TAJEMSTVÍ ✓

.3.

Šli jsme ke mě. Usadili se na gauči a pustili film. Godzila, jako obvykle. Šel jsem nám udělat nějaký popkorn, přestože jsme před chvílí jedli.

"Chtěl jsi něco?" zeptá se mě, když se vrátím. Sednu si vedle něj a teplej popkorn položím na stůl před námi.

"Ne... vlastně ano.." zmateně se na mě podíval a já pokračoval.

Nezvládnu to. Nezvládnu. Srdce mi bušilo jako o život.

Najednou mě to dostalo. Co když se se mnou přestane bavit ?

Známe se od malička. Beru ho skoro jako svého bratra.

Bratra, kterého chceš svést.

Možná bych ho potom už nikdy neuviděl. Přestal by se se mnou bavit a já ztratil i naše přátelství.

Ale....musím to udělat....

Nedělej to..

Naklonil jsem se k němu a zlehka ho políbil. Nic nedělal. Nepřipojil se, ale zároveň mě ani od sebe neodstrčil. Dostal jsem z toho strach. Odtáhl jsem se a čekal na jeho reákci. Nic neříkal, jen na mě jen tak koukal...

Ty tupče. Vše si to zničil. Všechno je to v háji.

Cítil jsem, jak mě začaly štípat slzy v očích. Co jsem to udělal ?

"P-promiň já-" Než jsem ale stihl něco říct, on spojil naše rty.

"Co kdyby to bylo naše malé tajemství ?" zeptá se a mě se zastaví celý můj svět.

Vše, po čem jsem kdy toužil, se najednou jakoby vyplnilo. Už žádná tajemství....jen ty a já...

Byl to jako splněný sen!

Sen....

Jen jako pouhý sen....sen...
~~~~~~

*Beeb beeb.* Probudil mě hlasitý zvuk budíku. Ihned jsem ho vypnul. Přece jen...byl to jen... hloupý sen. Vstal jsem z postele. Otevřel okno a opřel své lokty o parapet jako včera večer.

Mé oči byli opuchlá a rudé od pláče. Neměl bych brečet, jsem muž. Měl bych být silný....

Ale to už nadále nedokážu. Ničí mě to....tak hrozně moc...

Šel jsem udělat ranní hygienu, převlékl se, připravil do školy a i bez snídaně vyrazil do školy. Chtěl jsem to vzít tentokrát na kole.

Protože....chci zůstat ve formě. Vůbec to nemá nic společného s tím, že se snažím vyhýbat Iwa-chanovi. To ani omylem!

Vyrazil jsem tedy z domu o něco dřív, abych to stíhal. Nasedl jsem na své kolo a jel svižnou jízdou do školy. Málem jsem přitom srazil i kočku, která mi vběhla do cesty, ale jinak to šlo hladce.

U školy na mě i k mému udivení nečekaly žádná děvčata. A tak jsem rychle proklouznul šatnou, až ke třídě. Přišel jsem zrovna na zvonění. Nevyhnul jsem se ani zvláštnímu pohledu jednoho mého spolužáka a usadil se na místo.

"Kde jsi byl?" zeptal se mě ihned Makki, ale nenechal mě ani odpovědět a opět začal. "Čekaly jsme tam na tebe jako tupci a dokonce poprosili řidiče, aby chvíli ještě počkal." Já se tomu jen zasmál, chvíli s ním o tom ještě kecal a pak se podíval na Iwaizumiho.

Naše pohledy se střetly, ale ani jeden z nás neuhnul pohledem.

Je tak krásný.

Do třídy přišel i učitel, ale já ho začal vnímat, až Iwa-chan nakonec uhnul pohledem a začal se věnovat učiteli.

Já nějak moc neposlouchal a celou hodinu měl akorát položenou hlavu na lavici.

Zase ten pocit...jakoby ...mě někdo opět sledoval...

Porozhlídnul jsem se po třídě. Byl to ten samý kluk, co mi daroval svůj nekonečný pohled, když jsem vcházel do třídy.

Nechápal jsem to. Tedy jsem zvyklý na to, že po mě lidi často pokukujou. Ale né tímhletím způsobem.

Koukal na mě, jakobych mu něco udělal....něco hrozného....ale neměl jsem ani nejmenší tušení, proč. Z jeho aury vyřazoval vztek, zklamání a smutek.

Možná to byl jeden z těch lidí, který se mi vyznal a já ho odmítnul.

Radši jsem odvrátil pohled a snažil se rozeznat krajinu z okna, která ode mne bylo tak daleko.

Zazvonilo na přestávku. Ten kluk se ani nepohl, stále na mě civěl. Jen jsem se nervózním tónem zasmál a odešel na záchod.

Když jsem z něho odcházel, přepadla mě kopa holek.

Tentokrát jsem za to byl rád. Bylo příjemné vidět jejich úsměvy a auru plné touhy a radosti.

Do třídy jsem se vracel se dvěma balíčky sušenek. Kluci ze třídy mi z nich ale nenechali ani jedinou.

Tak nějak jsem si tam protrpěl i zbytek hodin, než jsem mohl jít konečně na trénink.

Zase ten pocit....

Radši jsem tomu nevěnoval pozornost a pokračoval v tréninku. Tentokrát jsem se ale necpal ani k Iwa-chanovi. Dělal jsem jakože je vše v pořádku, prohodil s ním pár slov a dokonce se i zasmál.

Vždy ti přetvařování šlo, viď, Tōru.

Po tréninku jsem šel domů s klukama. Ten pocit jsem přitom už necítil.
Kolo jsem půjčil Makkimu s tím, že mi ho už ráno dá zpátky na zahradu. Takže jsem šel pěšky. Povzdechnul jsem si.
Ale nakonec jsem se musel s klukama rozloučit a potom i s Iwaizumim.

Žít na konci města má dost velké nevýhody. Nikdo moc venku nebyl....

Zase to cítím.

Projela mnou vlna nervozity, která se rychle přemnila na strach. Netušil jsem, kdo nebo co mě to sleduje, ale ten pocit stále sílil.

Z mého chození se stalo běhaní. Stále jsem zvyšoval na rychlosti svých kroků a zastavil se, až před svým domem. Ten pocit byl už o dost mírnější, ale stále tam byl.

Doma už to bylo v pořádku. Ale srdce mi nadále bušilo jako o život. Co to mělo znamenat ?

Možná to byla nějaká ...má fanenka, ale to by nedávalo smysl, proč by mě tajně sledovala...

Pak mi do hlavy vlezl ten kluk. Musel to být on. Proto se choval tak divně.

Nebyl to ale ten stejný pocit....když mě sledoval on, takhle jsem to necítil....

Radši jsem to dál neřešil. Rychle prolítnul sprchou a pak šel spát.

A to i s pocitem, že mě stále někdo sleduje....