Popel a prach - Fantom

Charlotte

21. srpna, 2015, Arleiy

O minulé noci se jí nechtělo mluvit. Sebastian se na to jednou pokusil navést řeč, ale ona ho rychle odbyla. Stejně jako odbyla snídani, ranní hygienu a úpravu zevnějšku. Jelikož měla kvůli pláči pořádně zarudlé oči, musela si vzít sluneční brýle. Učitelům na tom snad záležet nebude a její drazí spolužáci si mohli myslet, co chtěli. Což budou i bez jejího svolení. Nejraději by dnešní den vynechala, přeci jen byla jediná, komu na tom záleželo, ale v tom byl ten problém. Záleželo jí na tom. Chtěla splnit zkoušky A-Levels na výbornou, dostat se na jednu z nejlepších škol a zmizet z tohodle města. Po Londýně taky zvlášt neprahla, ale po získání titulu mohla odletět do Francie, kam jí srdce táhlo nejvíc. Do krásné a umělce lákající Francie.

Měla velkou šanci. Mimoškolních aktivit měla mnoho, zvítězila ve dvou literárních soutěžích, těch dalších se zúčastnila, reprezentovala školu v šermu a snažila se, co to šlo, aby udržela své známky na dobré cestě. I přes nevalnou rodinnou situaci, mrtvýho kluka na krku a ne příliš kvalitnímu spánku, si vedla obstojně, jak by pravil pan Darcy. Tudíž svým způsobem na sebe mohla být hrdá.

„Hlavně na mě ve škole moc nemluv. Už tak si o mě myslí, že jsem blázen," obrátila se na Sebastiana, aby se ujistila, že ji bere na vědomí. Potom, co ho umlčela, tak byl dost zaražený. Netušila, jestli přemýšlí o tom včerejšku a o svém vrahovi nebo o její noční eskapádě. Možná na něj neměla být tak hnusná, ale ...

„Nemusíš se obávat," promluvil krátce s pohledem zaměřeným kamsi za ní. Podívala se tam, kam zíral, ale jelikož tam nic nebylo, tak si jednoduše ujasnila, že je prostě mimo. V hlavě se mu nimrat nehodlala, byla ráda, že tyhle empatické cesty dokázala uzavřít. Kdyby ne, dávno by se zbláznila. Stačilo jí, že si povídala s duchem a snažila se mu pomoct vypátrat vraha, který stejně musel být tak tři stovky let pod drnem. Ale co by pro svého veselého Caspera neudělala.

„Fajn, matka je určitě u svého milence lomeno budoucího muže, tak můžeme vyrazit bez jakéhokoliv rozloučení," ironicky se ušklíbla, vrazila si na oči sluneční brýle a stále pevně věřila, že je natolik dobrá studentka, mezi profesory oblíbená, aby jí tuhle menší odlišnost odpustili. Naštěstí bydlela na malém městě, chodila na místní střední, tudíž se ředitel rozhodoval sám, jestli je nechá oblékat uniformy. Takže při přechodu na vyšší stupeň vzdělání, shodila ten otravný, nepěkný hadr a oblékala si to, co jí přišlo nejpohodlnější. Což povětšinou stejně byly kalhoty. Sukním neholdovala a šaty se na ní objevily jen v nejtěžších vedrech. Což v Arleiy bylo samo o sobě dost úsměvné. Sem slunce zabloudilo jen, když někdo vykonal nejvyšší oběť, jinak tu bylo krásně pod mrakem, pršelo nebo se snášela mlha. Jednoduše město plné optimismu a to přitom mělo tak nádhernou historii.

V 19. století to bylo jedno z nejbohatších a nejúrodnějších měst v celém Walesu. Nikdo tu netrpěl hladem, každý měl střechu nad hlavou a celé město bylo chráněno. Ale nikdy se nedočetla, co tu střežili tak cenného, že museli mít vlastní armádu. Ale muselo to být dost drahé, když si ji mohli dovolit. Ač se hrabala v pramenech Arleiy, co to šlo, nenašla přesné informace, pouze domněnky a nejasné vzpomínky nebožtíků. Jakoby někdo nechtěl, aby se o této části historie vědělo a raději ji celou smazal. Stejně jako to, co se stalo se sestrou tehdejší hlavy Arleiy.

Pípnutí telefonu jí probralo z jejího vlastního zírání do zdi. Měla by si tyhle zadumané chvilky odpustit, když je v něčí přítomnosti a taky když nutně musí běžet do školy. Občas doslova běžet.

Charlotte se obrátila na Seba, ale ten nadále vypadal, jakoby se ocitl v off-line módu. Nu což, ona ho probouzet nebude. Čím méně mluví, tím lépe může vnímat okolí.