TAJEMSTVÍ ✓

.15.

"Huh ?! Co to..?" Párkrát jsem překvapivě zamrkal. Znervózněl jsem. Přešel jsem v rychlosti k němu a začal s ním třást. "Ticho! Buď zticha! Uslyší tě!!"

Začal jsem na něho řvát. Ikdyž mi bylo jasné, že zrovna o to mu jde..

Netrvalo dlouho a do dveří vběhla ochranka, která mne od něho odtáhla a vzala zase zpátky na pokoj. Položili mě na lůžko, ke kterému mi bylo připoutány ruce a nohy. Snažil jsem se bránit. Řval jsem na ně, ať mne pustí. Říkal jsem jim, že potřebuju nalézt pravdu...ale neposlouchali mne.
Všechna má snaha byla marná. Bylo jim jedno, co se jim snažím říct.

Jelikož oni tu nejsou od toho, aby mne poslouchali a snažili se mě pochopit. Jsou tu jen kvůli své práci.
Toť vše. Nic jiného je nezajímá..

Za pomoci injekce do mne stříkli látku, která po chvilce začala působit...a já usnul.

Pohled Iwaizumiho :

Dnes jsem měl v plánu zase navštívit Oikawu i s jeho rodiči. Jenže oni kvůli práci nemohli a tak jsem tam vyrazil sám.

Vešel jsem do nemocnice, kde mne ovanula vůně dezinfekce a opravdu nepříjemný smradu...nebylo to zas tak silný, ale rozhodně to šlo cítit..

Nikdo se ale netvářil, jakoby mu to nějak vadilo. Jakoby to ani necítili... prostě nic. Snažil jsem se to ignorovat, ale nakonec mne má vlastní zvědavost přemohla a já šel za tím smradem.
Došel jsem k jednomu z pokojů a náhlednul dovnitř. Byla tam žena, co histericky brečela a naříkala. Vedle ní stál muž, se smutným výrazem na tváři, co jí pevně svíral v náruči a nenechal ji tím udělat nějakou... hloupost.

Vedle nich byl doktor a u něho ještě další dva z doktorů a jedna smutná sestra. Nikdo z nich se v podstatě netvářil jakoby mu bylo zrovna 'do skoku,' právě naopak všichni měly smutný, drastický výraz.

Pak jsem pohlédl k lůžku, na kterém leželo tělo kluka....mrtvého kluka.
Mohl být tak v mém věku...ale netuším, neznal jsem ho.  Podle smradu a vzhledu tam musel ležet už....ani nevím jestli hodin nebo dnů..ale z pohledu na jeho mrtvé a bezvládné tělo... se mi dělalo špatně od žaludku.

Radši jsem se zase stáhl. Odvrátil pohled a kráčel dál. Dělal jsem to co ostatní...jakoby se to ani nestalo.

Nechal jsem ho s jeho matkou, otcem..kteří už nikdy nebudou moct žít normální život.

Šel jsem se podívat za Oikawou. Paní na recepci mi jasně řekla, že teď nepříjmá žádné návštěvy. A mám se sem vrátit zase až zítra ráno.  Ale...

Potřebuju ho vidět. Ujistit se, že je v pořádku a hlavně ...naživu.

Sedl jsem si na jednu ze židlích na chodbě, blízko jeho pokoje, ze kterého zrovna odcházeli dva chlapy z ochranky a doktor, co si jen s utrápeným výrazem povzdechnul a kráčel dál. Když se nikdo nedíval nebo si spíše ničeho nevšímal, tiše jsem se vplížil do jeho pokoje.

"Oikawo ? Tōru ?...." šel jsem k jeho lůžku, spal. Pokusil jsem se ho vzbudit ale marně. "Šípková Růženka.." šeptl jsem a pohladil ho po jeho tmavě hnědých kudrlinách. Až po chvilce jsem si všiml, že jeho ruce i nohy jsou připoutány k posteli.
"Co to?..." Radši jsem s tím nic nedělal. Jelikož by to byl ihned jasný důkaz toho, že tu někdo byl.

Sledoval jsem jeho tvář. Ve spánku vypadal vždy tak klidně..a nevinně.

Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se k němu sehnul a jeho nehybné rty políbil. Trvalo to jen pár sekund. Vteřin. A já se odtáhl.

Ani nevím, proč jsem to udělal. Asi jsem čekal, že ho polibek z pravé lásky probudí.

....Z pravé lásky...?...

Spíše jednostranné lásky. Neopětované...lásky, co nikdy nevýjde najevo.

Dá se tohle vůbec nazývat láskou ?

Chvíli jsem tam ještě stál, sledoval ho. A pak se radši už rozhodl odejít. Přístup sem je dočasně zakázán, a já bych nerad riskoval to, že mě při porušování toho někdo chytí.

Rozloučil jsem se s ním ještě malým polibkem na jeho čelo a pak odešel.
Ovšem on se o tom, že jsem tu byl a o tom, co jsem udělal, nikdy nedozví.

A pro oba je to tak lepší.