Lásce neporučíš I.

|6. PRVNÍ DEN V BRADAVICÍCH|

/1.9 1971/

Dny plynuly jako voda. Nyní byla středa a Roxane stála se svými rodiči a bratrem na vlakovém nádraží.

„Stejně mě mrzí, že tu s námi není Caitira." Řekla zklamaně bělovláska a sklopila pohled k zemi. „Ta holka to měla v hlavě dost zamotaný. Myslím, že s Alem je mnohem lepší člověk a líbánky si určitě užije. Navíc, můžeš jí kdykoliv napsat." Uklidňoval jí straší bratr a něžně jí hladil po zádech. „No dobře." Povzdechla si, ale moc jí to neuklidnila. Něco se jí na tom Alnarbertovi stejně nelíbilo.

Také bylo celkem vtipné a dost náročné během prázdnin uspořádat tolik svateb, ale šlo to. Bellatrix měla svatbu už týden před Tirou a Almandarem, tudíž ani na ní Caitira nebyla, ale dost jí to mrzelo.

„Jsi nervózní?" Zeptal se blonďák a světlovláska se na něj podívala. „Trochu," uznala a pevně chytila svůj vozík. „Nemáš se čeho bát." Ujišťovala jí matka. Dívka se zhluboka nadechla a rozběhla se proti zídce mezi nástupištěm devět a nástupištěm deset.

Když otevřela oči, byla již na druhé straně. Málem dokonce vrazila do nějakého muže, ale naštěstí se mu povedlo se vyhnout světlovlasé Blackové.

Ještě nedávno Roxane obdržela dopis od své kamarádky Marryse, v němž byla jasná zpráva. Ve vlaku měla najít kupé se svou kamarádkou a prý ještě s někým, koho Roxane neznala. Ona však měla úplně jiný plán kam si sednout.

„No, tak se rozluč, poplakej si a pak nasedat a jedeš." Řekl se smíchem blonďák. Byl to opravdu cynik, ale bohužel jej tak otec vychoval.

„No jo, stejně sedíš úplně jinde." Řekla otráveně dívka a podívala se na své rodiče. „Tak nám piš, ano?" Řekla starostlivě matka, ale Roxy si nebyla úplně jistá, jestli tu starostlivost jen nehraje.

„Ano," přikývla její dcera. „napíšu hned jak budu mít čas." Ujistila jí, ale dopředu moc dobře věděla, že napíše nejdříve za týden. To by také jinak nemusela vůbec nikam jezdit, kdyby se svými rodiči byla pořád v kontaktu.

„Sedni si k Marryse, nebo Siriusovi." Upozornil ji otec. Roxane si nenápadně povzdechla. Pokývala souhlasně hlavou, ale ani trochu neměla v plánu si k nim sedat. Možná k Siriusovi, ale k Marry ne. Měla jí ráda, to ano, ale celou cestu by řešili to, jak se těší až bude ve Zmijozelu.

To byla další věc, které se Roxane dost obávala. Nebyla si jistá, co se stane, když nebude ve Zmijozelu. Také se bála co by se stalo, kdyby naopak ve Zmijozelu byla. Rodiče by na ní byli samozřejmě hrdí, ale ona by se tam třeba ani nehodila.

Rychle přestala myslet nad kolejemi, poté se rozloučila a když nastupovala do vlaku, ještě svým rodičům zamávala.

Roxane procházela vlakem a hledala nějaké volné kupé. S Marry a ostatními čistokrevnými v kupé být nechtěla, protože čistou krev brali dle jí až moc vážně. Ona se spíše podobala své sestře před lety. Čistou krev nijak neřešila. Brala každého kouzelníka stejně.

Caitira ji kdysi prozradila, že jejího nynějšího snoubence jí přiřadili rodiče, ale ona ho nemilovala. Milovala totiž kouzelníka, jehož rodiče byli mudlové. Věděla však, že by ji otec nechal vydědit a své sourozence by nejspíš už neviděla. Proto se s Alem lépe poznali a zjistila, že není tak hrozný jak se zdálo.
Sama Caitira ji řekla, že kdyby jí nezáleželo na tom, jestli by Roxane a Carmana někdy viděla, vzala by si onoho kouzelníka z mudlovské rodiny.

Roxane si vzala značný příklad i z vyděděného strýčka Torradana. On se také zamiloval, on ovšem do úplně obyčejné dívky. Jemu to ovšem ani trochu nevadilo. Šlo mu o lásku, kterou k ní cítil. Obětoval by i svou rodinu, aby mohl být s ní. Nyní se s ním dlouho neviděla, ale je jen otázkou času kdy se Roxane dozví, že je její strýček vyděděný, protože si onu Victoriu vzal.