TAJEMSTVÍ ✓

.14.

Nedokázal jsem se hnout. Mohl jsem ho jen sledovat. Neměl jsem odvahu na to cokoliv říct nebo se nějak pohnout. A tak jsem byl zticha. V tu chvíli mi to připadalo jako má jediná možnost...

Vyčkával jsem na to, co řekne on. Ale on se stále jen mračil. Až nakonec otevřel ústa a mě se na pár vteřin srdce zastavilo. A já zatajil dech.

"Hledáš odpovědi, že ano?" vyšlo z něho po pár minutách mlčení, kdy měl jen dokořán otevřená ústa a nic neříkal. Chyběly mu všechny zuby. Byl téměř bez vlasů a jeho tváře a tělo bylo dost vrásčité.

Neodpověděl jsem.Nedokázal jsem to.

"Chceš vědět.... co se stalo včera..v noci?" Pousmál se a z jeho úst vyšel chraptivý smích.

Vykulil jsem oči až jsem se bál, že mi vypadnout. Pomalu a nejistě jsem přikývl. Opět jsem začal dýchat.

On to viděl ? Byl u toho...? Tak proč mi nepomohl...nebo to byl...on ..

"V-vy víte....co se stalo...?" Cítil jsem, jak se mi do nohou vrací zase cit a já se pomalu začal zase rozhýbávat.

"Hmph.." přikývl dvakrát za sebou a pak se zase zasmál.

"Co se stalo ?" Sebral jsem všechnu svou zbylou odvahu a udělal pár nejistých, třesoucích se kroků k němu.

On se jen opět nechutně zasmál.

"To bys rád...věděl, co?" Vzhlédl svůj pohled ke mne a já se lehce zamračil. Něco mi tu nejhraje....on...je to jím. Najednou se mi před očima začaly přehrávat různé vzpomínky. Kvůli lidem jako je on,... nedokážu vyhrát.

Lidi jako je on si nezaslouží, aby se k nim ostatní chovali s úctou..

Lidi jsou různí. Potkal jsem se už s mnoha typama... ale nejvíce nesnáším dva z nich. Ten první....využívá své jízvy, modřiny či jiná zranění proto, aby si ho ostatní všimli. Chce pozornost, proto si každý den...předtím než jde do školy či do práce...nebo jen ven s přáteli, vezme žileztku a udělá si do zápěstí pár neohrabaných řezů,co se spíše podobají škrábancům od kočky. Ano... všichni to známe. Snadný způsob, jak si získat pozornost a lítost  ostatních.

A ten druhý typ člověka. Člověk jako je on. LIDI jako je on. Jsou lidi.....co brání mému rozkvetu. Nevěří, že to dokážu. Nevěří ve mě. Ani v mých snech.
Přejou mi, abych se zastavil, spadl na kolena a už se nikdy zase nepostavil.
Přáli by si, aby měli pravdu. Aby lidi a jejich rodina souhlasili s nima. Přáli by mi jen to špatné, protože s nima se život nemazlil. Jelikož oni se nenarodili s krásnou tvářičkou. Jelikož oni nejsou u ostatních oblíbení. Jelikož oni si nedokázali vypracovat pěknou postavu. Oni se nedokázali dostat tam, kam já. Oni nejsou kapitánem týmu Aoba Joshai, ale já ano. A tak mi přejou, abych se už nikdy opět nedokázal postavit na vlastní nohy. Přejou mi, abych kulhal a nebo dokonce nebyl vůbec schopen chůzi..

A proč ?

PROTOŽE ONI JSOU SLABÍ

Huh ? Co to na mě zase zkouší ? Je to jen další lidský hmyz, co se mi snaží dostat pod kůži.

*Otočí se k němu. Jeho tvář je plná a zároveň žádných emocí. A jde...*

"Hgh?! O-odjedi! Nepřibližuj se nebo zavolám ochranku!"

*V místnosti se rozléhá pouze hlas téhož starého muže sedicího na posteli. Zatímco on....stále jde.*

"Vypadni! Slyšíš ?! Ty monstrum!  Vypadni! Vypadni...*

*Zastaví se. Usměje se. Zhluboka se nadechne a svýma hnědýma očima se podívá do těch jeho. "Monstrum ? Ty mne opravdu nazýváš monstrem ?" zeptá se ho lehce provrchně. Má strach. Na chvíli odvrátí pohled. Hrozně se uvnitř bojí, ale...nedává to znát a stále si drží svou kamennou tvář. "Nejsi to ty...co viděl, co se děje...osmnáctiletému klukovi....a ty jsi tu jen ležel..jako červ, co nemá v životě už čeho docílit...mohl jsi mi pomoct ...ale namísto toho jsi tu..."
-Pokračuje v cestě k němu. Už je u jeho postele. Donutí se opět usmát a pohlédnout si téhož muže. Kouká se na něho. Je hrozně ustrašený.....jakoby měl...každou chvíli....začít................řvát.*

              "AHHHHHHHHHHHH.."