TAJEMSTVÍ ✓

.19.

"Co ?" Otočil jsem se na něho a on si povzdechnul, vypnul a odložil strojek na zem hned vedle zrcátka a nůžek.

"Nedokážu to..." zopakoval a snažil se najít ta správná slova. "Já...ty tvoje vlasy... nedokážu si tě bez nich představit. Patří k tobě. Jsou to tvoje vlasy. Navíc ten stařec stejnak za chvíli...no, víš co. A ikdyž mu ty vlasy dáš, stále to nebudou jeho vlasy. Jsou to tvé vlasy, né jeho. Nesmíš se jich vzdát. Chápu to, slib je slib....ale prosím, nedělej to.."

Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. Bože. To je tak krásné. Miluju jeho hlas. A to co říká...hřeje mne to u srdce. Nejistě a opatrně jsem přikývl. Mohl jsem jasně slyšet jeho úlevné oddechnutí a následný povzdech.

"Ale co teď....? Co budeme dělat teď ?" optal jsem se a on se zamýšleně podrbal na hlavě.

"Promluvím s ním. Navíc. Mohlo by se to vyřešit prostě tak, že za ním nepůjdeš a on o tobě už nikdy neuslyší. Ale chápu, že k němu chceš být férový. Ikdyž zas tolik nám nepomohl. " Řekl nakonec a já jen zase přikývl a vydechl. Zvedl jsem se a pomohl jemu vstát. Podíval jsem se do jeho očí a on do těch mých.
"Půjdeme už spát ?" Optal se a já souhlasil, jelikož už jsem byl taky docela poměrně unavený. Ještě jsem ty nůžky, strojek a zrcátko uklidil na stůl. Oba už jsme byly v pyžamu.

Iwa-chan zalehl na kraj postele a já poté, co jsem ještě rychle zhasnul, si zalehl zase na ten druhý. Byl jsem k němu otočený zády. Jsem rád za jeho přítomnost a je skvělé, že u něho můžu být tak blízko a ještě k tomu všemu v posteli, ale...

"Mám strach..." šeptl jsem a více se zachumlal do deky.

"Já vím." Vyšeptnul zase on. Mohl jsem cítit a taky i slyšet to, jak se ke mne obrátil a koukal na mne.
Otočil jsem se tedy také k němu a pozoroval ho. Je tak krásný..

"Spolu to zvládnem. Nemusíš se bát.
Vyřešíme to a pak se všechno vrátí zase zpátky do normálu. Jako to bylo předtím.." Povzbudivě se na mne usmál a já si povzdechl.

"Všechno...?" zeptal jsem se spíše sám sebe a on se na mne lehce zmateně podíval.

"Ano... všechno...to snad nechceš?" Nadzvedl jedno z obočí a já jen zakroutil hlavou.

"Chci ....ale příjde mi...že teď k sobě máme o dost blíže a to... nechci, aby to mezi náma pak bylo zase jako dříve.." vyšeptal jsem a lehce zrudl. Bušilo mi hrozně rychle srdce a já každým nádechem více rudnul.

"Já taky ne." Řekl on. Pevným hlasem až jsem se z toho otřásl. "Jsem rád, že jsme se tak zblížily." Pokračoval a já po dlouhé době konečně zase pocítil tu velkou radost, která mi tak scházela.

Usmál jsem se a kývl. Moje oči se přesunuly k jeho rtům. Ani jsem si to neuvědomil a začal jsem se k němu přibližovat. Stejně jako on ke mne...
Naše nosy se téměř dotýkaly, stejně jako naše rty. Jedním pohybem byl on nade mnou. Dlouhou chvíli jsme na sebe jen zíraly a snažili se nalézt to velké tajemství toho druhého.

Nejistě jsem k jeho tváři přiložil ruku a pohladil ho opatrně a jemně po ni palcem. Přivřel jsem oči, vydechl a lehce pootevřel rty.
On oči zcela zavřel, párkrát za sebou se zhluboka nadechl a vydechl.

A pak......mne políbil.