TAJEMSTVÍ ✓

.16.

Vzbudil jsem se stále připoutaný k nemocníčnímu lůžku. Přivřel jsem oči a podíval se z okna.
Déšť. Déšť a zase déšť. A taky chlad.
Olízl jsem si rty. Hm ? Zvláštní...

Radši jsem to moc neřešil a koukl se na lůžko pár metrů ode mne, kde by měla být i ona.

Čekal jsem až sem někdo příjde a odpoutá mě, ale to se ještě nestalo.
Povzdechnul jsem si a koukal se do stropu. Přemýšlel jsem. Ten dědek určitě něco ví. Možná to udělal on....né, to je nesmysl. Sotva stane z postele..

Pomalu jsem si vybavil to, co se stalo. Sakra. Ještě mě pošlou do psychiatrické léčebny..

Zavřel jsem zase oči a potuloval se ve své hlavě se svýma myšlenkama a otázkama.

Musím nalézt odpovědi.

Zajímalo by mne, co teď asi tak dělá Iwa-chan. Jestli je v pořádku a jak se má.. Chtěl bych ho vidět. Jen díky němu se dokážu cítit zase v bezpečí.
Je mou nadějí, mým světlem. Které se mi neustále vytrácí před očima.

Mám strach. Nevím, co se stalo nebo stane. Nepamatuju si a nemám ani nejmenší tušení o tom, co by se mohlo ještě stát. Ale jedno vím jistě, určitě to nebude nic moc dobrého.
Chtěl bych z téhle nemocnice, z tohohle pokoje pryč. Chtěl bych vypadnout i z města a nechat minulost a všechny ty špatnosti tady, ale vím moc dobře, že by nesmírně moc chyběl.

Stejně tak i má rodina. Přátelé, spolužáci a dost lidí z tohohle města.

Tohle město by mi chybělo.

Vrátil bych se.... myslím, že nemá ani cenu to zkoušet a někam odsuď jezdit, ale...nejsem tu v bezpečí.

--------

Nakonec za mnou přišla sestra s doktorem. Odpoutaly mne a nechaly se najíst. Taky se mnou probíraly mé včerejší chování.

A pak odešly. Povzdechnul jsem si. Už nemůžu nic dělat. Ten dědek má teď ochranku, takže nemám ani nejmenší šanci se tam dostat. A nalézt odpovědi na mé otázky.

Jediné, co můžu udělat je čekat.

"Achjo..." vydechl jsem a podíval se na lůžko pár metrů ode mne.

"Yoshiko...?" Prolomil jsem to ticho mezi náma a ovanul nás tím  zcela jinou atmosférou.

"Yoshiko..." Zvedl jsem se a rukou se opíral o zeď a pomalu k ní šel. Vím, že mě slyší, ale prostě neodpovídá.
Ohrnul jsem závěsy a podíval se na ní.
Vlasy už žádné neměla. Vypadala smutněji. Hubenější i slabší.

Ztrácím ji před očima... a nemůžu s tím nic dělat.

"Yoshiko..." Pohladil jsem ji po ruce a ona ke mne vzhlédla....

"Tōru..." Stekla ji slza a přitáhla si mě do jemného objetí.

"Yosh...potřebuju, aby jsi mi řekla...co se stalo...ty jsi to viděla, že ?" Otázal jsem se jí šepotem a přisedl si z půlky na její postel. "Prosím...potřebuju to vědět..."

Ona po chvilce přikývla a spustila.

"Byl to on."

"On?"

"Omlouvám se....měla jsem ti pomoct, ale... hrozně jsem se ho bála..."

"Vzpomínáš si na to jak vypadal ?"

"Jen matně, ale vím, že měl na sobě školní uniformu..."

"Školní uniformu....?"

"Ano, tu stejnou, jako měly předtím ti kluci...co tu byli."

Řekla a mě se zatajil dech. Byl to on.
Už o tom nemusím nadále přemýšlet. Vím, kdo mi to udělal. Ale proč ?