DEEBLE - Co se ti líbí

Kapitola 3 - Ďábelská splátka

Autor: Deeble

Autor - překladatel: Ria

Téma: fan fiction ze soudku harrypotterovského (předesílám, že nepůjde o dětské čtení, vpravdě, pro některé HP fanoušky by to mohlo být čtení přímo toxické - od verze JKR má na míle daleko), vše se točí kolem dvojice Hermiona Grangerová a Severus Snape

Originál:

Přístupnost: + 18 !!!!!!!!!

Kapitoly: 28 + 1

----

Na Hermionino překvapení, když se její nový mistr v osm hodin ráno opět objevil v její ložnici, nebylo to kvůli splnění jejího „závazku," ale aby ji dal 2 týdny na zařízení všeho potřebného kolem výpovědi v práci. „Nebojíte se, že se nevrátím?" zeptala se bojovně. „Pojďte ke mně," řekl a její nohy poslechly dříve, než si uvědomila, co dělá. „Tohle bude fungovat stejně dobře, i kdyby nás dělily stovky kilometrů." A tak o dvě hodiny později již dlela nad třemi kotlíky přísad Univerzálního čističe kouzelných nečistot v Helvetiově Alchymnictví, v malém laboratoriu na jedné z londýnských periferií. Výroba Univerzálního čističe patřila mezi spolehlivé zdroje příjmů firmy. Průměrná, jednotvárná, neskutečná. Hermiona mechanicky krájela, míchala a slévala, propracovávajíc se obvyklým seznamem objednávek od čarodějek v domácnosti a obchodníků. Pro jednou byla vděčná, že její zaměstnavatel nevyrábí nic složitějšího než jsou domácí čistící prostředky. Během polední pauzy se zbytek zaměstnanců – všichni čtyři, dozvěděli, že odchází a popřáli jí vše dobré. Hermiona reagovala roztržitě. „Ke komu jdeš?" zeptala se jí Dafné Loučková, jedna z mála bývalých studentů Zmijozelu, se kterou Hermiona vycházela. „Prosím? Ach. Ke Snapeovi." „No ne! Fakt?" Dafné se na ni dívala se směsicí úděsu a nedůvěry. „Tak to hodně štěstí. Ani zmijozelští k němu nechtějí, a nikdy by mě nenapadlo, že by přijal někoho z Nebelvíru – vášnivě nesnáší vaše bídné existence." „Vášnivě, to sedí," zamrmlala Hermiona a vrátila se zpátky k míchání Scvrkávacího odvaru, zvažujíc, zda by si malé množství nemohla ukrást. Chtěla si šanci, pitomá holko. Tak tady ji máš. Skvělá práce. Ten večer pečlivě prostudovala všechnu literaturu, kterou našla, marně pátrajíc po způsobu, jak se vykroutit z faustovské úmluvy. Asi v jedenáct si konečně připustila, že její knihovna byla žalostně nedostačující pro podobné studium a začala listovat Dějinami kouzelnického světa, Část I: Od Raného začátku k Době Temna. S nadějí, že možná najde inspiraci ve starých smlouvách. Kapitola o najímání čarodějů-žoldnéřů v čase křižáckých výprav byla sice bezcenná vzhledem k jejímu problému, ale zaujala ji coby příklad vzájemného prolínání kouzelnického a mudlovského světa. Bylo to něco, co profesor Binns ve svém někdejším monotónním výkladu, opomenul. Pak zalistovala na konec knihy a narazila na poznámku pod čarou ve Střetu magie a mudlů na bojišti – a prudce nasála do plic vzduch. Od 12. století, kdy si války vybraly svou daň na mužské populaci (v některých oblastech převyšovali ženy svým počtem muže až trojnásobně), vzrostla u čarodějek šance na získání manžela především prostřednictvím uzavíraní manželských smluv, které přenesly všechnu moc na muže. Tyto úmluvy byly populární až do konce 14. století, kdy je již většina čarodějek odmítala podepisovat. Příležitostně se však používají až do současnosti. Hermiona cítila, že se jí zvedá žaludek, a tentokrát s tím Snape neměl co dělat. Svůj volný čas v následujícím týdnu a půl věnovala zuřivému získávání informací, které se snad dalo porovnat jenom s hektickým obdobím závěrečným zkoušek kdysi na škole. Přečetla více než tucet různých knih o právních aspektech kouzelnického světa. Požádala o radu dva právníky, jednoho z renomované firmy, která zastupovala jejího předchozího zaměstnavatele, toho druhého navštívila v jeho plesnivé a vlhké kanceláři na rohu Příčné a Klepné ulice. Aby se vyhnula porušení Snapeova příkazu, ptala se pod cizími jmény. Podařilo se jí dokonce vypátrat i kletbolamače z Gringottovy banky, se kterým se svého času seznámila díky Billovi Weasleymu. Nebylo to k ničemu, nic z toho. V noci, kdy pochopila, že neexistuje cesta, jak se osvobodit od Snapeovy choromyslné dohody, strávila celou hodinu rozjímáním nad tím, jaké to asi bude se před ním svléknout, vidět svlečeného jeho, cítit jeho doteky, dotýkat se ho – ó můj bože – líbat ho. Ta představa byla neudržitelná. Pro ni byl vždycky především jízlivým jazykem s pronikavým intelektem. Jeho plnou fyzickou přítomnost si uvědomovala jenom v případech, kdy zneužíval svoji výšku a objemné roucho k zastrašování. Myšlenka na sblížení s nepřístupným učitelem lektvarů – ne, ne, ne, ne. Jeho učební styl samozřejmě nabízel potřebné klíče. Bude surový. Panovačný. Majetnický. Nemysli na to, přikázala si nakonec. Už brzy se to stejně dozvíš. Ale zbytek noci pobyla nad nově zakoupenými knihami s tituly jako Přežila jsem znásilnění, dělajíc si poznámky a uvažujíc nad tím, kolik obětí asi mělo možnost dopředu se na to připravit. 1. Není to o sexu. Je to o moci. 2. Často je přítomno násilí. (V jejím případě zřejmě nepravděpodobné, když jí zakázal si ublížit.) 3. Oběti obvykle cítí vinu. NEBUDU SE OBVIŇOVAT. Zarazila se a položila pero na papír – její spravedlivý hněv přerušila nenadálá myšlenka: Jak to tedy je? Mudlovské právo by na to, co se s ní Snape chystá udělat, pohlíželo jako na znásilnění. Ale Starostolec, už věděla, by bez přílišného jemnocitu konstatoval, že Snape získal její souhlas. Poskytl jí vodítko: Jste připravena splnit každý příkaz, který vydám? Varoval ji: Myslete, slečno Grangerová. Do pekla s tím! Proč ho neposlouchala? Přestaň, řekla rozhodně a podtrhla bod 3 dvakrát – a k jejímu znechucení ji napadla otázka, kterou si až doteď nepoložila. Co by udělala, kdyby jí učinil otevřenou nabídku vzdělání za sex? Její třetí podtržení bodu 3 přeřízlo papír a Hermiona dopsala další bod: 4. Jednou bude proklínat den, kdy mi tohle udělal. Několik zbývajících dní strávila střídavě v Doupěti, u rodičů a u Harryho na chatě, snažíc se vstřebat do zásoby co nejvíce z požehnané normálnosti. „Pište mi co nejčastěji, ale – nemyslím, že budu mít mnoho času na návštěvy," řekla klukům poslední noc. „Mám takový dojem, že Snape pro mě naplánuje každou bdělou hodinu." „Stále nemůžu uvěřit, že ses pro něj rozhodla dobrovolně," zakřičel Harry z kuchyně, kde se pokoušel připravit večeři. „Když tou nejlepší částí na Voldemortově porážce bylo, že už toho imbecila nikdy nemusím potkat." Její odfrknutí mělo blíže k zavzlykání. „Něco není v pořádku, Hermiono?" zeptal se Ron, což jí připomnělo, že již dávno není tím žalostně netečným chlapcem ze školy. „Vypadá to, že nejsi ve své kůži. Snad nejsi nervózní kvůli studiu u Snapea, nebo ano?" „Vlastně ano," odpověděla, chytajíc se záminky – která, po zralé úvaze, nebyla zas tak dalece od pravdy. „Vyděšená na smrt." „Cha!" zvolal Harry, strčíc hlavu do obýváku a mávajíc dřevěnou špachtlí. „Hermiona Grangerová si podrobí vše a všechny, od zkoušek až po Smrtijedy. Kdybych byl Snape, už teď se bojím." Zasmála se, a trochu se jí zvedla nálada. A v té chvilce nadšení uzavřela smlouvu sama se sebou, připsala bod 5 na svůj seznam: Nedovolím mu, aby mě zlomil. O 23 hodin později dokončila svůj poslední lektvar pro Helvetia, podepsala svůj poslední pracovní výkaz, řekla sbohem čaroději, který měl zrovna službu v účtárně a – s chmurným úsměvem – přeměnila svoje těsně obepínající šaty na přesnou kopii tradiční róby profesorky McGonagallové. Upjatě tak zahalujíc svoje tělo od hlavy k patě bez jakéhokoliv příslibu - čehokoliv. Firemní hodiny, mudlovské jako všechny u Helvetia - pro výrobce lektvarů byl čas velmi důležitý pro odměřování přísad– začaly odbíjet šestou. Neptajíc se komu zvoní, Hermiona vzala svoje věci, za pomoci kouzla zmenšené do dvou středně velkých krabic, a bez dlouhého váhání odkráčela k zadnímu východu. Když zazněl poslední úder, cítila Snapeovo volání. Vystřela ramena, zvedla bradu a přemístila se z večerního Londýna s téměř nehlučným prásknutím. „Hermiona Grangerová! Můj bože, tak ráda vás opět vidím. Pojďte rychle a dejte si s námi večeři." V hlavních vstupních dveřích bradavické školy stála profesorka McGonagallová. Ozářená světlem zevnitř a v zlatavém rouchu vypadala jako stárnoucí archanděl. Hermiona natahovala krk, jestli náhodou dolů schodištěm neschází taky Snape coby Mefistofeles, ale s úlevou zjistila, že po něm není ani stopy. „Taky – ahoj, Dobby! – vás moc ráda vidím, paní ředitelko," odpověděla Hermiona, podávajíc svou batožinu domácímu skřítkovi, když přestal kolem ní radostí tančit. „Jaká pak pani ředitelka," usmála se na ni McGonagallová a vedla ji do Slavnostní síně. „Nejsem vaší mistryní. Ale, když už jsme u toho, nikdy vám neodpustím, že jste promarnila 5 let čekáním na Severuse. Už jste dnes mohla být mistrem v Přeměňování." Hermiona, zoufale si přejíc, aby to byla udělala, se zadrhla, ale než stihla odpovědět, profesorka ji předběhla. „Moje milé děvče, vy víte, že se na vás opravdu nezlobím, mám radost, že jste se vrátila. A taky jsem překvapená. Víte, že mi to ten mizera řekl ani ne před půlhodinou? Poslouchejte!" zvolala, když přišly ke stolu pro učitelský sbor. „Jedna z mých studentek se k nám vrátila." Bylo tam asi půl tuctu čarodějek, obvykle velký obdélníkový stůl byl kouzelně zmenšen a přizpůsoben letnímu provozu na škole. V průběhu pár minut Hermionu všichni přivítali, usadili a postavili před ni talíř s hřebenatkami na pórku. Hlasitá vřava mezi učiteli se podivně ozývala v téměř prázdné síni, ale Hermiona hovoru nenaslouchala, jenom mechanicky jedla. Již dojídala, když zaslechla své jméno a roztržitě zareagovala. „Prosím?" „Právě jsem říkala, že dnes u oběda vypadal Severus méně mrzutě než obyčejně," promluvila na Hermionu profesorka Prýtová. „Nikdy by to nepřiznal, ale jsem si jistá, že je to kvůli vám." „M-možná," odpověděla Hermiona, dusíc se pórkem. Natáhla se pro svůj pohár, aby zapila zbytek zeleniny a rostoucí chuť zasmát se celé té absurdnosti. „Tak to má být," řekla McGonagallová a zamávala vidličkou směrem k Hermioně, „očekávám, že mi dáte vědět, kdyby byl na vás příliš tvrdý... Ó panebože – plácněte ji po zádech, Rolando, ta voda jí musela zaběhnout." Hermiona potlačila nutkání přihlásit se u Snapea, jak se na vzornou učednici patří, a radši zamířila rovnou do svých pokojů – do místností pro hosty, kam ji vzal před dvěma týdny. Na nočním stolku u postele stála černá ampulka s tlustým dnem a úzkým hrdlem. Pod ní byl zasunutý vzkaz: Jestli jste v lektvarech tak zručná, jak si o sobě myslíte, budete vědět, co to je a co s tím dělat. Stěží to mohla pokládat za logický problém – nepotřebovala lahvičku ani odzátkovat a přivonět, aby si domyslela, že uvnitř je antikoncepce. Jsem potěšena, že mě neplánujete oplodnit, profesore, načmárala pod jeho zprávu, a lektvar s úšklebkem vypila. Rychle se vykoupala, aby se sebe smyla stopy po celodenní přípravě odvarů, a zpátky se oblékla. Natáhla si i plášť, to vše v koupelně za zamčenými dveřmi. Když se vrátila do ložnice, s nadšením zjistila, že je stále sama. Vydala se na obhlídku prostoru, který byl dvakrát tak velký než její byt v Londýně a asi desetkrát zelenější. „Commuto rubefacio," nařídila s hůlkou v ruce a koberec se v momentě změnil na tmavě rudý. Zopakovala zaklínadlo ještě několikrát na dalších místech v celém apartmánu, skončíc u ložního prádla. Právě rozvažovala nad symbolikou oné barvy - tentokrát to nemělo s její kolejí co dělat, když se v krbu objevil Snape. Můj bože, můj bože, můj bože, můj bože. „Zabydlujete se?" zeptal se uštěpačně. „Jak vidíte," odvětila, chvíli se vzpamatovávajíc z jeho jízlivého sarkasmu, ale pak vyzývavě doplnila: „Myslím, že dalším krokem bude mnohem méně stříbra a mnohem víc zlata." Zakryl si obličej rukama a zaúpěl: „Kategoricky odmítám pobývat v ložnici zamořené barvami Nebelvíru." „Skvělé." „Slečno Grangerová, musím vám připomínat, že já mám vaši přísahu písemně a ne vy mou? Vzpomeňte si na lekci číslo tři, buďte tak laskavá." Uvědomila si, že si skutečně vzpomněla, divné – nezkoušejte moji prokazatelně omezenou trpělivost – a zamračeně si zastrčila hůlku do hábitu. „Jste tu kvůli... styku, nebo ne?" zeptala se způsobem, který předpokládal přídavek „bastard" bez nutnosti říkat to nahlas. „Jaké větší přání by člověk mohl mít?"* zamumlal, oklepávajíc si přitom zbytky popele a zeleného letaxového prášku ze svého dlouhého kabátu. Hábit si zjevně nechal ve svém apartmánu. Hermiona si začala rozepínat šaty, dodávajíc si tak odvahu, že alespoň v téhle chvíli o sobě rozhoduje sama. „Přestaňte," řekl prudce – a dodal „prosím", když si uvědomil sílu svého rozkazu. Její ruce se zastavily na látce, po krátkém magickém zašumění je mohla opět ovládat. „Proč?" „Protože," zašeptal, zastavujíc se u ní na délku ramene, „to chci udělat sám." Beze spěchu uvolnil poslední sponu na jejím plášti a sundal jí ho, pokládajíc ho na křeslo u postele. Se zvednutým obočím si pak prohlédl její oděv ve stylu McGonagallové a postavil se za ni. Pomalu, velice pomalu, začal rozepínat dlouhou řadu knoflíků na jejích zádech. Nedotýkal se ničeho než šatů, cítila jenom chladný vzduch na své víc a víc odhalené pokožce, a teplo jeho dechu na svých zádech, když si klekl, aby dosáhl na zbývající knoflíky. Při představě, co s ní právě dělá, byla šokována rozdílem mezi svými dřívějšími domněnkami a realitou. V každé jiné situaci by jí tohle připadalo svůdné. Hrál roli milence místo role mistra. Hermiona instinktivně cítila, že to není pokrok, i když by bylo lákavé si to myslet. Pro nadcházející tři roky měla před sebou dva cíle: vytřískat ze svého studia, co bude v lidských silách, a zůstat sama sebou. Nechtěla se stát ubohou kupkou neštěstí, ani zahořklou existencí, a hlavně nechtěla cítit nic kromě odporu k tomuto manipulativnímu muži. Muži, který poté, co jí rozepnul šaty, stanul před ní, sevřel rukávy jejích šatů v místě, kde končily na zápěstích, a opatrně zatáhl - dokud před ním nestála nahá jenom ve svém (záměrně nepřitažlivém) spodním prádle. Pokládajíc její šaty k plášti, se k ní Snape přiblížil a věnoval ji pohled tak intenzivního soustředění, že Hermiona o krok ustoupila. Nohou narazila o postel a posadila se na ni s lehkým žuchnutím. Maličko se usmál a klekl si na jedno koleno, aby jí sundal sandály, pak punčochy. Nakonec se natáhl jednou rukou za ni a šikovným pohybem jí rozepnul podprsenku. Ani teď se jí nedotkl víc než-li letmým pohlazením. K sakru s ním, měla sto chutí zařvat, ať s to skončí a vypadne. Ale jeho mlčení bylo nakažlivé, nevydala ze sebe ani hlásku. Když se opět postavil a podíval se na ní, svědil ji každý kousek těla, zcela jistě důsledek jejího beznadějného opovržení nad uzavřenou úmluvou. Možná pochopil, že moje absolutně průměrné tělo nestojí za všechnu tu námahu, pomyslela si Hermiona s malou jiskřičkou naděje. Jen se podívej! Pihy! Moře pih! A malá prsa, široké boky a kostnatá kolena! V tom momentě položil konečky svých prstů na oba její kotníky a ona zaryla nehty do přikrývky, aby nevyletěla z postele. Postupoval prsty nahoru po jejích nohách, na chvíli se zastavil na kolenech a obkroužil je s náznakem úsměvu – přečetl si její myšlenky? – pokračoval po stehnech, přidal dva prsty. Přes její bavlněné kalhotky, se šesti prsty. Po stranách jejího břicha, spojil obě ruce na pupku. Výš středem hrudníku, osm prstů, pak opět oddělil ruce a palci zlehka sledoval linii pod jejími prsy. Když dosáhl ramen, vtiskl ji do karmínových přikrývek a rozevřel jí nohy – nadále zcela zahalen v černé vlně, která ji škrábala na vnitřní straně stehen. „Řekněte něco, sakra," zasténala a její chvějící se hlas prozrazoval stupeň jejího rozrušení. „Tou chvilkou způsobím ti, moje milá," řekl tiše a naklonil se nad ni. Políbil její pravý bok, „by víc tvé smysly pochytily," – břicho – „než suchopár jim roku dá" – dlaň - „Co něžní duchové ti pějí," – bradavka, ó můj bože – „ty obrazy, jež přinášejí," – šíje - „tím vším se můžeš pokochat" – čelo – „To nebudou jen kouzla lichá." Vytáhl hůlku z rukávu a pronesl stručný příkaz, který ho nechal bez jediného kousku oděvu, ale Hermiona zachytila jenom záblesk bledé pokožky sklánějící se nad jejím tělem, předtím než jí povolily nervy, a zavřela oči. Když palcem obkroužil linii její brady a druhým přešel po jejích kalhotkách, musela si přiznat, že nejenom, že se ji pokoušel vzrušit, ale že, zatraceně, byl na nejlepší cestě uspět. Zatnula ruce v pěst tak silně, až se jí nehty vryly do masa, a snažila se nasměrovat pozornost na toto nepohodlí raději než – než – Soustřeď se! „Leč cos, co chutná se a čichá," šeptal jí do levého ucha, a hedvábný hlas ji rozptyloval téměř stejně intenzivně jako palec, který ji laskal, „a rozkoš bude mít i hmat. Tak bez příprav, jen pojďte blíž, jsme pohromadě, spusťte již!" ** S posledními slovy z ní svléknul i poslední kus oblečení a vklouzl do ní. * Hamlet ** Faust (konkrétně Mefistoteles)