Vyčistila jsem si zuby a vylezla z koupelny. Na sprchu není čas. Lehce jsem se nalíčila,abych vypadala trošku mladší. Rozpustila jsem si vlasy a rozčesala je. Potom jsem přešla ke skříni,ze které jsem si vyndala černé legíny a šedý svetr se sobem.
Uslyšela jsem zvonek. „Laro“ otevřel dveře Niall. Povzdechla jsem si a šla směrem k němu.
„To zvládneš“ povzbudivě se na mě usmál. Zakroutila jsem hlavou,protože jsem věděla že nezvládnu. Znovu se na mě usmál tím jeho povzbudivým úsměvem.
Došli jsme až ke schodům. Ze zdola se už ozývali hlasy. „Takže říkáte že se jmenujete Harry Anderson?“ uslyšela jsem. „Ano,přesně to je moje jméno.“ Ozval se taky Harryho hlas. „Bojím se.“ Zastavila jsem se uprostřed schodů,protože jsem dostala opravdu strach.
Strach z toho vidět své rodiče a .. Je to celkem nepředstavitelné. „Laro..Si dost silná na to aby si to zvládla. Zvládla si toho už tolik. Uvidíš bude to dobrý“ řekl mi s vážným výrazem v obličeji.
Docela mě to uklidnilo. Tedy.. Moc mi to nepomohlo,ale cítila jsem,že pokud bude Niall u mě nic mi nehrozí. Prostě budu v bezpečí. Nechápu proč to tak cítím,ale je to tak. Chytla jsem ho za ruku a za jeho zády jsem došla až do obývacího pokoje,kde sedělo asi 6 lidí.
Harry,nějaké žena,dva muži,Cara a .. A moji rodiče. Nahrnuly se mi slzy do očí,když jsem je uviděla. Niall se na mě povzbudivě podíval a po té celkem hlasitě prohodil. „Zdravím“ na tváři se mu objevil sebevědomí úsměv a já se začala třást,když všechny pohledy v místnosti přistáli na mě.
„Á tady je máme“ ukázal k nám s úsměvem Harry.
„Laro“ hlesla jen máma. Nervózně jsem přešlápla a nic neříkala. Viděla jsem ji i tátu.
Jejich šťastné obličeje. Opravdu jsem se každou chvíli mohla rozbrečet.
Niall se na mě nechápavě podíval. Koukla jsem na něj nervózním pohledem. „Ty je znáš?“ usmál se na mě. Hrát tedy umí dobře. Připadala jsem si,jako kdybych stála někde na pódiu a měla zahrát nějakou špatně napsanou hru.
„N-Ne.“ Hlesla jsem a podívala se do země. „Jsem Andre McConie a tohle jsou moji kolegové… Susan a Peter“ představil se ten chlap,co měl na sobě oblek. Ti vedle něho byli oblečení normálně jako policisti.
„Těší mě .. Jsem Niall a tohle je má sestra Lara“ podal mu Niall s úsměvem ruku. „Těší mě“ pípla jsem a taky si s ním potřásla rukou.
Harry mě nervózně sledoval. Nespustil ze mě oči. Byl asi nervózní z toho že to nezvládnu,nebo že to tady prostě řeknu. Byl nervózní ze stejné věci jako já.
„Laro!“ vykřikla máma a se slzami v očích se rozběhla k nám. Ani jsem se nenadála a už jsem se mačkala v jejím obětí. Koukla jsem se na Harryho.
Rozhodně,ale nenápadně zakroutil hlavou na nesouhlas. „Tati kdo to je?“ vypadlo ze mě po chvíli.
Měla jsem obrovský knedlík v krku,takže jsem se divila,že mě vůbec někdo slyšel. V jejím obětí jsem nespolupracovala. Nemohla jsem. Musím se každou chvíli rozbrečet.. Protože takhle dlouho už to v sobě neudržím.
„Myslí si,že jsi jejich dávno ztracená dcera.“ Zasmál se Harry a srknul si kafe,které leželo na stole. „Hm..Aha.“ nervózně jsem si odkašlala.
„Ale Laro“ rozcuchala mi máma vlasy. „Brá-Bráško..Mohla .. Mohla bych si sednout?“ vykoktala jsem ze sebe po chvíli. „Jasně .Paní,mohla by jste prosím pustit mou sestru?“ koukl na ni Niall a snažil se mě od ní odtrhnout.
