Popel a prach - Fantom

Charlotte

20. srpna, 2015, Arleiy

Ohnivá světla ozařovala oblohu. Požírači plamenů vystupovali se svou show za doprovodu metalové hudby. Lidé se bavili, vřískali na rychle jedoucích, točících se a vyhazujících atrakcích. Odevšad se linul smích, hlasitá rozmluva, radost a štěstí. Tlačenice rozházely pouze ty, kteří se na ně předem neobrnili trpělivostí. Spolu s nekonečnými frontami k jídlu a pití.

Na rozlehlém prostranství se nalézalo vše, co si člověk mohl přát. Kupa stánků, atrakce, pódia rozmístěna daleko od sebe, aby se kapely navzájem nerušily. Pro to zde ti lidé byli. Oni ano, Charlie ne.

Nevysoká hnědovláska s vlasy spletenými po stranách do copánků, zatímco zbytek zůstal volný, se prodírala davem, aby nalezla trochu prostoru. Tyhle skupinové mačkanice ji opravdu nečinily šťastnou. Ale kvůli svému štěstí se sem skutečně nevydala. Ne, Charlie měla jistý problém a ten sídlil ve tři sta let starém duchovi, který se u ní před měsícem zjevil a tvrdil jí, že potřebuje pomoct.

Jistěže by to každého vyděsilo, jenže to nebyl její první střet se spiristickým světem. Její poprvé ji vyděsilo, když ještě žila se svým otcem. Jako malý sedmiletý prcek si hrála s kamarádem na otroky a otrokáře a ona díky své lehce snědší pleti samozřejmě nemohla získat jinou roli než toho nebožáka v řetězech. A jako by jej tím přímo přivolala. Když pucovala kamarádovi boty, za jeho zády se zjevil ohromný černoch se spoutanými zápěstími. To by ještě dokázala unést, kdyby pán nebyl celý od krve s hlubokými ranami na tváři, hrudi, pažích i nohách. Tenkrát vykřikla, kamarád se otočil, ale nikoho tam neviděl, přitom tam stál. A upíral svůj zlomený pohled na Charlotte.

Ještě té samé noci před spaním, o tom vyprávěla svému otci. Ten jí pohladil po vlasech a uklidnil ji. Věřil jí. Prozradil, že on sám je občas vídá. A když se jej zeptala koho, odpověděl „Duchy." Ve své rozmluvě by jistě pokračovali, kdyby je nevyrušila matka. Toho dne byla svědkem jejich hádky. Přesně ode dne za rok otce odvezli na psychiatrii. Diagnostikovali mu duševní nemoc, dopovali jej prášky a pokaždé, když ho navštívila, ji šeptem radil, aby si své tajemství pevně uchovala. Děsil jí, v očích se mu zračilo skutečné šílenství ... či to byl strach? O ní? Nikdy se to nedozvěděla. Otce po třech letech pustili a on se odstěhoval do malé garsonky na okraj města. Zůstala sama se svými duchy.

Kdyby to byli jen oni. V určitých momentech byla schopna vycítit silné emoce, ale ne pouze z lidí, ale i z předmětů, občas viděla střípky budoucnosti, symboly, které začaly dávat smysl, až když se to naplnilo. A pak tu byly sny. Neustále se opakující noční můry, po nichž se budila s křikem a celá zpocená. Ani matka ji neutěšila, už jen z toho důvodu, že tam nebyla. Začala si s otcem jejího kamaráda, kvůli čemuž je opustila jeho vlastní maminka. A tím přátelství skončilo.

S novým duchem, Sebastianem, dorazila zcela nová noční můra. O potopené, trouchnivějící lodi, šeptajícím kapitánovi a smrdutém dechu.

„To je tuze podivné."

Charlie se nepodívala směrem ke svému neviditelnému společníkovi, tedy neviditelném pro ostatní. Nepotřebovala do nikoho narazit, když se protlačovala na volné prostranství.

„Co se za pár let dokáže změnit," užaslý hlas dál pokračoval. Odpustila si pozvednutí obočí, přestože tři sta let skutečně nebrala jako „pár let".

„Ženy nosící mužský oděv, lidé mluvící do divné krabičky a navíc ta hudba ... ta je ale skutečně hrozivá! Ten umělec se tím snaží někomu vyhrožovat či snad sám neslyší a tudíž to musí míti tak nahlas?"