TAJEMSTVÍ ✓

.21.

Ráno jsem se probudil přítulený k Iwaizumimu. Chvíli jsem si jeho přítomnost užíval, ale pak se mi vybavilo to, co se včera večer stalo, ihned jsem zrudl a poté se i odtáhl.

Pamatuji si, že jsem se k němu zase do postele vracel, ale ještě předtím vším ....on mne políbil. Cítil jsem, jak mé tváře stále více a více rudnou. Fajn..jenom klid. Pomalu jsem z postele vstal a zamířil do koupelny. Jak to mezi náma teď ale bude...? Ať to dopadne jakkoliv, hlavně nechci, aby to mezi náma bylo divné.. až tak divné, že se spolu přestaneme bavit. Sice bych neměl...ale už jsem v pořádku a s rukou i bez, mohl bych se tam jít alespoň podívat. Dlouho jsem se svým týmem nebyl a to jsem jejich kapitán... chybí mi to. Opravdu moc.
Byl jsem na svůj tým vždy hrdý... ať to bylo jakkoliv a čeká nás jen za pár měsíců velký zápas...a když to prohrajeme...bude náš poslední. Tedy alespoň pro třeťáky.
Dost se toho bojím, prostě...chci studovat i dál a tak a nebudu moct být v týmu, jelikož je to volejbalový tým pro studenty střední školy Aoba Johsai.

Měl bych cvičit. Čekají nás důležité zápasy a já nejsem ve formě. A možná nebudu ani moct hrát....
Ale i přesto mne trápí mnohem závažnější věci. Povzdechl jsem si a vzal si do ruky kartáček, nejprve jsem si ho opláchl a pak si na něj dal trochu pasty a začal si čistit zuby.

Je to ...je to hrozné. Příjde mi jakoby mi vzaly... ať už je to kdokoliv, možnost být zase šťastný, jelikož...j-já..se bojím. Ano, žiju ve strachu a mám obavy z čehokoliv, co se stane nebo by se mohlo stát. Je to prostě ďěsivý.

Zítra se  prostě stavím ve škole. Sice bych si měl vzít podle rodičů a i podle doktora týden na odpočinek, takže bych měl být celý ten týden doma a ležet a bla bla bla..ale to nejde! Nemůžu tu jen tak sedět a čekat. Musím jednat a to ihned. Dneska se půjdu podívat na svůj tým a zítra půjdu už do školy. Vypláchl jsem si a poté si opláchl obličej a utřel se do ručníku. Prohrábl jsem si vlasy a pak si je chvíli česal a nakonec se vrátil zpátky do svého pokoje.

Iwaizumi stále spal a tak jsem se v rychlosti převlékl a pak šel do kuchyně, kde už byla mamka, táta a dokonce i bráška..hm ? Doufám, že si nevšimne toho, že mu pár cigaret chybí... přesně dvě. Jemně jsem se na něho usmál a když mne spatřil, tak se zvedl, odstoupil od stolu a přešel ke mne. Dlouzavě mne objal a políbil na tvář. "Jsem rád, že jseš zpátky doma... dokonce se mi i stýskalo.." zachraptěl i s lehkým smíchem na konci a já párkrát překvapivě zamrkal a poté se taky zasmál.

To je snad poprvé, co ho vidím takhle vystresovaného. Nepamatuju si, že by se takhle strachoval...no vlastně ano, když jsem si předtím...to je jedno.
Taky se dost bál. I já upřímně. Vzpomínám si na tu bolest..

Z mého přemýšlení mne vyrušila až mamka. Palačinky. Mňam! Usmál jsem se na ní a přisedl si ke stolu. Dala předemne talíř přeplněný palačinkama. Poděkoval jsem ji a nalil si na to syrup a poté se i lehce nadšeně se do toho pustil. Rodiče po nějaké chvíli už poté ale odešli do práce a já tu zůstal jen s bratrem. 'Šípková Růženka stále pochrupuje.'

+++++++
Koukali jsme se na televizi. Bylo asi půl čtvrté a já konečně slyšel vrzat schody. "Šípková Růženka se rozhodla ukázat ?" Vysmál se mu bratr a já jen při pohledu na něho, opět zrudl. Normálně se takhle nechovám..rýpnul bych si do něho taky...ale prostě mi to nejde.

"To jsem spal tak dlouho...?" Promnul si oči Iwa-chan a pak se na mne podíval a přisedl si ke mne. Koukali jsme se na ten film, dokud neskončil a bratr mi neoznámil, že jde ven a vrátí se až večer...nebo zítra.

"Chci jít na trénink.." šeptl jsem k Iwa-chanovi a on po chvilce přikývl.
"Tak fajn...ale budeš jen sedět a koukat se." Řekl přísně a já se i na to jemně a možná falešně.. uchechtl, ale souhlasil jsem.

Nakonec jsem mu půjčil své oblečení a po chvilce s ním mířil ke škole. Kluci z týmu už byli v tělocvičně a tak jsem se s nima zase přivítal. Bylo plno objímání a dokonce i 'bláznivý pes' se rozhodl mne pozdravit. Ale jinak si mne nevšímal. Lehce jsem se nad tím usmál a pak šel k trenérům. Od obou trenérů jsem si něco vyslechl a poté se usadil na lavičku a sledoval svůj tým.

Vedli si dobře. Pozorně jsem je sledoval a nebál se jim dát i pár rad nebo je na něco upozornit a podobně. I přestože jsem tam nějakou dobu nebyl a byl teď zraněný, naslouchali mi a pokaždé přikývli. Lítost... ?
Tohle mne lehce zamrzelo, nechci, aby mne někdo litoval. Opravdu ne..

Nikdy jsem se o něčí lítost neprosil.