady?" Zeptá se i se zívnutím. Začalo mi zběsile bušit srdce. Špatně se mi dýchalo a měl jsem motýlky v břiše. Nezvládnu to! Ale....

Je...to...tady

"Proč ?" Nervózně se zasměju....."já....já...m-" zadrhnul se mi hlas. Bylo mi na zvracení a točila se mi hlava.

Nezvládnu to....

"Já....jen jsem chtěl opět osvěžit naše vzpomínky..." oznámím mu.

Srabe.

"No...je to krásný výhled na město, ale kvůli tomu jsme sem chodit nemuseli." Řekne trochu podrážděně. "Jdeš? Musím být na večeři doma." Zamumlá tiše a já souhlasím. Šli jsme mlčky vedle sebe a ani jeden z nás nic neříkal.

Nedokázal jsem to. Já to nedokázal.

"Tak já už půjdu..." řekne, když jsme těsně před jeho barákem.
"Uvidíme se zítra." Pousměje se a pak mi zmizí před očima.
Já jsem mu jen zamával a pak taky zamířil domů.
Večeři jsem zcela vynechal a rovnou zamířil do svého pokoje. Byl jsem na sebe naštvaný...proč jsem to nedokázal ?!
Otevřel jsem si okno. Opřel se loktama o parapet a sledoval oblohu zalitou hvězdami. Nasával jsem čerstvý vzduch.
Slzy jsem nechal stékat po tváři až po bradu, odkud dopadaly na parapet.

Miluju tě, Iwa-chan.