TAJEMSTVÍ ✓

.2.

P/a: 'Realita' je psána krasopisně a myšlenky tučným písmem. Proč to tak je, se dozvíte v další části. Děkuji za přečtení :)

Probudil jsem se z noční můry. Tentokrát to bylo jinak. My vyhráli, ale nebylo to dobré vítězství...vše jsme ztratili.

Pobodně se cítím, když stojím blízko vedle něj. Vždy jsem se snažil vypadat silně, ale vedle něho se cítím tak bezbraný.
Udělal bych pro něho cokoliv.

Vše to začalo ještě na základce. Vždy se mi líbily holky, ale ten pocit mě prostě nenechal v klidu.

Vždy se to dělo jen, když jsem byl s ním, myslel na něho nebo v mých snech.

Jak čas běžel, uvědomil jsem si, že to je láska.

A má láska pro něho rostla a rostla, až se to dostalo do tohohle bodu. Nejhorší na tom je, že má láska pro něj stále roste.

Každým dnem je silnější a stále sílí.

Snažil jsem to setřást z hlavy. Zapomenout. Radši jsem vstal z postele a šel do koupelny. Začal jsem ranní hygienou a pak si vlezl do sprchy. Nechal jsem na sebe stékat teplou vodu. Někdy si představuju, že to teplo z vody, je vlastně teplo od něj.

Ze sprchy jsem nakonec vylezl a zabalil se do ručníku. Osušil se a ve svém pokoji se i převlékl do školní uniformy.

U snídaně bylo ticho. Starší ségra je pryč z města, prý jela někam na chatu se svými přáteli. Rodiče si svou snídani prakticky vzali do ruky a pak pospíchali do práce.

Já jsem taky dojedl a pak šel nahoru si připravit do školy.

Zastávka, nudná jízda autobusem, učivo, trénink, spánek. Vše se to stále opakuje.

Měl jsem tolik možností a všechny je propásl.

Na zastávce jsem byl jako první. Pak přišel i Iwa-chan a na to ihned kluci. Řekl bych, že se z toho stala taková naše 'tradice.'
Vždy jedeme do školy spolu.

V autobuse jsem tentokrát seděl sám, ale nějak mi to nevadilo. Sledoval jsem, jak krajina stále mizí a přichází nová.

Ve škole mě tentokrát nepřepadly holky, ale jen jedna. Kluci radši odešli a nechali nás dva samotné.

"O-oikawa-senpai....já...já miluju tě."

Už je to tu zase. Na tuhle chvíli čekám celý život a dostává se mi to každodenně, ale....není to od toho, koho bych to chtěl opravdu slyšet. Zase další zlomený srdce. Jen kdyby veděla, že mě to taky bolí.

Bylo by nám spolu dobře, ale já prostě.....nemůžu....

Nedokážu zapomenout.

"Promiň, ale teď nikoho nehledám." oznámím jí a pak se rozejdu ke své třídě. Za zády jen slyším ten smutný pláč.

Sednu si do lavice. Ignoruju to, že jsem právě někomu zničil jeho vize a naděje. Jednoduše si dám do uší sluchátka a poslouchám hudbu.

Nevím, jestli mi jí bylo líto nebo jsem jí jen chápal. Asi to druhé.
Vždy jsem byl připraven na to, že mě on odmítne.

Myslím, že to je taky ten důvod, proč mu to nikdy neřeknu.

Známe se od dětství. Je to můj spoluhráč a taky můj nejlepší kamarád. Možná to tak nevypadá, jelikož spolu moc před ostatními nejsme....

Ale vždy tu pro mě byl a já zas pro něho.

Mé přemýšlení mi zabralo celé odpoledne. Jakožto kapitán jsem trénink vynechat rozhodně nemohl. Takže ikdyž jsem neměl zrovna moc náladu, stejnak jsem tam dorazil. Začal jsem s lehkou rozvičkou a pak i s tréninkem.

Byl jsem docela unavený a né moc při smyslech, takže mi nadhazování moc nešlo a nakonec mě i vystřídali.

"Jsi v pohodě?" zeptá se mě najednou Iwa-chan a já skoro leknutím vyjeknu.

"Jo...jasně. Proč bych nebyl?" zeptám se na zpátek a trochu znervózním.

"No kromě toho, že jsi dneska hodil nahrávku mimo hřiště a při běhání koleček se s někým srazil....nevím, asi kvůli tvému pohledu."

Jen se nad tím zasměju a zavřu oči.

"Občas mám strach...strach z toho, že to nedokážu..." svěřím se mu s tichým hlasem.

"Nejsi sám." Vytáhne mě z lavičky na nohy a dá mi lehkou, kamrádskou pěstí do ramena.

"Tak pojď. Trenér nás pozval na ramen." oznámí mi a začne se smát.

Divím se, že už z toho úsměvu netaju.

Vyrazili jsme z tréninku do jedné známé restaurace a usadili se u velkého stolu.

Sedí tak blízko vedle mě.

Dal jsem si svůj oblíbený ramen a jako ostatní ho do sebe nacpal. Tyhle jídla se musí jíst vždy ještě, když jsou teplá nebo příjdete o ten prožitek

Občas jsem o něho nenápadně otřel svou nohu a dělal, jakože to byla nehoda nebo jsem si to ani neuvědomil. Lež. Udělám vždy cokoliv, abych mohl jen cítit jeho dotyk.
Naschvál třeba padám, abych ho pak mohl chytnou za ruku, když mi pomáhá vstát. Nebo mu naschvál pomáhám s rozvičkou. Sedy-lehy jsou mé oblíbené, jelikož se naše obličeje pak téměř dotýkají.

Jsem zoufalý, já vím. Ale nemůžu si pomoct.

Z restaurace jsme odcházeli docela pozdě. Šel jsem domů společně s klukama. Mí rodiče ještě nebyli doma...vrátí se až zítra. Možná je to má druhá šance....

Bydlel jsem až na konci. Takže jsem šel nakonec jen s Iwaizumim.

"N-nechceš zajít ještě ke m-mě?, zeptám se s nervózním hlasem.

A on...přikývne...

Tentokrát to už nepokazím.