DEEBLE - Co se ti líbí

Kapitola 27 - Rovnováha moci

Do sklepení se v Bradavicích vydávalo jenom málo lidí. Kromě studentů navštěvujících hodiny lektvarů, sem pravidelně chodili pouze ti, kteří měli to štěstí – nebo neštěstí, záleželo od úhlu pohledu – a byli Moudrým kloboukem vybráni do zmijozelské koleje. To byl taky důvod, proč se Hermioně a Severusovi nějakou chvíli povedlo tajit, že za ním denně přichází málo známým vchodem, který využíval kdysi jako špion. Jenomže i tady byly obrazy. A ačkoli většina z jejich pravidelných obyvatelů nepatřila právě k upovídaným, Sir Cadogan – proč, to ví jen on sám – se jedno ráno objevil v podzemí zrovna ve chvíli, když ji Severus vyprovázel z hradu. Chýr brzy pronikl až do ředitelny a Minerva byla nesmírně – a předvídatelně – tou zprávou potěšena. „Jsem tak ráda, že je to pravda," prohlásila téměř samolibě, když se u Hermiony zastavila během následujícího školního výletu do Prasinek. „Jak dlouho se scházíte?" „Čtyři měsíce. Od Vánoc." „A?" „A bez okolků můžu říct, že je to ten" – Hermiona udělala dramatickou pauzu – „nejsarkastičtější muž, jakého jsem kdy potkala." „Ale no tak," řekla Minerva McGonagallová mrzutě. „Tohle je podle vás nějaká kleveta?" Hermiona měla sto chutí odseknout, že je stará všetečná babizna, ale na druhou stranu: byla to její bývalá vedoucí koleje. Kromě toho, Minerva – na rozdíl od Albuse – měla na srdci vždy jenom Snapeovo dobro. Místo toho proto odvětila: „Dobře tedy: není v Bradavicích příliš šťasten." „Ano," Minerva náhle zvážněla. „Říká, že nemá kam jinam jít, a ani já jsem na nic lepšího nepřišla." Na rozdíl od ní, Hermiona nápad měla. Zatím si ho ale nechávala pro sebe: za prvé by možná Severus nesouhlasil, a potom – zachmuřila se – i kdyby ano, jestli to, co-považovala-za-lásku, nevydrží, bude toho později trpce litovat. „Je to taková hanba, všechny ty předsudky, co lidé proti němu mají," pokračovala Minerva. A její rozhořčení budilo dojem, že by nejradši strhla pěknou řádku bodů celé kouzelnické Evropě. „Zaslouží si něco lepšího, než doživotní vězení v Bradavicích." „Ano," řekla Hermiona pomalu, opět jednou marně bojujíc se svými principy. Prohráváš pokaždé, když se to týká jednoho konkrétního čaroděje, že ano? Pravda však byla mnohem prostší – on ji přinutil ty principy opakovaně přehodnocovat. Další slova z ní vypadly rychlostí blesku. „Kdybych vám řekla, že jsem našla řešení, dokázala byste si pro příští semestr najít náhradu?" Minerva se na ní překvapeně podívala, pak otevřela ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Nakonec se vzpamatovala natolik, aby se přidušeně zasmála. „Hermiono Grangerová, vy zvítězíte nad kýmkoliv," mrkla na ni. „Věděla jsem, že jste pro něj ta pravá." „Kolik ubožáků zůstane dnes po škole?" zeptala se ho, když za ní jedno odpoledne vyšel do školních zahrad. „Šest," odpověděl rozladěně a bezmyšlenkovitě utrhl list z růžového keře. „Takže nepočítej s tím, že mě uvidíš dřív než v deset." „Přestaň se mračit," usmála se na něj Hermiona a ovinula ruce kolem jeho ramena. „A co takhle poslat je k Filchovi?" „Seslal jsem na něj tolik práce, když jsi byla tenkrát" – krátká pauza – „pryč" – další pauza – „až nakonec prohlásil, ať jdu k čertu." Tohle vypadalo jako ten správný okamžik na pokus o obtížný manévr. „Co bys řekl, kdybys změnil zaměstnání?" „Víš, že nemůžu," zavrčel podrážděně. „No, já jsem obešla několik lékáren – kromě těch, pro které už dělám, samozřejmě – a zjistila jsem, že hned několik evropských společností má potíže s uspokojováním některých, ehm, složitějších objednávek. Jako je třeba lektvar s omějem vlčího moru, a tak podobně." „Opravdu si myslíš, že mě to už předtím nenapadlo vyzkoušet? Nebudou se mnou spolupracovat, už jsem ti to přece říkal." „Ale se mnou ano," prohlásila Hermiona. „Jenomže já odvar s omějem vlčího moru neumím. Můj učitel mě ho nikdy nenaučil – co bylo od něho, mimochodem, velice lajdácké. Možná by se ale mohl stát mým subdodavatelem." V momentě se zastavil a zůstal na ni s údivem zírat. „Nabízíš mi... práci?" zeptal se konečně. „No vlastně, partnerství." „Umíš sériové zaříkávání. Nepotřebuješ mě." „Ty víš, že zaklínadla si s komplikovanými odvary neporadí. Nemám šanci utvořit funkční řetězec s několika sty kouzly," nevzdávala se Hermiona. „Zdá se, že staré metody nejsou tak docela zbytečné. Tak co říkáš?" „Nebuď směšná," řekl popuzeně a odtáhl se od ní. „Už jsem ti řekl, abys mě – „ „To není lítost, ale dobrý obchod. Ach, Severusi, jenom se zamysli – kdykoliv nebudeš dělat na objednávce, můžeš pokračovat ve výzkumu – spolu se mnou, teda pokud si navzájem dřív neutrhneme hlavu. A když narazíš na něco zajímavého, budeš o tom moci napsat článek. Už jsem se ptala, víš, nechají tě publikovat, když to bude stát za to. Možná to pomůže i tvé reputaci, ale to nejdůležitější je, že budeš konečně šťastný. A to je to, co chci." Toužebně na něj hleděla s rozzářenýma očima, když poněkud zoufale ucítila, jak její nadšení ochabuje vlivem uzavřeného výrazu v jeho obličeji. „Tedy samozřejmě, když bys raději zůstal..." „Kromě Minervy, kterou respektuji," řekl odměřeně, „jsem neměl rád, nebo jsem opovrhoval každým svým zaměstnavatelem. Nechci pokoušet osud." Panebože... „Tohle není o moci, Severusi," řekla, rozčilená. „Partnerství, slyšíš? Můžeme spolu sepsat i smlouvu, i když já bych byla spíš za potřesení rukou – důvody si jistě můžeš domyslet." Tváří mu prolétl stín – ranila ho? Pak se na ni podezřívavě zadíval. „Nesnažíš se mě zmanipulovat, nebo ano?" „Funguje to?" otázala a uvědomila si, že se cítí trochu provinile. Možná to bylo pouhým překvapením, ale vypadalo to, že Severus Snape se umí opravdu smát jako normální člověk – bez známky jízlivosti, kterou slyšela v jeho smíchu – nutno říct, že se nesmál často – kdykoliv předtím. Hermiona se ušklíbla, když si představila, jak by asi vyděsil své studenty – byla jsi naprosto jistá, že by je to vylekalo víc, než co jim kdy řekl. Ale pro ní to byl nádherný zvuk. Vzal ji do náruče a sklonil hlavu až se dotýkali čely a nosy. „Tohle mám za to, že jsem ti prozradil všechna zmijozelská tajemství," řekl tiše a jeho poddajný hlas způsobil, že se zachvěla. „Ale já mluvím pravdu, na mou duši," prohlásila, když se jí povedlo zatlačit do úzadí svoje zmatené myšlenky. „Jsem přesvědčená, že je to dobrý nápad." „Věřím ti, ty bys mě nikdy nepodvedla," zašeptal. „Tak tedy domluveno?" „Předpokládám, že to bude obnášet i další... výhody." „Už žádní další hloupí studenti. Žádné schůzky učitelského sboru. Žádné hodiny po škole. Už nikdy," připomněla a trochu se od něj odtáhla, aby se na něj troufale zazubila. „Je tady ale reálné nebezpečí, že už nezbude nic, na co by sis mohl stěžovat." „Moje milá donna Arroganzia," řekl a zvedl její bradu, aby ji zlehka políbil na nestoudné rty, „to bude vskutku strašlivý osud." „Ještě dvacet dní," zasténal o osmnáct dní později a klesl do křesla. „Jakoby v tomhle hradě působila nějaká starobylá magie, skrz kterou se poslední měsíc školy pokaždé táhne dvakrát tak dlouho. Nebo je to tím, že studenti jsou horší než obvykle, i když nechápu, jak by to vůbec mohlo být v lidských silách." Hermiona ho zrovna míjela s knihou o bylinkářství a poklepala ho po hlavě se škádlivým „no, no." Vzápětí vyjekla překvapením, když ji popadnul za zápěstí a přitáhnul k sobě do klína. „Nikdy nedráždi draka," zavrčel a jemně ji kousnul do ucha, „nebo ubohého pronásledovaného profesora." Pohodlně se opřela o jeho hrudník, byla zvědavá, jestli konečně udělá první krok. A zároveň přemítala nad tím, jak se asi bude u toho cítit. Jenomže Severus se o nic nepokusil, akorát jí ovinul ruku kolem pasu. „Vzchop se," vybídla ho, když se její puls vrátil do normálu. „Pouhých dvacet dnů a budeš svobodný už navždy, nejenom na léto." „Zatím si to asi zcela neuvědomuji," řekl tlumeně, a pak s náznakem hořkosti dodal: „Nikdy ti to nebudu moc oplatit." „Nenabídla jsem ti partnerství, abych tě přivedla do otroctví, pitomče. Udělala jsem to, protože tě miluji." „Proč?" zeptal se a nepovedlo se mu zcela potlačit tklivost v hlase. Hermiona si tu samou otázku nepoložila poprvé, a proto odpověděla okamžitě: „Protože si chytrý a nedůtklivý a ironický. Protože nakonec vždy uděláš to, co je správné. A protože se díky tobě cítím jako jediná žena na světě." Chvíli mlčel a zamyšleně ji hladil po vlasech. „Jsem zcela přesvědčen, že si tě nezasloužím," promluvil posléze, „ale očividně ti to ještě nedošlo, a hodlám se postarat, aby se to nikdy nestalo." Severusův obývací pokoj v Bradavicích byl prost všeho zařízení. Poslední výjimku představoval luxusní koberec, který se pořád táhl od jednoho konce místnosti ke druhému. Police v knihovně zely prázdnotou. Hermiona zaklela poslední krabici s oblečením, a ta vzápětí putovala z někdejší ložnice do jejího domku v Prasinkách. Poté našla Severuse zamyšleného stát před krbem – vrátil se zrovna od čaje s ředitelkou. „Tohle je zvláštní," promluvil, pravděpodobně spíš pro sebe. „Na co myslíš?" „Žil jsem tady 26 let, a dolu po chodbě dalších sedm. Už si nepamatuji, jaké to je, být někde jinde. Opravdu ne," zašeptal, „myslel jsem si, že tady zůstanu do konce života." Vložila svou ruku do té jeho a tiše vedle něj stála. Chvíli ho nechala přemítat nad skličující minulostí, a pak věcně podotkla: „Nemusíš odejít." Zapůsobilo to jako jedno z jejích zaříkadel. „Měj slitování a o tomhle nikdy nežertuj," vyhrkl zděšeně a v mžiku byl u dveří. Hermiona začarovala její – jejich – obývací pokoj, aby co nejvíc připomínal ten v Bradavicích. Dvě čalouněná křesla u krbu, dřevěný stůl proti zdi a masivní regál v koutě jako příruční knihovna. Sklepení bylo kopií jeho někdejší laboratoře, s přísadami uspořádanými podle stejné metody, kterou vždycky považovala za rozumnou. Naopak ložnice se lišila, jak jen to bylo možné. Hermiona chtěla přervat všechna pouta, která ji pojila s minulostí. Na zmijozelský pokoj pro hosty měla ty nejhorší vzpomínky, připomínaly její totální bezmocnost. Severusova ložnice v ní naproti tomu vyvolávala celou změť protichůdných pocitů: radost z toho, že se jí povedlo vyjednat méně odpudivé podmínky smlouvy, frustraci, že zůstala stejně lapena v pasti, zneklidňující pohodu usínání v jeho objetí... Sex... Stále nebyli milenci, šest měsíců poté, co se k němu vrátila. Chtěla, aby se to stalo tuhle noc, tady, na její půdě. Když ne dnes, bála se, že se neodhodlá už nikdy. „Tohle je... příjemné," řekl Severus, když si prohlédl obývák a Hermiona se dokázala soustředit natolik, aby si všimla, že je stejně napjatý jako ona. „Je něco špatně?" zeptala se. Tázavě se na ni podíval. „Myslíš, že by něco mělo?" „Ne, ale je to tak, nebo ne?" „Stal jsem se natolik průhledným?"vypadal dotčeně. Usmála se na něj a vzpomněla si na svoji matku. „Jenom pro ty, kteří tě milují." „Dobře. Pak jenom pro tebe." „Takže?" naléhala a v duchu přemítala, jestli si opravdu myslel, že ji tak lehce odradí. „Uznávám, že tohle je" – převrátil oči – „partnerství, ale v podstatě jsem ti vydán na milost. Bez tebe nemůžu pracovat. Bez tebe nemám žádný domov." „Řekl jsi mi, že beze mě nemůžeš žít," řekla mírně. „Není to děsivější?" Vklouzl do svého oblíbeného křesla a sklesle civěl na prázdný rošt v krbu. Skvělá práce, Grangerová. V duchu se plácla po čele, pak podešla k němu, klesla na kolena a vložila ruce do jeho. „Co jsem chtěla říct, i když to vyznělo úplně blbě, je, že vím přesně, jak se cítíš, protože to samé cítím já k tobě. A ano, je to děsivé - být závislý na tom druhém. Potřebovat ho ke svému štěstí. A kvůli práci nebo domovu si nedělej starosti. Bradavice jsou hned na kopci." „Já jsem to o tom Minervě řekl," promluvil bezvýrazně. „Dneska. Řekl jsem jí pravdu o posledních čtyřech letech." „Ach," nevěděla jak reagovat. Hlavou se jí vzápětí vířila spousta otázek – proč? Co řekla? Co řekl on? – nakonec se zmohla jenom na prosté „er – jaké to bylo?" „Horší, než když jsem řediteli řekl, že jsem Smrtijed." Už nedodal „protože mi po všech těch letech hluboce záleží, co si o mně myslí," ale Hermiona věděla, že to je skutečný důvod. „Nemusel jsi to udělat," zašeptala. „Ano musel." A Hermiona věděla, že se s ním o tom nechce dohadovat. Sevřel pevněji její ruce a hlouběji se zavrtal do křesla. Zavřel oči. „Řekla mi, že jediné moje štěstí je, že jsi mi odpustila, jinak by se taky nemusela ovládnout a vlastnoručně by mě zabila." „Ach, Severusi..." „Trochu se uklidnila, když jsem navrhnul, že jí s potěšením půjčím svoji hůlku." „Ach, Severusi – „ „Pak jsem musel přísahat, že s tebou budu jaksepatří zacházet, a odkazuje ti, aby si k ní zítra přišla na čaj, protože se ti musí omluvit." Tázavě se na ni podíval. „Věř mi, nechceš to vědět," ušklíbla se na něj. Rozhostilo se mezi nimi ticho, které jak se Hermioně zdálo, stěží mohlo vést k dobrému startu jejich nového života. Proto úporně hledala ta správná slova, kterými by ho vytrhla z melancholie. Cítil se chycen v pasti... „Minerva tě má moc ráda, to přece víš. A vezme tě zpátky, když tě jednou omrzím." „To se nikdy nestane," slíbil s takovou prudkostí v očích, že věděla, že to byl ten moment, kdy padly všechny její zábrany. „Chceš vidět ložnici?" zeptala se nenuceně. Pomalu se rozhlédl se po zdích pokoje ve světle broskvovém odstínu, krátce se zastavil u mudlovského akvarelu Richmondu nad Temží, až konečně pohledem spočinul na posteli s pestrou prošívanou přikrývkou. „Vidím, že jsi se nakonec nerozhodla pro zmijozelský erb," prohodil šelmovsky. „Hmmm? Ach – je ve sklepení," odvětila rozpačitě, přemítajíc nad tím, jak začít. „Měla bych tě varovat, že se tě teď pokusím svést," prohlásila nakonec, když posbírala všechnu odvahu, „a pravděpodobně v tom nebudu nijak oslnivá." Odměnil ji jedním ze svých vzácných smíchů – měkkých a teplých – a přejel jí palcem po rtech. „Pravda je taková, že ty," odvětil, „mě přitahuješ natolik, že i kdybys byla zcela beznadějný případ, nepřišel bych na to." „Skvělé," řekla a cítila se trochu lépe. „Tak si udělej pohodlí."Další zbytek... Když si sedl na kraj postele, pozorně si ho prohlédla – vlastně pozorněji než kdy předtím. Ve svém od hlavy k patě černém rouchu vypadal odtažitě, nepochybně to byl také záměr, svázat se pevně před vnějším světem. Ale teď, když sama sobě dovolila po něm toužit (anebo spíše si to přiznala), uvědomila si také, že nebylo nic tak vzrušující. Ach ano, chtěla ho – a nebylo to tak už tehdy, kdy měl nad ní takovou moc - a pouhá myšlenka ji připadala ponižující? Hermiona se přinutila přestat myslet. „Tohle z tebe sundám," zašeptala a chvějící se rukou mu začala rozepínat knoflíky těsně u krku. Seděl tiše, s rukama v klíně, a nechal se svlékat: nejprve kabát, pak košili a posléze – s trochou pomoci – i boty, ponožky a kalhoty. „Lehni si," řekla a když to udělal, usmála se. Nejprve mu přejela dlaněmi po hrudi a ucítila, jak se mu zrychlil dech. Poté přiložila rty k jeho krku a ztěžka polkla. Když přitiskla prsty k trenýrkám, zasténal. Žádný záchvěv zášti nebo špatná vzpomínka. Cítila se... v převaze. Takové to pro něj tenkrát bylo? Dobrý bože. „Jsi v pořádku?" zeptala se, snažíc se tak získat čas. „Ano," odvětil tlumeně, zaklonil hlavu a přivřel oči. „Nevadí tě, že jsem er – v dominantní pozici?" „Víš ty vůbec, jak dlouho jsem toužil po tom, aby ses mě dotýkala?" vrátil ji otázku. Chtěl, aby to znělo přirozeně, i přesto, že její ruka pomalu klouzala po tenké bavlně tam a zpátky. Po chvíli dodal: „Myslím, že mnohem víc je na místě otázka, jestli jsi ty v pořádku." „Samozřejmě, proč bych neměla?" vyhrkla příliš rychle. Otevřel oči a upřel na ni svůj pronikavý pohled. „Hermiono," byla to směsice prosby a varování. „Je mi fajn." Než si to vůbec stihla uvědomit, převrátil se a přitiskl ji k posteli. „Hermiono," zašeptal měkce do jejího levého ucha a jeho ruka spočinula na šíji u její tepny, „tvůj tep je zběsilý, a pochybuji, že je to pouhá touha." „Zatraceně," zaklela. Stejně rychle, jak ji sevřel v náručí, zase ji pustil a lehl si vedle ní. Pohledem sledoval, jak se posadila a rukama se objala kolem kolen. „V zásadě," promluvil, „jsme si velice podobní, ty a já. Oba toužíme po moci." „Ne, já – „ zarazila se, vzpomněla si, kolikrát ji kluci nazvali panovačnou fúrií. „Myslím, že je to více-méně pravda." „Za několik posledních let jsem nad tím často uvažoval a dospěl jsem k závěru – pominu-li všechny otázky kolem toho, co je špatné a dobré – že to byl boj o moc. Proč jsi u mě chtěla studovat? Protože jsi chtěla, abych konečně uznal tvé výjimečné schopnosti." „Chtěla jsem se od tebe učit," protestovala. „Stejně tak ses mohla učit od několika jiných mistrů. Sedgwicka, například." „Nepůsobil velice..." Náhle nevěděla, jak větu dokončit – nepůsobil jak? Nemohla najít příčinu, proč vyřadila zrovna starého čaroděje. „Můžu s jistotou říct, že by byl přijatelný. Učil mě." „Ach," vydechla. „Chtěla si mít navrch, alespoň pro jednou. A proč jsem tě vzal? Protože jsem nemohl připustit tu rostoucí bezmoc, kterou jsem cítil v té přítomnosti." Trpce se na ni usmál. „A věz, že tě opravdu miluji, jinak bych to nikdy nepřiznal." „Celé ty čtyři roky po válce jsem tě vídal na konferencích, na vzpomínkových akcích, na těch zatracených ministerských šarádách, které mě Minerva nutila navštěvovat, abych si napravil pošramocenou pověst – a chtěl jsem tě. Ach ano, naprosto jsi mě rozčilovala, ale chtěl jsem tě. Když se mi nabídla možnost tě získat, mít tě ve své moci, škodolibě jsem po ní sáhnul." Smutně složila hlavu na kolena. Soupeřící neurózy. Jak ucházející. „A víš, co jsem zjistil?" pokračoval. „Ve svém úsilí tě ovládnout, nedokázal jsem nic jiné, než ti dát nademnou ještě víc moci." „Nevypadalo to tak," pronesla tiše. Pomalu jí odtáhl ruce z kolenou a jemně ji vtiskl zpátky na postel. „Od samého začátku jsem se snažil, abys toužila po mých dotecích," řekl a dlaní jí lehce pohladil břicho, nadále zahalené v látce. „Ach ano, to by byla moc, kdybych to dokázal. Ale ve výsledku, pokaždé, když jsem tě zatáhl do postele, cítil jsem se nakonec... neuspokojen. Tohle tě zcela jistě přiměje k reakci, doufal jsem" – přejel prstem níže – „a ty si jenom sevřela rty a dívala se do stropu." „Nemohla jsem dovolit, aby se mi to líbilo," řekla a zachytila jeho pohled. „Neměla jsem žádnou – „ „Kontrolu," dokončil. „A ke konci já už také ne." Klesl k ní na polštář a vsunul jednu ruku pod její hlavu. Tiše vedle ní ležel a Hermiona se snažila vyhodnotit, co právě slyšela. Chtěl jí říct, že se tenkrát potkali na stejné úrovni, oba stejně bezmocní, jeden vůči druhému. Takhle o tom nikdy předtím nepřemýšlela. „Jsi vnímavější než jsem si myslela," řekla nakonec a taktně nedoplnila „na někoho tak rezervovaného." Takže je z toho 1:1? „Dělal jsem špiona," řekl, a jenom z maličko ostřejšího tónu pochopila, že zachytil její nevyslovené obvinění. „Proč jsi nakonec změnil názor? Myslím o tom, že mě chceš ovládat? Co tě přivedlo k poznání, že ta smlouva je špatná?" Zachmuřil se, ale bylo to určené jemu samému, ne jí. „Myslím, že jsem to vždycky věděl. Ale bylo tak snadné si to omluvit: Je to zcela legální. Nelhal jsem jí, aby to podepsala. Bylo to fér – něco za něco. Když chtěla u tebe studovat tak moc, že vydržela stát v tvé učebně až kým nepadla vyčerpáním, být s tebou čtyřikrát do týdne v posteli nemůže být tak strašné." „Severusi!" „Já vím," řekl hořce. „Ale cítil jsem se" – zašklebil se – „bezpečněji, když jsem věděl, že se mnou budeš takhle. Byl jsem přesvědčen, že by ses jinak mojí touze vysmála, spolu s Potterem a Weasleym. Takhle jsi nemohla. Nemusel jsem se zříct kontroly nad tebou, ani měnit nic na sobě." „Nikdy předtím jsem se s nikým neocitl na stejné rovině, Hermiono – bylo to tak překvapivé, že..." Nedopověděl. „Nemohl jsi to strávit?" Povzdechl si. „Nevěřil jsem tomu. Ale díky tobě vím, že něco takového možné je." „A pak si do mě zamiloval?" „Ano, a tomu jsem také nechtěl věřit." „Když se to stalo," zamračila se, „měl jsi mě nechat jít." „Už jsem ti říkal, že jsem sobec a mizera," zamrmlal. „Ale snažil si se," řekla naléhavě. „Vím, že se něco změnilo, když jsem se vrátila tenkrát po Vánocích. A nakonec jsi už po mě nechtěl – „ Odvrátil pohled. „Když jsi mě obvinila, že neberu nejmenší ohled na to, co si myslíš, to byla ta chvíle, kdy jsem konečně přiznal, že jsem neměl žádné právo ti to udělat. Ani poté, co se moje omluvy proměnily z „fér výměny" na přesvědčování." Posunula se k němu blíž a položila hlavu na jeho rameno, potěšilo ji, když ucítila, jak se jeho svaly při tom doteku uvolnily. „Odpouštím ti," řekla tiše. Nepromluvil, ale objal ji. „Severusi," sebrala odvahu o patnáct minut později, „Proč jsi chtěl, abych si uvědomila, že jsem se stále zcela nesmířila s myšlenkou na sex? Už nějakou chvíli – „ „Nechtěl jsem, abys toho později litovala." „Ach," zašeptala, a zaplavila ji vděčnost. Zvedla se na lokti a podezřívavě se na něj podívala. „Co kdybych se s tím nesmířila nikdy?" „Už po tobě nebudu žádat nic," řekl vážně, „co mi nemůžeš dát z vlastní vůle." Zcela přirozeně se k němu sklonila a políbila ho. Jeho rty byly teplé, jeho ústa horké. Nechal ji, aby ho vedla, a i když zapletl své prsty do jejích vlasů, jeho objetí bylo uvolněné – čitelná zpráva, že se může kdykoliv odtáhnout. Několik minut tak zůstali, Hermiona se o něj nepatrně opírala, dotýkali se jen lehce. Bylo to pěkné. Nepoznamenané minulostí. A s každou další sekundou to stačilo méně a méně. Přenesla váhu a vzala ho sebou, takže leželi jeden druhému po boku a hleděli si do tváře. „Víc." „S radostí," zašeptal a když ji opět políbil, s lehkostí to nemělo co dělat. Později ji pustil a přerývaně dýchal. „Hermiono," zasténal, „jestli chceš přestat, teď je ta správná doba." „Ne," odvětila, a tentokrát to nebyla žádná falešná odvaha, ale velice intenzivní pocit, že když se jí přestane dotýkat, asi umře. Vyklouzla ze šatů, rozepnula si podprsenku. Pohledem našel její oči – žádal svolení, pochopila. „Co chceš?" otázal se, a podle napjetí svalů na jeho šíji poznala, že se stěží ovládá. „Chci tebe," odpověděla jednoduše.