.11.

753 70 10
                                    

Probudil jsem se ještě tu noc, ale nebyl jsem schopen jediného pohybu. Nedokázal jsem řvát a ani brečet. Na to jsem byl až moc vyděšený. Čekal jsem na to, co příjde dál.

Do pokoje mi přes pootevřené okno lehce prosviťovalo pouliční lampa. Lehký pruh světla byl hlavně na zemi. Ale nebylo úplné...něco ho zakrývalo...

Nebylo úplné...bylo tu jen z půlky..někoho jsem v něm viděl. Byl za mnou....né...byl u mne.

Pohltil mě okamžitý strach a obavy se tvořily pořád stále nové. Snažil jsem se něco říct, ale z mých se ozvalo jen chraptivé zapištění. Ihned poté jsem ztratil všechnu svojí naději na to, že budu v pořádku.
Mé doufání v to, že mě někdo příjde zachránit....najednou zmizelo. Vzdal jsem to. Nikdo mě sem zachránit nepříjde. V hlavě mi myšlenky tvořily úplný chaos... snažil jsem se to nějak pochopit...najít si k tomu nějaké logické vysvětlení, ale byl jsem až moc vystrašený..

To je on....to on mi tohleto způsobil....a nejspíš s tím ještě neskončil. Ale proč...?
Co jsem mu způsobil tak hrozného...?
A co Yoshiko ?! Co když ublížil i tentokrát ji ?? Pokud se sem dokázal dostat tak lehce...přece....to není možný! Co když ublíží někomu z mé rodiny ? Co když ublíží jemu ?!

Nechápal jsem, co se děje. Snažil jsem se nějak pohnout nebo zařvat...ale prostě to nešlo. Byl jsem zcela bezmocný.

Snažil jsem se uklidnit. Dát si to v hlavě do pořádku. Přijít na to, co se to teď děje..a....pak na to přišel...

Umřu.

TAJEMSTVÍ  ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat