DEEBLE - Co se ti líbí

Kapitola 13 - Experimentování

Autor: Deeble

Autor - překladatel: Ria

Téma: fan fiction ze soudku harrypotterovského (předesílám, že nepůjde o dětské čtení, vpravdě, pro některé HP fanoušky by to mohlo být čtení přímo toxické - od verze JKR má na míle daleko), vše se točí kolem dvojice Hermiona Grangerová a Severus Snape

Originál:

Přístupnost: + 18 !!!!!!!!!

Kapitoly: 28 + 1

...

„Ale no tak, profesore, byla by to skvělá příležitost to vyzkoušet." Snape, vyčerpán posledním dnem letního semestru, zapadl do svého hlubokého čalouněného křesla v obýváku a vydal ze sebe podrážděný povzdech. „Řekl jsem ne. A zmlkněte už, rozčilujete mě." Hermiona se zachmuřila a nervózně se kousala do rtu. Pak změnila taktiku: „Jen si představte, jak se budete ohromně bavit, když se mi to nepovede." „Hmmm," ušklíbl se a rozepnul si i poslední knoflík na plášti. „Ne." „Proboha, co je to s vámi?" „Dokud se nepřesvědčím, že vaše nová záliba nepoškozuje výsledný produkt, nedám souhlas na zásobování ošetřovny žádnými začarovanými lektvary." „Otestuji je – „ „To byste si nejprve musela přivodit každou nemoc, kterou léčí, a to nedovolím," zavřel oči a promnul si kořen nosu. Věděla, že by ji nemělo dojímat, že se ji snaží chránit – chránil nakonec jenom svoji investici, a na to nesměla zapomínat – ale bylo obtížné bojovat s vlastními emocemi. „Proč si něco nevezmete na tu migrénu?" zeptala se a opřela se o hřbet jeho křesla. „Nebolí mě hlava, to ten zatracený krk," zabručel. „A běžná analgetika už mi nezabírají." „Proč – ach." Příliš časté pobyty na ošetřovně. „Tak dobře," řekla, „a co tohle." Když položila ruce na jeho šíji, nejprve překvapením vydechl, ale vzápětí uznale zasténal. Vklouzla prsty mezi jeho plášť a košili a přejela mu podél páteře, uvolňujíc tak napnuté svalstvo. Po chvíli se vrátila nahoru ke krku a palci ho masírovala těsně pod temenem hlavy. „Pojďte sem," řekl nakonec a sáhl rukou za záda, aby našel tu její. Když před ním stanula, přitáhl si ji mezi svá kolena. „Až dokončíme to doplňování skladu, zbytek léta se můžeme věnovat vašemu" – na chvíli se odmlčel – „projektu." „Domluveno," souhlasila, nečekajíc, že dosáhne svého způsobem, který tentokrát neměl s vyjednáváním nic společného. „I když to bude trvat déle, účinky elixírů lze testovat i bez lidského subjektu," pokračoval. „Můžeme to zkusit s lektvary, které nemusejí být hotovy do podzimu." Na chvíli se odmlčel, a pak pevně dodal: „Nechci, aby se vám něco stalo." Na to jste měl myslet dříve, poznamenala v duchu podrážděně, ale nemohla se přinutit říct mu to nahlas. Tentokrát se jim povedlo připravit zásoby pro bradavickou ošetřovnu za pět týdnů oproti minulým sedmi. „Dobře" bylo jediné, co na to Snape řekl. Ale pronesl to stylem, který Hermionu potěšil do té míry, že jí náladu nepokazilo ani když ji později vtáhl do postele. Na programu bylo totiž dlouho očekávané experimentování se zaklínadly. Bohužel hned první den byl víc frustrující než-li přínosný. Hermiona nachystala vše potřebné pro výrobu Životabudiče (s nadějí, že tak už brzy napraví svoji výbuchem pošramocenou reputaci), a pomalu začala odříkávat zaklínadla. Pomáhala si přitom pečlivě sestaveným seznamem, aby se tak ujistila, že tentokrát na nic nezapomene. Když se magie sama pustila do práce, Snape se postavil před Hermionu a udělal ochranné kouzlo „aby nás ušetřilo v tom extrémně nepravděpodobném případě, že by se něco pokazilo". Řekl to způsobem, který zcela jasně vypovídal, co si o tom celém myslí. Za neviditelnou bariérou však vše vypadalo skvěle, co Hermiona neopomněla několikrát zdůraznit. Nakonec s uspokojením pronesla „to bychom měli", vyplázla na Snapea jazyk a odkráčela ke stolu - ale když pak rychlým pohledem sjela obsah kotlíku, shledala, že se opravdu něco pokazilo. Správně měl mít Životabudič čokoládovohnědý odstín – výslední směs však barvou připomínala spíše vyschlou špinavou půdu. „Zatraceně," zamrmlala sklíčeně. „Hmmm," řekl Snape a tyčil se stejně pohrdlivě nad kotlíkem jako i nad ní. „Zdá se, že moje pozice mistra lektvarů je zachráněna." „To bychom měli," dodal ještě, a samolibě se na ni usmál. „Dospějete vy vůbec někdy?!" vyštěkla na něj Hermiona, nelítostně ignorujíc skutečnost, že to samé mu ani ne před minutou řekla ona, a odtáhla ho od stolu. „Zkusím to znova." Druhý pokus nepřinesl žádnou změnu. „Proč?" zanaříkala, a netrpělivě si z čela odhrnula uvolněný pramen vlasů. Snape jí vyškubnul seznam zaklínadel z ruky a zamračeně ho přelétl pohledem. „Disseco je na krájení kořenů?" „Zcela perfektně se na to hodí," bránila se. Když na to nic neřekl, uvědomila si, že se možná chtěl jenom ujistit. Hloupé mávání hůlkou vám snad tolik nesvědčí, profesore? Tss, tss. Ach, jak úžasné by to bylo říct nahlas – ale zrovna teď nebyla vhodná doba na hádání. Hermiona se proto kousla do jazyka a zachmuřeně se podívala na to, co mělo být dle původního záměru Životabudičem. „Takže?" zeptala se, když jí seznam vrátil. „Nevidím žádné zjevné nedostatky," přiznal. „Zdá se, že lektvary se uměle vyrábět nedají." „Hmmm – já se tak lehce vzdát nemíním." A taky se nevzdala. Celý den strávila pomalým zaříkáváním po jednotlivých zaklínadlech, aby tak mohla kontrolovat krok za krokem. Příprava přísad vypadala dobře, jejich přidávání probíhalo bez problémů, kotlík měl správnou teplotu – vše se zdálo bez jakékoliv vady, až na výsledek. „Musíte tady tak přešlapovat?" utrhla se na Snapea, když opakovala celý postup po deváté. Zorničky se mu nebezpečně zúžily a otevřel ústa, nepochybně, aby jí něco pádného odsekl, ale ona mávla rukou a zadržela ho. „Promiňte, nemůžete za to. Vím, že se mi snažíte pomoct." I když si stejně myslíte, že se mi to nepovede, vy mizero. „Je to... zajímavý problém," řekl nakonec. Hermiona se nešťastně zhroutila na nejbližší židli. „Je to zatraceně nechutný problém. Vidíte tam snad nějaký – jakýkoliv - rozdíl od ruční přípravy? Nedává to žádný smysl." „Možná," promluvil, dívajíc se zpovzdálí, „že právě to je ten rozdíl." Skryla si obličej do dlaní, aby se na něj nemusela dívat. „Ó ano, samozřejmě, zaklínadla nesnášíte, jak mi to mohlo vypadnout, profesore." „Přesně, ale nepochopila jste mě." Vzal její ruce do svých a pohlédl ji do tváře. „Naše síla proudí v našem těle, slečno Grangerová," řekl jemně a zlehka jí palcem přejel po místě, kde ucítil puls. Ministerstvo o nás raději hovoří jako o vykonavačích magie než jako o magických bytostech, ale my jsme magie." Olízla si vyprahlé rty a zeptala se: „Myslíte tím, že zaříkadla jsou druhořadá?" Pokrčil rameny. „Podstata by mohla spočívat právě v doteku čaroděje – „ „Nebo čarodějky." Přikývl a kolem rtů se mu objevil úsměv. „ – který obohatí elixír způsobem, jakým zaklínadlo nemůže." „Jinými slovy: Neříkal jsem vám to?" promluvila a pokusila se usmát. „Jsem tak rád, když mám pravdu," odpověděl. Sloužilo mu ke cti, jak se jí stylem sobě vlastním snažil ten večer zvednout náladu. Nechtěl po ní sex, a navrhl výlet do kuchyně místo večeře v Slavnostní síni. „Kam vlastně jdeme?" zeptala se, když opouštěli kuchyni se dvěma koši, z kterých se šířila lahodná vůně. „Trochu trpělivosti," odpověděl, „dozvíte se." Nebylo snadné dále se nevyptávat, protože ať ji vedl kamkoliv, nebylo to blízko. Minuli sedmé schodiště, když si začínala myslet, že naplánoval piknik v některé z věží – ale pak se zastavili a ona pohledem sklouzla po tapiserii zachytávající Barabáše Blouznivého, jak učí tančit troly. „Předpokládám, že víte, jak funguje Komnata nejvyšší potřeby?" zeptal se Snape, a nepovedlo se mu zcela potlačit vyčítavý tón. „Byl to dobrý nápad," zachmuřila se na něj. „Někdo nás ten rok přece musel učit Obraně proti černé magii." Překřížil ruce. „Ano, jenom kdyby ten někdo raději nepořídil seznam účastníků s nadpisem Brumbálova armáda. Samozřejmě, něco podobného se od Pottera dalo čekat..." „Vlastně," přiznala se téměř šeptem, „byl to můj nápad." Když na ní zůstal jenom bez slova zírat, rychle pokračovala: „Chtěla jsem, aby to všichni podepsali pro případ, kdyby nás chtěl někdo z nich prásknout – pergamen jsem začarovala. Vzpomínáte si na Mariettu Edgecombovou..." Jeho mnohomluvný úšklebek dokazoval, že si vzpomíná velice dobře. „... a to, že jsme použili Brumbálovo jméno byl jenom žert." „Nebezpečný žert," řekl Snape popuzeně a pobavení z jeho tváře se vytratilo. „Ten seznam, to bylo od vás netypicky hloupé, slečno Grangerová. Lekce sedmdesátdevět: Odvetná opatření jsou na místě, ale je lepší nedržet jejich povahu v tajnosti - aby lidé přesně věděli, čemu budou muset čelit, když tajemství prozradí." „To jste se naučil od Voldemorta?" zeptala se tiše. „Hrůzné ale účinné." „Pak jste ale výjimka," řekla, a trochu se na něj usmála. „Můžu doufat, že budeme jíst ještě v tomhle století?" zabručel. „Er – máte nějakou konkrétní představu...? „Můžete vybrat, co budete chtít. Ale varuji vás, když tam najdu kombinaci červené a zlaté, kletba vás nemine." „Pěkná demonstrace lekce sedmdesátdevět," poznamenala, když se rozhodla raději ocenit jeho sarkasmus než ho kopnout do holeně. Pravda byla taková, že ji zatím nic kloudného nenapadlo. Jala se pochodovat tam a zpátky, až se nakonec před holou zdí vedle tapiserie zastavila s jedinou myšlenkou: Ať je to něco, co mi udělá radost. Snape zatlačil na naleštěné dveře, aby je otevřel, a následoval ji dovnitř. „Zajímavé," řekl, „Nečekal jsem, že by mohla vyprodukovat takovou masu vody." Byla to Temže. Přesněji, bylo to pobřeží v Richmondě nad Temží. Stáli na chodníku u řeky, vedle ve stínu ohromného dubu byla rozložená deka. „Tady poblíž jsem vyrůstala," vysvětlila Hermiona a zalilo ji teplo, když jí v mysli vytanuly vzpomínky na šťastné dětství. „Je to... pěkné," řekl vyhýbavě. Pak se posadil a začal vykládat obsah svého koše na kostkovanou látku. Bylo to pěkné – a po chvíli i Snape vypadal uvolněně. Když dojedli dušené hovězí s brusinkovou omáčkou a vytřeli i poslední zbytky opékaným chlebem, svlékl si Snape plášť a se zavřenýma očima se natáhl na deku. Hermiona si sundala boty i ponožky a po kotníky vklouzla do vody, pozorujíc tekoucí řeku a přemýšlejíc, jak dalece by mohla jít, než by dosáhla konec místnosti. Možná tam žádný konec ani není. Je to přece magie... „Uklidnilo vás to trochu?" zeptal se Snape ze stínu. „Vlastně ano." Chvíli mlčela a pak dodala: „Děkuji." „Máte štěstí, když jsou tohle vaše vzpomínky na dětství." Pocítila nutkání zeptat se ho na jeho dětství, ale nedokázala si představit, že by mohlo být idylické, nebo že by její otázka mohla sloužit i něčemu jinému, než ukojení její zvědavosti. „Já vím," řekla místo toho. Poněkud ji překvapil, když pokračoval: „Byla jste tady někdy předtím?" „Ne tady tady, ale na tom skutečném místě ano. Moji rodiče se rádi procházeli kolem řeky, zejména na podzim, když začaly padat listy. Jestli jsme opravdu tam, kde si myslím, že jsme, za tou zákrutou je Kew. Ach, nevěřil byste, jaké tam mají zahrady." „Zcela určitě ne." Zasmála se. „Tak dobře, to já jsem tomu nemohla věřit, ale to bylo předtím, než jsem se dověděla o úžasném světě kouzel." „Pokud si vzpomínám, byla u vás doma Minerva?" „Ano, jednou mi říkala, že obvykle navštívila každou mudlovskou rodinu dvakrát – tenkrát si to dělili s Brumbálem na polovinu... ach, ale to všechno jistě víte..." Pokynul jí rukou, spíš povzbudivě než-li netrpělivě. „Každopádně, když tehdy přišla k nám a vysvětlila mi, co jsou Bradavice, byla jsem strašně nedočkavá, a přesvědčila jsem ji, aby mě a mámu okamžitě vzala do Příčné ulice... Vy se mi smějete?" „Slečno Grangerová, vy jste neuvěřitelná." „Taky byste byl tak nadšen, kdybyste v 11 letech zjistil, že magie je skutečná, a že můžete odejít na hrad, kde se budete učit čarovat," řekla nevrle. „Doufám, že se takhle netváříte, když chodíte do mudlovských rodin. Počkat – kdy jste si na to minulé léto vlastně našel čas?" „Nenašel. Nikdy jsem to nedělal. Minerva tvrdí, že doplňování zásob pro ošetřovnu mě zatěžuje víc než dost, ale vsadil bych deset galonů, že se obává, abych potenciální studenty nevyděsil. Místo mě posílá nesnesitelnou slečnu Clearwaterovou." „Profesorku Clearwaterovou," vyhrkla. „Ale vážně, trochu respektu by vás nezabilo!" Nebyla si jistá, co bylo podivnější: jestli to, že ho opravila stejně jako Rona nebo Harryho, nebo to, že jenom převrátil oči.