TAJEMSTVÍ ✓

.8.

Probudil jsem se s bolestným syknutím. Ihned mě oslepila záře světla. Rozhlédl jsem se po místnosti. Byl jsem v nemocnici.

"Co tady dělám!?" Pokusil jsem se pomocí svých loktů posadit, ale ihned mnou projela silná bolest. Koukl jsem se na svou pravou ruku. Měl jsem jí v sádře. Co se stalo....?
V levé ruce jsem měl zase infuzi, která byla připojená na kapačku.

"Jak jsem se sem dostal ?..." Žádná odpověď. Byl jsem tu sám. Zcela sám. Netušil jsem kolik je, ale z okna sem prosviťovalo světlo.

Pokusil jsem se vstát. Na podruhé mi to vyšlo, ale pociťoval jsem hroznou bolest. Tak nějak jsem se velice pomalým krokem dostal do koupelny, která byla připojena k pokoji. Přidržovala mě kapačka, kterou jsem táhl sebou. Došel jsem do koupelny a podíval se na sebe ve velkém zrcadle.

Na sobě jsem měl jen nemocniční košili, kterou jsem si poté svlékl.

"Hahahahahahahaha....hah..."

Po tváři mi začaly téct slzy. Mé tělo i tvář byly pokryty modřinami. Tělo na tom bylo hůře.  Bylo obvázáno obvazy. Přesto byly vidět jasné modřiny a poranění. Nejvíce jsem měl obvázané břicho, krev přes obvazy už prosákla.

Nic jsem si nepamatoval. Navlékl jsem si zpátky  n.košili. Nakonec jsem se zpátky dostal do postele.

Nechápal jsem to. Poslední co si pamatuju je, že mě někdo chytil a hodil do dodávky. Pak už mám zcela černo. Byl jsem unavený. Lehl jsem si zpátky a po chvilce usnul.
------

"Halo? Slyšíte mě ? Pane Oikawo ?" Probudil mě až jemný hlas zdravotní sestřičky.

"Přinesla jsem vám oběd." Sladce se na mě usmála. Pravou ruku jsem měl v sádře. A v levé byla zapíchnutá infuze.

Nechal jsem se od ní nakrmit. Nepřišlo mi, že by jí to nějak vadilo. Spíš naopak. Poté mi ještě vyměnila obvazy a ošetřila.

"Jak dlouho tu jsem?" zeptal jsem se jí, když jsem dojedl. Ona chvíli mlčela, ale pak odpověděla.

"Byl jste v bezvědomí tři dny..." Na chvíli se odmlčela. "Našel vás nějaký kluk. Odnesl vás sem....Mohl jste vykrvácet...." Zase se na chvíli odmlčela. "Vaši rodiče vás sem chodili naštěvovat. Byl tu i váš přítel, ale ten povolení za vámi jít nedostal."

Přikývl jsem ? Přítel? Nejspíš myslela Iwa-chana. A kdo byl ten kluk...?

Po chvilce se na mě přišli podívat rodiče. Matka brečela a otec nevypadal zrovna dvakrát dobře.

Prý to ohlásili už na policii.

Moc jsem tomu všemu nerozuměl.
Proč jsem byl tady ? Co se stalo ?

Čekal jsem na Iwaizumiho. Fakt jsem ho teď potřeboval. Ale....nepřišel.

A co můj tým? Co se bude dít ? Už nejsem králem hřiště. Teď jsem jen ubožák, co se už nezvládá ani sám najíst. Kdo je bude vést ? Kdo bude jejich kapitánem ? Tak kdo ?!

Po asi hodině rodiče odešli. Prý mě ještě z nemocnice pustit nemohou, ale nemělo by to trvat už dlouho. Přesto budu muset odpočívat doma.

Lehl jsem si zpátky na nemocniční lehátko. V pokoji jsem byl sám, ale měli by sem ještě někoho předělit.

Snažil jsem si to dát vše dohromady...

Chytil(a) mě a naložil(a) do dovávky. To je vše, co si pamatuju. Pak už jsem se jen probudil v nemocnici v tomhletom stavu.

Tohle mi musel(a) udělat on(a). Nejspíš mi to udělal(a) zatímco jsem byl v bězvědomí. Ale nedokážu si nic vybavit.

A co ten kluk ? Vím jen to, že to nebyl Iwa-chan. Jinak by mi ta sestřička řekla, že mě přinesl můj přítel. Matka mi říkala, že za mnou Iwa-chan chodil, ale nikdy ho ke mě nepustili.

A kdo mi tohle způsobil ? Mohl by to být můj stalker ? Musel být. Dává to smysl. Musel to být ten kluk ze školy.
Vše to do sebe zapadá jako kousky puzzlů.

Ale ....proč by to dělal ?
...

Z mého myšlení mě vyrušili doktoři. Přivezli sem někoho dalšího. Nemohl jsem na něj nebo na ní vidět, jelikož měl nebo měla zatažené závěsy. Po chvilce ti doktoři odešli.

Koukal jsem se na bílé závěsy.  Chtěl jsem vědět, kdo se za nima skrývá.

"Ahoj....jmenuju se Tōru..." Prolomil jsem po chvilce ticho mezi náma.
Čekal jsem na to, že se mi taky představí. Ale nic se nedělo. Po chvilce jsem to tedy vzdal a pak....

"Jsem Yoshiko..." prolomil ticho jemný a vysoký hlásek. Odtáhl(a) závěsy a mě se na ni naskytl pohled. Byla to holka...ne...bylo to dítě.

Usmál jsem se na ni. "Rád tě poznávám...proč tu jsi ?" Koukl jsem se na ni. Neodpověděla. Až teď jsem si všiml toho, že jí chybí opravdu velká část vlasů a jedna noha.

Měla rakovinu.

"Amputovali mi nohu...ale mám to stále v sobě.... nepomohlo to..." hlesla. Vypadala jakože se brzo rozpláče. Netušil jsem, co jí na to říct.

Je to jen dítě. Proč to muselo potkat zrovna ji ? Proč ?! Bylo mi jí líto. Tak hrozně jsem si přál, aby jí to nepotkalo...

A aby nebylo už pozdě.

Koukla se na mě a pak spustila.

"Není to fér."