Popel a prach - Fantom

Steve

Nemohl tomu uvěřit! Do představení zbývaly dva týdny. To znamenalo dva týdny zbytečnýho natírání, stavění a kdoví čeho místo toho, aby trénoval na zápas proti konkurenčním Válečníkům. Vždy to s Piráty bylo těžké, ale poslední rok měli naprosto dokonalý tým. A měli hlavně jeho, svého útočníka - zadáka. Ale bude to naprosto k ničemu, když si bude muset maximálně doma čutat o zeď nebo s Maxem, který nebyl zrovna dobrý hráč. Ale ušel. Nakonec mu kvůli NÍ nezbude jiná možnost.

Zajel k příjezdové cestě, auto nechal na půl cesty ke garáži a vystoupil. Aspoň si byl jist, že tu nebude moct zaparkovat tátova rohožka. Pochyboval, že ho sem máma bude pronásledovat, tudíž měl pro dnešní den pokoj.

Rozbité brýle stále svíral v ruce, když vstoupil do domu. Jejich rodinné sídlo v New Wellsu shořelo, když byl táta ještě kluk. Za což byl dost vděčný, jelikož když se koukal na těch pár fotek, tak byl dost zhrozenej. Ten dům vypadal jako zámek hrůzy. Navíc kompletně odříznutý od čehokoliv živého. Umřel by tam na absenci sociálního kontaktu. Ještě by z něj vyrostl nějaký zpomalený podivín. Asi jako Weberové táta.

Tenhle dům miloval. Byl moderní, s bazénem, půdou, která nevypadala jakoby se na ní někdo oběsil a se sklepem, ve kterém neplavala žádná příšera z bažin. Prostě sen každého správného boháče.

„Stevene, jsi to ty?"

Otráveně zaklel, když se mu nepodařilo dostat do pokoje nezpozorován. Otočil se před schodištěm a zadíval se na svého otce. Andrew Pritchett vypadal na svůj věk o dost starší. Kdysi blonďaté vlasy mu nyní brázdilo stříbro. Kolem modrých očí měl letité vrásky, které by se hodily spíš ke starci. Nikdy nebyl tradiční příklad svalovce, to ani Steve, ale po těch pár letech se z něj stal vyloženě vychrtlý muž. Když byl někdy nucen koukat se na staré fotky z otcova dětství, tak měl stejnou stavbu těla. Jakoby se v něčem vracel do mladých let. Až na to, že mámu vyměňovat skutečně nemusel.

„Jo, jen já," odvětil a mimoděk se opřel o zábradlí. Otec si pošoupl brýle na čtení po nose níže.

„Volala mi Carla. Co se stalo ve škole?"

Mohl si otráveně povzdechnout, začít nadávat nebo jen pokrčit rameny. Ale on si ještě pamatoval ty časy, kdy se svým tátou měl vztah bez jediné chyby. Kdy ho nikdy neodsoudil na základě slov jiných, vždy vyslechl jeho verzi a ani netušil jak, poznal, jestli lže nebo je to pravda. Ale stávalo se to jen u něj. Když mu matka lhala o ceně svého nejnovějšího auta, nic neřekl. Možná to ale bylo tím, že jí se nedalo v ničem odporovat.

„Měl jsem menší spor s ... Charlotte," zašklebil se, když se mu její jméno nechtělo drát přes rty. Jaké bylo štěstí, že tu s nimi střídavě žila jen Eleanor. Ještě aby musel trpět i šílenou mulatku. Jaký otec, taková dcera.

„O co šlo?" nedal se odbýt otec. Steve si tiše povzdechl.

„Nedávala pozor a polila Felicii triko. Když chtěla kompenzaci, tak si odkráčela pryč, tak Felicie navrhla, že ten účet za čistírnu může uhradit Eleanor," potlačil nutkání se zašklebit při vyslovení dalšího milého jména. Otec jej až příliš bedlivě pozoroval.

Steve poodstoupil od schodiště a postavil se naproti otci.

„Když to Charlotte slyšela, tak jí zřejmě něco ruplo v bedně, jelikož po mě skočila jako divá saň a rozbila mi brýle," zamával mu se svým zničeným pokladem před obličejem. Ale táta sledoval pouze jeho, tudíž ruku znovu složil. ...„To je celé."

„Jistě ji něco vynechal," pobídl jej klidně.

Steve se kousl do jazyka a z úst se mi vydral tichý povzdech. Opět poznal, že to není celé.