Popel a prach - Fantom

Sebastian

Když býval maličký, matka u něj sedávala dlouho do noci i poté, co usnul. Hlídala jej, kdyby měl noční můry nebo se stal náměsíčným. Hladila ho po vlasech, někdy vedle něj i lehávala, ale většinu času sedávala v křesle, v němž občas i usnula. U jeho sestřičky to takhle nedělala. A když byl větší, objasnila mu proč.

Jako několikatýdenní miminko se málem udusil. Zakuckal se a nemohl přestat, ležel na zádíčkách a nikdo ho neslyšel. Matka tehdy byla neskutečně unavená a měla tvrdé spaní. Již nedýchal když, podle matky, s ní cosi zatřáslo. Probudilo ji to do chladivého pokoje. A měla nutkání jej zkontrolovat. Vyprávěla mu, jak sama téměř přestala dýchat, když jej takto objevila. Naštěstí pro něj neomdlela a ani se nesesunula, nýbrž okamžitě mu začala masírovat hrudníček. Stačilo pár zatlačení a miminko se nadechlo. Tu noc již nespala.

Klimbal jí v náručí, zatímco matka jej sledovala. A sledovala jej celých deset let, dokud ji neskolila těžká horečka. V těch dnech u ní sedával on. A činil tak, dokud nevydechla naposled. Ale narozdíl od matky Sebastian nemohl nic učinit, aby ji vrátil mezi živé. Ona se mu již nevrátila.

A takto nyní sedával u Charlotte. Zčásti neměl co činit, ale z té větší nad ní držel stráž. Strávili spolu již nějaký čas, aby ji mohl pokládat za více než pouhý prostředek ke zjištění pravdy. Stala se jeho přítelkyní, sic kdyby se střetli za jiných podmínek, nejspíše by se minuli. Ale nad tím nikterak nehloubal. Mohl za ni být vděčný. Poslouchala ho a snažila se mu pomoci. Sama jistě měla své vlastní starosti i povinnosti, přesto ho dala na první místo a on si toho nesmírně vážil. Tato nová éra přeci jen nemohla být tolik prokletá, když dokázala zplodit lidi jako Charlotte.

Býti duchem bylo skutečně zvláštní. Nemohl se ničeho dotknout, nic uchopit, dokázal procházet skrz zdi i lidi, přesto se mohl posadit, mohl se opřít a vyjít do patra, aniž by se propadl podlahou. Nedokázal přijít na logiku této věci. Či se to nalézalo jen v jeho hlavě? Bylo to pouze o soustředění smyslů nebo to mělo pravidla, jež neznal? Nikdo mu k tomu nemohl nic povědět. Byl schopen hovořit pouze se Charlotte a ta, sic měla zkušenosti s jinými dušemi, mu na to nemohla odpovědět. Také nevěděla. Též jako mu nemohla říci více o svých schopnostech, i když zde měl podezření, že o tom spíše hovořit nechce. A on nijak netlačil. Sám nebyl rád, když jej jiní zaháněli do rohu. V jistých ohledech si byli velice podobní.

Ve tmě viděl dobře. Dalo by se pravit, že mu smrt přinesla jisté nové nadání. Prozářila mu temnotu, aby mohl nahlédnout ke světlu. A tak mohl projíždět očima pokoj, v němž se nalézal, zatímco se Charlotte vrtěla na posteli. Nevěnoval tomu mnoho pozornosti, jelikož ona nikdy neměla klidné spaní.

Sebastianova nová přítelkyně měla mnoho roztodivných zálib. Na pracovním stole, kromě enormního nepořádku, se jí tkvěl přístroj, jež nahradil brk a inkoust a říkalo se mu psací stroj. Ale podle Charlotte byla i tato věcička již zastaralý a ona jej měla kvůli historické hodnotě, a také citové. Vyprávěla mu, jak na tom její babička psávala své romány. Bohužel, když chtěl, aby mu některý předčítala, prozradila mu, že byly zničeny při požáru.

Nový psací stroj, podivná placatá věcička, jež se rozevírala a odkrývala plochu s čudlíky a plochu s obrázky, ten ležel hned vedle, zahrabaný pod kresbami časů dávno minulých. Z druhé strany byl odložen hrneček se zbytkem čaje s motivy hvězd. Ty samé hvězdy občas nosila Charlotte ve vlasech. Líbilo se mu to. Bylo to velice vkusné.

Když přejel oříškovýma očima skříň, zastavil se u hudebního nástroje. Jmenovalo se to kytara a jistě to mělo společné kořeny s houslemi, na které on sám kdysi hrával.

Otočil hlavu na druhou stranu a tam stál malířský stojan s načrtnutou malbou. Stále to nemělo moc tvarů, tudíž nedokázal poznat, oč má jít, a jeho jediná přítelkyně mu to nehodlala prozradit. Pravila, kdo si počká, ten se dočká. Tak tedy čekal.

Hned vedle stála krejčovská panna s třetím pokusem o něco, co se podobalo šatům, ale žádná ctnostná dáma by si je neoblékla. Byly příliš krátké a odhalující. Jednoduše hanbaté a neslýchané!

Dále se tu nalézala knihovna s nepřeberným množstvím knih. Jedna polovina se věnovala fikci a ta druhá historii. Nalezl i jisté knihy, jež se věnovaly jeho době. Bylo utěšující vědět, že skutečně existoval. Jeho přítomnost mu chyběla. Byl to domov. Zde se cítil jako cizinec. Navíc neživý cizinec, jež neustále potřebuje pomoc. A to mu nebylo příjemné. Ve své době to byl on, kdo vždy podal pomocnou ruku. Jeho nejdražší sestřička by mu jistě pravila, že nyní za to dostal řádnou satisfakci, ale on ji nežádal. Dělal to z dobroty srdce. Nemohl nad tím přemýšlet. Zahloubaný byl za celá léta dost. Především za ty živá.

Zadíval se na poslední Charlottinu zálibu. Tři meče bezpečně uzavřené v dřevěné skříni s průsvitnými dvířky - fleret, kord a šavle. A na jiné panně visel speciální oblek s maskou. Ochrana před jakýmikoliv zraněními. Charlotte na něj prve působila jako drobná, křehká dívenka, až později jej přesvědčila, že se pod jemným vzhledem ukrývá divoška. Nu, měla to v krvi. Její otec byl rodilý černoch, matka běloška s nádhernými zrzavými vlasy a zelenýma očima. Byl si jist, že z matčiny strany toho zdědila pomálu. Pana Dellona, otce Charlotte, neměl tu čest spatřit, ale po prvním pohledu na bývalou paní Dellonovou, nyní opět Weberovou, věděl jistě, čí geny se v malé mulatce promítly více.

Jistě by bádal hlouběji, kdyby si jeho pozornost nepřitáhla čím dál více se třesoucí Charlotte. Ano, vždy sebou ve spánku mlela, ale nyní se to zdálo být divočejší. Házela sebou a lapala po dechu.

Sebastian se vymrštil ze židle a přistoupil k ní. Bez zaváhání hnědovláskou projel. Doufal, že ji to probudí, ale jeho přítelkyně se pouze dál třásla a bojovala o kyslík.

„Charlotte! Prober se!" zoufale na ni zavolal. Chtěl s ní zatřást, ale to bylo nemožné. On byl nemožný. Bezmocný. Mohl pouze dál mávat rukama, zajíždět s nimi skrz chvějící se tělo a opakovat její jméno. To jediné, co mohl činit.

Hnědovláska prudce otevřela oči. Chtěl si úlevně oddechnout, ale ona se předklonila a vydávila ze sebe vodu. A ne trochu. Přišlo mu, jako by ze sebe dostávala celý kbelík.

„Charlotte," zopakoval její jméno. Poklekl k posteli a položil svou ruku vedle té Charlottiny, jež křečovitě svírala povlečení.

Trvalo to pouhopouhých pár minut, ale jemu se to zdálo jako věčnost, než se hnědovláska přestala dávit. Zhroutila se na okraj postele a otřásala se ve vzlycích, jež mohl slyšet pouze on. A to jediné, co mohl Sebastian učinit, bylo zůstat s ní.