TAJEMSTVÍ ✓

.5.

"Iwa-chan ?" Prolomil jsem po chvíli hrobové ticho. "Jsi vzhůru?" Zeptal jsem se a on se na mě otočil.

"Teď už jo..." Odpověděl mrzutě a já se na něho lehce pousmál.

"Myslíš, že by to mohl být ten kluk...ze třídy. Ten s tím emo-účesem..co když je na mě naštvaný a-a chce se mi teď pomstít ?" Byl jsem dost vystrašený a taky vystresovaný. Tohle mi už ani trochu nepřipadalo k smíchu.

"Tōru... prostě na to nemysli.. dobře ? Probereme to až zítra. " Řekl rozespale. Jen jsem přikývnul a přetočil se na záda. Bylo zvláštní, že mi řekl jménem...chtěl mi tím dodat pocit bezpečí a zdůraznit tak svá slova ?...Chceš mi tím něco říct...?

Ochráníš mě ?

Iwa-chan po nějaké chvíli usnul, ale já nezamouřil ani oko. Svým pohledem jsem hypnotizoval dveře, jakoby do nich měl každou chvíli někdo vejít.

Počkal jsem několik hodin a pak se rozhodl vstát. Zamířil jsem do koupelny a podíval se na sebe v zrcadle. Poprvé v životě nevypadám k světu, ale fůrt jsem cute.

Nakonec jsem zamířil i do kuchyně a začal připravovat snídani. Dneska máme konečně od školy volno, takže mě to i trochu uklidnilo, ale i tak budu muset jít na trénink. Nemáme čas na to se flákat. Navíc Iwaizumi si bude nejspíš chtít ihned po ránu zaběhat.

Dal jsem tousty do toustovače a postavil vodu na čaj. Z ledničky jsem vytáhl marmeládu a máslo a poté jimi potřel z vrchní strany tousty. Voda byla během chvilky taky ohřátá. Vodu jsem nalil do dvou hrnků a poté přidal do každého i sáček s čajem.

Chtěl jsem dojít pro Iwaizumiho, ale on zrovna vcházel do místnosti.

S těma rozcuchanýma vlasama vypadal tak sexy....

"Jsi vzhůru nějak brzo." Poznamenal a prohlédl si mě se shora dolů. Jen jsem pokrčil rameny a položil naší snídani na kuchyňský stůl.

"Vypadáš strašně." Řekne, když si sednu na židli před něho. Jen se nad jeho poznámkou pousměju a pustím se do snídaně.

"Spal....jsi?" Prolomil po chvilce hrobové ticho. Podíval jsem se na něho a po chvilce lehce přikývnul. "Spal jsem, jen..jsem se vzbudil dost brzo, takže jsem teď docela unavený...." Snažil jsem se to nějak zakecat. Přece....

Nemusím mu dělat zbytečné starosti..

Nakonec jen podezřívavě přikývl a věnoval se své snídani. Po snídani se se mnou ale rozloučil, jelikož se potřeboval jít domů převléct.
Nechtěl jsem, aby odešel. Nechtěl jsem tu zůstat sám. Ale neměl jsem na vybranou. Iwa-chan odešel a já se šel dát do pořádku.

Začal jsem ranní hygienou. Použil i trochu make-upu, jelikož by mě trenér asi dneska hrát nenechal. Nejedná se o žádný velký zápas. Je to jen přátelský zápas. Musíme jim ukázat, co jsme zač a že je tým silný jen v šesti.

Alespoň takhle to říkal on...

Nad tím jsem se musel pousmát. Pak jsem se šel převléknout, ale z domu jsem nevyšel. Čekal jsem až se vrátí Iwaizumi. Upřímně, kdybych mohl, z baráku ani nevylezu. Tentokrát mě nepopadl ten pocit, že mě někdo sleduje, ale ten pocit, že tu se mnou někdo je.

Porozhlídl jsem se po místnosti, ale nikdo tam nebyl. Musel to být jen pocit. V hlavě mi vrtalo jediné 'proč by to ten kluk dělal ?'

Nepamatuju si, že by jsem jeho 'nabídku na vztah' odmítal. Ani mi doteď nepřišlo, že by se o mě nějak zajímal. Bylo to jakoby z ničeho nic.

Prostě se rozhodl, že mi bude dělat ze života peklo a bum.

Snažil jsem se tyhle myšlenky dostat z hlavy. Možná by pomohla dobrá knížka a čaj. Nad svým 'nápadem' jsem se usmál u učinil tak.
Rozhodl jsem se pro romanci, vlastně v poslední době ani nic jiného nečtu.

Taky se asi není čemu divit...

Snažil jsem se relaxovat s dobrou knížkou a chutným čajem, ale...nešlo to...

Myšlenky na to, co se stalo a mohlo by se stát se stále vracely. Co když...to byl jen pocit a má fantazie ?

Co když jsem si to celé jen nalhával....co když se z toho všeho.. nikdy nic nestalo....

Z mého přemýšlení mě vyrušil zvonek. Pomalu jsem přešel ke dveřím, nakoukl do kukátka a když zjístil, že je to Iwa-chan, otevřel.

"Jsi tu rychle." poznamenal jsem, když vcházel do domu. On jen pokrčil
rameny. "Trochu jsem se proběhl.." oznámil a já jen přikývnul.

"Můžem ?" Zeptal se mne po chvíli a já zase jen přikývnul. Vzal jsem si sebou svou sportovní brašnu a nacpal do ní sportovní oblečení na volejbal.

Při cestě nikdo z nás nic neříkal. Dorazily jsme tam jako první, což nebylo nic neobvyklého. Začaly jsme se sítěma a přípravou míčů. Pak jsme si spolu ještě zatrénovaly, kdežto já dělal nahrávače a Iwaizumi zaujal pozici esa.

Sledoval jsem, jak se jeho paže pokaždé napřáhla a pak vrazila se vší silou do míče. Zbožňoval jsem to. Ta síla, energie, ten zvuk...
Opravdu se někdy ptám 'kdo je tu králem na tomhle hřišti...'

Musí to být on, ale když to není on...
jsem to já.