Popel a prach - Fantom

Charlotte

22. srpna, 1715, Whale Harbour

Pamatovala si na určité momenty strávené se svým otcem. Nebylo jich mnoho, co by stály za vzpomínání, proto si těch pár unikátních sněžných vloček chovala a pokoušela se na ně nezapomenout. Potřebovala si ho pamatovat jako svého tátu, co jí učil jezdit na kole, četl jí před spaním a probudil v ní lásku k historii. Nechtěla mít před očima tu lidskou trosku s lahví v ruce, krví podlitýma očima, protože mnoho nocí nespal a podivnými řečmi.

Jedna vzpomínka patřila k jejímu ranému dětství, kdy se mohla pyšnit svou oblíbeností mezi dětmi i dospěláky. S tátou si hráli na zahradě, tvořili ze dřeva svou vlastní pirátskou loď. Trvalo jim to týden a neskutečně se u toho nasmáli. Charlie se párkrát málem uhodila kladivem do prstu, ale kupodivu ji to rozesmívalo ještě víc. A co teprve, když se praštil táta. To byl neskutečný výbuch škodolibého smíchu. Ale ty dny byly neskutečné. Škoda, že si v lodi nikdy nehráli. Když ji dostavěli a šli se se naobědvat, rozpadla se jim. Zřejmě jakási chyba v konstrukci. Už na to nesáhli. Charlotte si našla jinou zábavu a otec měl opět nos v historických knihách.

Druhá vzpomínka patřila k první jízdě na kole. První a poslední. Učil ji hned za domem pro případ, že by se stala nehoda. Zpočátku na něm měla pomocná kolečka, ale po třech krátkých jízdách, je otci vymluvila. Cítila se dostatečně samostatná. Chtěla ujíždět s větrem o závod a výskat přitom radostí, zatímco by se za ní táta řítil a křičel, aby zastavila. Přesně takhle si to přála, jenže první jízda bez koleček dopadla přímým sjetím mezi keře paní Hillové. Skončila poškrábaná, odřená a vyklepaná jako malý ratlík. Otec jí našel, jak sedí na bobku a pláče. Vzal ji do náruče a začal ji utěšovat. Přitiskla se k němu a z jeho košile si vytvořila kapesník. Ale na tom dočista nezáleželo. Táta jí potom odnesl domů, ošetřil ji, převlékl a po celý den se z postele koukali na disneyovky.

Třetí vzpomínka patřila k první mazanici. Co si pamatovala, zbožňovala barvičky. Čím barevnější patlanice, tím lepší. Nejdřív malovala pomocí prstů a táta jí vždy zastavoval před tím, aby si je strkala do pusy. Pamatovala si, jak jeho hnědé oči hřály. Byla v nich radost a štěstí, když se společně válely po ohromném plátně a snažily se vytvořit umělecké dílo. Nakonec to umělecké dílo bylo i na nich. Oblečení navždy zničené, z kůže to šlo také těžce, ale tu dětskou radost ji prostě nemohl upřít. Ani ty krásné chvilky.

A čtvrtá vzpomínka patřila jejich společnému hrabání v archivu. Učil ji číst předčasně, tudíž jí později nemusel předčítat z historických knih, ale mohla se v nich vrtat sama. Táta, dokud ještě pracoval, měl své trvalé místo v městském archivu a rád ji tam brával. Odváděl ji i do částí s omezeným přístupem, kde se nalézali vzácné svitky. A kde se mohla dozvídat o svých předcích, ač ty linie nebyly úplně přesné, jelikož jisté osobnosti v historii nad sebou měli dost velký otazník. Ani otec, velice náruživý hrabal, nedokázal přesně určit veškeré předky. Dokázal jen dozajista určit, že mohli být potomky zakladatelů a renovátorů Arleiy - Peletiérů. A nejspíše i slavného španělského lovce pirátů Hectora Salazara. Přišlo jim oběma úsměvné, že ve svém rodokmenu mají španělské kořeny, když si později babička Charlie vzala afro-angličana. A s ním zplodila Jonathana, jejího tatínka. Rodokmen rodu Dellonů byl hodně rozmanitý a oba v něm nalézali další a další zajímavosti. Jen tu mezeru nedokázali vyplnit. Manžela tatínkovy praprababičky Rebeccy. V době kdy byl malým chlapcem, ještě žila. A on se vyptával, jenže buď o tom Rebecca nechtěla mluvit nebo si to již nepamatovala. Bylo jí přes devadesát, když umřela a dokázala pouze prozradit jméno svého tchána, které jakoby jí honilo ve snech i ve dnech - Bastiana Falkora. Jen díky této informaci mohli nadále vyhrabávat kořeny. A touto vzpomínkou na dny v knihách, starých, zažloutlých spisech a křehkých papírech, končila krásná doba s Jonathanem Dellonem.