Popel a prach - Fantom

Steve

Náboj mu prosvištěl kolem ucha. Kdyby neutíkal rychlostí závodního běžce, srdce by mu vynechalo několik úderů úlekem. Ale takhle měla aorta pěknou zátěž na to, aby si dovolila zastavit se. Nevěděl, jak dlouho běžel, jak daleko je od stodoly nebo jestli neběhá v kruhu. To, co věděl, bylo to, že ty hovada se ho drží jako klíšťata. A vůbec jim nedělá vrásky střílet po něm za bílého světla.

Další výstřel pročísl vzduch. Tentokrát byl dostatečně daleko. Zabral. Svaly se mu napínaly, nohy kmitaly vzduchem. Představil si, že uhání přes hřiště. S míčem. Přímo za nepřátelskou linii, kde se musí trefit do branky. Soupeři jsou mu v patách a chtějí ho obrat o jeho vítězství. Ale on se nedá! Je rychlejší! Je vítěz!

Kameny střídaly písek, písek střídal vysokou trávu. Z domova byl zvyklý utíkat i po nerovné ploše. Trénoval na různých površích, i když se mu Max posmíval. Teď by se mu leda vysmál on, kdyby upadl na prvních kamínku, který by se mu postavil do cesty.

Steve vnímal každou překážku, všiml si jí dřív než mu mohla uškodit. Pracoval s dechem, potlačil paniku a uzavřel ji ve skříni. Běžel pro svůj poslední kop, který nesmí netrefit. Protože pokud zpomalí, šlápne vedle, zakopne nebo rovnou spadne, oni trefí jeho. A veškerá práce, veškerá dřina bude k ničemu. Když mu to ani nezachrání život.

Po celou cestu, kdy si všimli Stevova úprku, za sebou slyšel hlasy. Nadávaly, hulákaly a volaly na něj. Jednou blíž, jednou dál. Potom se střídaly se střelbou. A teď? Utichly. Vítr mu hvízdal okolo uší. Slyšel mořské vlny tříštící se o útesy. Kam to zaběhl?

„Ztratil jsi je! Zastav, Stevene!"

Nepřibrzdil ani v okamžení nezastavil. Místo toho sjel do nejbližšího křoví. Cítil, jak ho pálí kůže. Některé větývky mu poškrábaly tvář, jiné se zachytily o oblečení. A také si při tom sklouznutí roztrhl rifle. Sáhl si na holou kůži na noze a rukou prudce trhl, když jím projela krátká, zato intenzivní bolest. Spálil se. Ránu si zkontroloval, ale nevypadalo to tak hrozně, jak mu tlak napovídal. Dezinfekcí by ale nepohrdl. Jenže teď měl jinou starost.

Vykoukl ze svého provizorního úkrytu a snažil se v dáli vypátrat jakýkoliv pohyb. Vítr si pohrával s travnatým výběžkem, jinak o sobě nic jiného nedávalo vědět. Ticho před bouří.

„Ach ne!"

Hlasitý povzdech byl jako gong přímo u Stevovy hlavy. Vykulil oči a hrdlo se mu stáhlo úlekem. Teď mu rozhodně srdce vynechalo několik úderů. Prudce trhl hlavou do vzduchu, odkud ten hlas šel. Nad ním se tyčil ten kluk, co se na něj ve stodole nalepil a po celou tu dobu s ním musel běžet, i když ho neviděl.

„Ty je vidíš?! Kde? Kde?!" vyjekl, ač se snažil mluvit potichu. Ale panika si rozrážela dveře jak Jack Nicholson v Osvícení. Díky tátovi ten film viděl nespočetkrát!

„Nikde," promluvil smutně ten divně oblečený, ulízaný kluk. Steve se zašklebil.

„A proč to říkáš, jako kdyby to byla škoda?! Nevím, jak ty, ale já mám v plánu lepší věci než se tu nahánět s bandou magorů od divadla!" hlas mu opět začal gradovat, přičemž se postavil. V noze ho zaštípalo, ale ignoroval to. Takových hloupých zranění měl nespočet. Nehodlal z toho dělat vědu.

Kluk si povzdechl a podíval se na něj. Steve si tipl, že musí být tak stejně starý jako on. Ale když se mu koukal do očí, tak mu přišlo, jako kdyby byl tak o dvacet let starší.

„Měli jsme je odvést od Charlotte, teď se k ní mohli vrátit. Utíkal jsi příliš rychle," v hlase špinavého blonďáčka zazněla výčitka. Steve přimhouřil oči a zakýval před ním prstem. Když si uvědomil, co dělá, tak ho zase dal dolů.