TAJEMSTVÍ ✓

.7.

Nebylo to naše prvé objetí. Ale to bylo poprvé, co s tím on začal. Tedy pokud to nepočítám, když jsme byly děti.

Objetí jsem mu ale oplatit až po chvilce. Nasál jsem jeho vůni. Byl stále mokrý, ale to jsem teď neřešil.
Možná jsem se opravdu choval až moc paranoidně a přeháněl, ale měl jsem strach.

Nakonec se ode mne odtáhl. "Bude to dobré, dobře ?" Kouknul na mne a já váhavě přikývnul.

Půjčil jsem mu nějaké své 'suché a čisté' oblečení na převléknutí a stále sledoval z okna oblohu. Déšť se trochu zklidnil.

"Měly by jsme dorazit na trénink..." Namítl, když už byl převlečený a tak na sebe zase 'mohl' upozornit. Neměl rád, když jsem ho přitom někdo sledoval. Ale to je asi normální. Jen jsem přikývnul a vzal si svou sportovní tašku na trénink.

Vyrazily jsme. Šli jsme mlčky vedle sebe a ani jeden z nás nechtěl narušit to ticho kolem nás. A tak jsme oba mlčely. Lehce poprchávalo, ale nějak mi to nevadilo. Je to jen déšť.

Rozvičku i trénink jsem vedl já. Jako obvykle jsem zaujmul pozici nahrávače a snažil se přijít na nejlepší způsob, který vyhovoval mým spoluhráčům. Trénink byl pro tentokrát docela dlouhý a končili jsme až k večeru.

Po tréninku jsem šel tentokrát s klukama. Nechtěl jsem jít sám.
Zašli jsme na ramen a pak šli každý svou cestou domů. Zůstaly jsme pak už jen já a Iwa-chan.

Nakonec jsem se musel rozloučit i s ním. Ale to se mi vůbec nechtělo. Chtěl jsem být s ním.

Chtěl bych zůstat s ním...nebát se...

Nechci zůstat sám....nechci, aby mě tu nechával samotného.

Ale...

"Jseš si jistý tím, že tě nemám doprovázet až domů?" Zeptal se mne pro jistotu ještě jednou a já přikývnul.

"Budu v pohodě. Je to  kousek...zvládnu to..." Usmál jsem se na něj. Ne....usmál jsem se na něj a snažil se zakrýt to, že jsem vyděšený  k smrti...

Tohle je můj problém.

Nakonec přikývl. Odešel. Nechal mě tam.

Šel jsem sám. Po chvilce začalo zase trochu poprchávat. Ulice byli až podezřele prázdné. Ticho.

Všude vládlo až děsivé ticho. Jediné, co jsem slyšel byly ....kroky.

Zastavil jsem se.... najednou kroky ustaly. Ale když jsem se zase rozešel, zase jsem je slyšel. Začal jsem utíkat.
Ty kroky ale neustaly. Stále jsem je slyšel!

Zastavil jsem se. Kroky utichly.

Vše jsem risknul. Otočil jsem se.

Nikdo....nikdo tam nebyl...

Udělal jsem pár kroků dozadu. Zase je slyším. Slyším kroky....

Své kroky...

Zastavil jsem se. Byl jsem až tak vyděšený, že jsem si myslel, že...

Najednou jsem slyšel další kroky.  Ale ty  tentokrát nebyly moje...
Byly to kroky někoho jiného. Přibližovaly se a stále sílily na hlasitosti.
Já stal zmražený na místě. Spím.

"Tohle se mi jenom zdá! Není to skutečné!" Začal jsem histericky řvát a přitom...slyšel smích. Směje se. Ten člověk....tedy jestli je to vůbec člověk...se směje. Směje se mi. Směje se mému strachu a nejspíš i osudu.

Nebyl to ale ten veselý a normální smích. Byl děsivý...nechutný, temný...
Naháněl mi husinu. Bál jsem se.

Ty kroky se stále přibližovaly. Nakonec jsem se přece jen zmohl pohybu. A začal utíkat. Běžel jsem co nejrychleji, co to šlo.

Po chvilce jsem se ale zastavil, jelikož jsem nemohl popadnout dech.

Už jsem ty kroky neslyšel. Setřásl jsem ho nebo ji nebo to.... Netušil jsem.
Stále jsem byl dost udýchaný a tak jsem se na chvíli opřel o zeď. Když jsem chtěl ale pokračovat....

Nejednou mi někdo přiložil ruku přes oči. A mě se zatemnilo. Nic jsem neviděl. Chtěl jsem začít 'křičet o pomoct,' ale...nemohl jsem. Měl jsem něčím zacpanou pusu. Všechny mé výkřiky byly tlumené a v podstatě neslyšitelné.

Jediné, co jsem mohl bylo....
Brečet.

Víc si toho už nepamatuji. Vím, že mě někam táhl a pak mě někam strčil. Měl sílu a já byl proti němu zcela bezbranný.

Slyšel jsem zvuk  motoru auta. Někdo startoval. Pak to se mnou začalo docela házet. Nejspíš jsem byl v nějaké dodávce nebo tak.

Nemohl jsem se hýbat. Mé ruce i nohy byly svázané. Ta dodávka házela až tak silně, že jsem se bouchnul o něco do hlavy a pak upadnul do bezvědomí.

Poslední, co si pamatuju je, že jsem slyšel hlas.

Známý hlas.