TAJEMSTVÍ ✓

.12.

Upadl jsem do hlubokého spánku...nic... vůbec nic jsem necítil. Myslel jsem, že už jsem mrtvý....a pak...

"Oi...Oikawa!" Někdo se mnou začal třást...

"Tōru!" Slyšel jsem jeho hlas...né, víc hlasů....něco říkali, ale já jim moc nerozumněl.

Pomalu jsem otevřel oči a ihned se mi naskytl pohled na ustrašenýho Iwa-chana..

"C-co se stalo...?" zachraptěl jsem a párkrát zamrkal, to světlo mi přímo propalovalo oči. Ležel jsem na zemi. Podlaha mne studila. Byl jsem rozklepaný. A nechápal, co se děje...nebo stalo. Porozhlédl jsem se kolem a zjístil, že v místnosti nejsme samy.

Makki...bláznivý pes..Mattsun..Kunimi..Kindaichi...
Shigeru ...a další kluci z týmu. Jsou tu všichni....

"Yoshiko....k-kde je....nestalo se jí nic ?" začal jsem se probouzet a zcela vnímat okolí a vnější svět. Jsem v nemocnici....a stále naživu.

Pomohli mi vstát a zase položili na postel. Po chvilce přišla i sestřička. Šahala mi na hlavu, nějak divně se na mne koukala a pak mi...začala obvazovat hlavu, která mne dost bolela.

Netušil jsem, co se děje...pohledem jsem zamířil na lehátko, které patřilo Yoshiko. Byla tam. Viděl jsem ji za lehce průsvitnýma závěsy.

Úlevně jsem si povzdechnul. Sestřička pak odešla s tím, že dojde pro doktora a já k nim zase vzhlédl.

"Proč jsem spal na zemi ?" ptal jsem se jich. Nechápal jsem to ....a...

Jaktože ještě žiju ?

Proč mě nechal žít....? To nebyl sen. Nemohl být. Vím moc dobře, že nebyl....

"Spadl jsi z postele a udeřil se při pádu silně do hlavy...."

Jestliže to ale nebyl sen...tak jaktože si to nepamatuju....vzpomínám si jen na to, že tu se mnou v té místnosti byl..ale to jak vypadal nebo, co byl vlastně 'zač' nevím.

"Ležel jsi na zemi, když jsme sem přišli...."

Pamatuji si jen na....na jeho horký dech na mém krku... nepravidelné dýchání....jakoby mu to dělalo potíže...

"Jsme tu jen chvíli, takže nevíme, co se stalo..."

Proč se mi tohle děje ? Proč zrovna já...? Nic z toho nedává smysl....chce se mi brečet a smát se zároveň. Chci umřít a dožít se vysokého věku..

Chci, aby to skončilo.

"Dost jsme se o tebe báli........Oikawo ? Tōru ? Posloucháš mě vůbec ??" Do reality mě dostal ten známý hlas. Jeho hlas. Koukl jsem se na Iwaizumiho, který ke mne mluvil a pak si prohlédl i ostatní. Všichni se na mě koukali, starostlivě...báli se o mne. Já sám jsem se hrozně bál. Netušil jsem, jak to bude dál. Co se stalo ? A proč se to stalo? A proč si vybral zrovna mě ?

"Co ? ...Jo promiň ...to bude tím, jak jsem se praštil do hlavy..." lehce nervózně jsem se zasmál.

Nespadnul jsem omylem. Vím to....
Shodil mě.
+++

Po nějaké té chvíli, přišel doktor, takže kluky poslal čekat na chodbu. Pár se jich se mnou i rozloučilo s tím, že už půjdou. Iwa-chan trval na to, že tu zůstane se mnou, ale nenechali ho...
Doktor mi zkontrolovat puls. Který byl docela vysoký. A pak mě nechal odpočívat. Prý v nemocnici ještě chvíli zůstanu a až mě propustí domů, měl bych jen odpočívat. Jen jsem mu na to přikývl, přestože to nemám v plánu splnit...

Pak odešel, ale kluky už za mnou nepustil. Zbývalo mi tedy jen jim zamávat na rozloučenou než se dveře od pokoje zavřeli a mne pohltilo mrtvé ticho, temnota a ..strach.

Koukl jsem se znovu na Yoshiko....stále byla zticha. Přes lehce průsvitné závěsy bylo vidět, že leží...
Ani se nepohla...stále jenom ležela a mlčela... ona ho přece musela vidět taky...ona ví, co se stalo..

"Y-Yoshiko ?" .....Nic, žádná odpověď...

Na sucho jsem polknul. Sebral všechnu svou kuráž..odvahu..a vstal.
Zachytil jsem se opět za kapačku a táhl ji s sebou.
Došel jsem k jejímu lůžku... a odhrnul závěsy.