DEEBLE - Co se ti líbí

Kapitola 26 - Co je a nemělo být

Hermiona vyskočila ze židle, ale bylo pozdě, už nemohla zabránit pádu – naštěstí skončil na prázdné podlaze a ne mezi kotlíky. „Je jeden paličatý, tvrdohlavý..." vyhrkla a sklonila se k němu, její slzy padaly na jeho tvář. „Tohle posouvá manipulaci na zcela novou úroveň." „Tohle není k sakru žádná manipulace," odsekl, když se mu povedlo polapit dech, „ale odškodnění." „Proč jste sem tedy takhle vpadnul?" „Vpadnul?" hodil po ní uraženým pohledem. „Kdybych za vámi nepřišel až sem, vyslyšela byste mě do konce?" „Ach," vydechla, ale rychle se vzpamatovala. „Tak dobře, a jak si představujete plnění vašeho slibu, když se musíte vrátit do Bradavic?" „Jsem tam zavázán zůstat do konce školního roku, pak jsem volný." Hermiona mu přestala otírat obličej od vlastních slz a jenom na něj civěla. „Ale Severusi, to nemůžete. Vždyť Bradavice jsou jediné místo v Evropě, kde můžete pracovat – nemůžete odejít." „Nemůžu takhle dál žít," odvětil jednoduše. „Řekněte mi upřímně – co doufáte, že získáte?" Ucítila jemný závan magie na jeho pokožce a zachvěla se, příliš dobře si pamatovala dobu, kdy byly jejich pozice přesně opačné. „Vás," řekl bez váhání. „Přivádí mě to k šílenství: každý zatracený pergamen, co opravuji, každý elixír, který dělám, každý článek, který čtu, každé jídlo, které nechci, vše mi vás připomíná. Pokaždé, když se utrhnu na studenta, slyším vás, jak mi za to hubujete. Každou noc za poslední rok mě držela vzhůru myšlenka, že mnou pohrdáte, a že si to zasloužím." Krátce se zarazil. „Nemůžu vám vrátit, co jsem vám vzal, tak vám nabízím to" – další pauza – „o čem jsem si myslel, že už nikdy nikomu nenabídnu." Protože to už jednou udělal, že ano... A nenávidí ten pocit bezmocnosti. „Já nejsem Voldemort, a vy to víte," řekla, její soucit zatlačila nová vlna vzteku. „Ano," hlas se mu chvěl napětím. „Ale jsem si vědom, že se možná budete chtít pomstít." Ach, Severusi. Jemně mu odhrnula z čela několik pramenů jeho havraních vlasů. „Proč mě opravdu chcete?" „Protože, vy jedna nesnesitelná čarodějko," sykl a chytl její ruku, aby si ji přiložil k hrudi, „z nějakých nevysvětlitelných příčin vás miluji." Hermiona cítila zběsilý tlukot jeho srdce. „To je jediný důvod? Není to proto, že jsem byla příhodná, pohodlná a nekomplikovaná soulož?" „Moje milá donna Arroganzia – vy jste byla ta nejméně příhodná, pohodlná a nekomplikovaná soulož, jakou jsem kdy měl." Nemohla si pomoct a přidušeně se zasmála. Ale brzy se jí povedlo zpátky nasadit zamračený výraz. „Jste rozčilující, vzdorovitá, chytrá a citlivá žena," pokračoval, „a kvůli vám chci být lepším člověkem." „Ach," zašeptala a cítila, jak jí sevřelo hrudník. „Abych byl zcela upřímný, měl bych se také zmínit, že se mi to pravděpodobně nepovede," doplnil suše. „A myslím, že je rovněž jisté, že nikdy nebudu sympatický." „Kdybyste byl, nevím jestli bych to poznala," pokusila se o vtip a popotáhla. „Ale jistě si uvědomujete, jak je pro mě těžké uvěřit, že nežádáte nic kromě mojí lásky. Vždycky jste tahal za nitky, i tehdy, když jste po mně přestal chtít sex, dokonce i tehdy, když jste mě vzal na večeři – „ „Jenom jsem vám naslouchal. Co jiného jsem mohl dělat? Jak jinak jsem vám měl ukázat, že chci" – ztěžka polkl – „něco, o čem ta zatracená smlouva nic neříkala?" „Mohl jste mi povědět pravdu!" „Když jsem to udělal," odsekl studeně a posadil se, „utekla jste. Opravdu vás tolik překvapuje, že jsem to odkládal až do chvíle, kdy už nebyla jiná možnost?" „Kdysi jste mi řekl, že všichni muži jsou proradní – opravdu vás tolik překvapuje, že poté, co jsem se jednou spálila, jsem dvakrát tak opatrná?" „Hermiono," řekl v rozpacích. „Nic z toho, co říkáte, věci nezmění. Nikdy jste neměl můj souhlas. Nejednal jste se mnou na rovinu. Mohlo to být legální, ale nebylo to správné. Co se týče velkovýroby elixírů, máte pravdu, a já se budu snažit dát to do pořádku. Ale stejně, mýlil jste se, mýlil jste, když jste mě zatáhl do postele." „Dospěl jsem ke stejnému závěru," řekl tiše. „Hermiono – „ „Víte, že jsem si myslela, že jste sem přišel, abyste mě vydíral?" přerušila ho. „Když jste mi vložil do rukou tu smlouvu, byla jsem přesvědčená, že je pro mě." Prudce se nadechnul a Hermiona viděla, jak se mu zděšením rozšířily zřenice. Když promluvil, jeho hlas zněl tvrději než-li kdy předtím. „Vypadá to, že jsem vám ublížil víc, než jsem si dokázal představit." „Takže to neuděláte – „ „Ne," řekl. „Neměl jsem ponětí, co tady vyvádíte, než jsem sem přišel. A nikdy – nikdy – mě nenapadlo, že bych to mohl proti vám použít." „Co jste pak myslel tím, že jste mi ublížil víc, než jste si myslel?" Vzal mezi prsty jeden neposlušný pramen jejích vlasů a zastrčil jí ho za ucho. Poté pomalu přejel dlaní vnější linii její levé tváře až k bradě. „Učil jsem vás, aby jste viděla ve všem léčky a podrazy, a zdá se, že jsem vás to naučil důkladně. Když jste ke mně tenkrát přišla, možná jste byla příliš důvěřivá. Ale jistě existují mnohem větší nedostatky, a nemůžu vystát myšlenku, že jsem vás odsoudil na život plný podezřívání a cynizmu. Uděláte lépe, když si uchováte trochu z té vaší naivity." „Devadesát," zamrmlala, a cítila, že by ho měla vyhodit dřív než udělá něco, čeho bude později litovat. „Tohle je lekce číslo devadesát." „Ne," řekl a na rtech mu zahrál slabý úsměv. „Tohle je první lekce, kterou jste dala vy mně. Jenom mi chvíli trvalo, než jsem to pochopil." Zavřel oči jakoby se připravoval na něco těžkého, a pak tiše dodal: „Odpusťte mi... prosím. Prosím." „Nemohu." Spatřila, jak mu tváří prolétl stín. Zvedla se a odvrátila se od něj. „Tohle není normální. Jsem si jistá, že to není zdravé. Ani svým rodičům nedokážu říct, co se stalo. Myslím – myslím, že byste měl jít." „Je to příkaz?"otázal se. Přikývla, neschopná říct to nahlas. Postavil se a zvedl si její ruku ke rtům. „Tohle je, uznávám, spravedlivý trest," zašeptal pomezi její prsty. Tohle je správná věc. Jediné racionální řešení. Jednoho dne na něj zapomenu. „Co vás celou tu dobu drželo od toho, abyste mě políbil?" zeptala se zcela nesmyslně, prodlužujíc tak vzájemný kontakt. „Dotýkal jste se mě všude jinde." „Polibek se nedá vzít," odpověděl a přemístil se. Bylo po večeři, dárky byly rozbaleny. V pokoji dohoříval krb, a oživil tak v Hermionině mysli vzpomínky, jak kdysi usínala ve světle žhnoucích uhlíků, a pak bývala odnesena do postele. Tentokrát však to byl její otec, kdo podlehl jako první a jeho chrápání soupeřilo s praskajícími slabými plameny. Její matka, která si četla na druhé straně gauče a měla jeho nohy ve svém klíně, se na něj podívala a usmála se. „Už bych asi bez toho kraválu ani neusnula." Hermiona odložila knížku, kterou se snažila číst – Elixíry v dějinách – a s povzdechem ji píchla vzpomínka na podobný výjev. „Mami... udělal táta někdy něco, o čem sis myslela, že mu nikdy neodpustíš?" „Hmmm, to je těžká otázka. Proč se ptáš?" „Jenom se snažím prodrat džunglí dospělosti." „No," začala Helen Grangerová se zvláštním, trochu vyhýbavým, výrazem v obličeji. „Na nic takového si nevzpomínám, když tedy nepočítám jeho příšerný zvyk zanechávat po sobě oblečení všude kromě koše na prádlo." „Aha," vydechla Hermiona, cítíc podivné zklamání. A opět se zadívala do vyhasínajícího ohně. Chvíli mlčely, až ji matka vytrhla ze zasnění nečekanou otázkou: „Kolik toho víš o pra-prababičce Raise?" „Er – no, moc ne. Akorát, že kdysi přišla do Anglie z Rumunska." „Nikdy jsem ti nevyprávěla, proč vlastně emigrovala? Ne? No, ono je to docela zajímavý příběh. Když jí bylo sedmnáct, zamiloval se do ní mladý muž a požádal ji o ruku. Odmítla ho – chtěla jít na vysokou a stát se učitelkou, ne manželkou a matkou. To tenkrát nebylo běžné, a po svatbě už vůbec ne. Ale onoho mladého muže její ne neodradilo. Šel za Raisiným otcem a manželství domluvil s ním." „Ne," zvolala Hermiona zděšeně. „To snad ne!" „Ale ano – ukázalo se, že Raisin otec nebyl právě nadšen myšlenkami své nezávislé dcery. Raisa byla vzteky bez sebe a ctitele obvinila, že ji nemůže skutečně milovat, jinak by ji nikdy nenutil žít život, o který nestojí, a který by ji pomalu zničil. Očividně se to neminulo účinkem, protože ji nechal jít. Dokonce jí dal i peníze, a pomohl jí uprchnout ze země, když bylo jasné, že její otec pro ni jednoduše najde jiného muže." „Trvalo to roky, ale nakonec se jí povedlo dostat se na univerzitu a vystudovat. Stala se učitelkou matematiky na dívčí škole v Manchestri." „A nevíš, co se stalo s tím mladým mužem?" zadumaně se otázala Hermiona. „Raisa mu napsala. Byl to dopis, ve kterém mu oznamovala, že přijela v pořádku. Pak mu poslala další jako odpověď na jeho prosbu o odpuštění. Nakonec si psali pravidelně, o tom, jak se jim daří nebo nedaří. Naučila ho anglicky. A on jí posílal fotografie její rodiny." „Mami," řekla Hermiona, když si konečně uvědomila, jak onen příběh končí, „ten mladý muž byl pra-pradědeček, že ano?" „Ano. Přijel do Anglie na její třicáté narozeniny a měsíc poté se vzali." „Stejně ji nechápu. A co její principy? Copak zapomněla, co je správné? V podstatě mu ustoupila." „Já myslím, že ne, miláčku – žila svůj život, podle svých představ, a to, že se za něj provdala, bylo také její vlastní rozhodnutí." „Ale proč?" ptala se Hermiona znovu, a její otázka zněla mnohem sklíčeněji, než by si byla přála. „Znala ho už tak dobře, že věděla, že i skrze jeho pochybění to byl dobrý člověk. A milovala ho." „To, zdá se, zatemňuje úsudek," zamrmlala Hermiona. Její matka chvíli vypadala, že se jí touží zeptat, o čem to celé bylo, ale pak se raději vrátila ke knize. Oheň praskal. Pan Granger chrápal. Paní Grangerová zívla. Hermiona potichu vyklouzla z křesla, její racionální já ji opustilo. „Musím jít," řekla jenom. „Veselé Vánoce a děkuji, za všechno." „Pozdrav ho odemne," podotkla Helen Grangerová. „Koho?" zeptala se Hermiona s údivem. „Muže, o kterém sis myslela, že mu nemůžeš odpustit, samozřejmě." Hermiona se zachmuřila. „Jsem skutečně tak průhledná?" „Jenom pro ty, kteří tě mají rádi," usmála se na ni matka shovívavě. „A přivedeš ho někdy, že ano?" Zabralo jí zhruba pět minut než se dostala z Richmondu nad Temží na bradavické školní pozemky. Mezitím si stihla projít všechny hlavní body. Přiznal, že udělal chybu: ano. Poprosil ji o odpuštění: ano. Pokusil se vpravit do její situace: ano, a to způsobem, který by od něj nikdy nečekala. Tohle je MOJE volba, nikdo mě nenutí ani mnou nemanipuluje: ano. Ale když se ocitla u těžkých dubových dveří, zjistila, že jsou už na večer zapečetěny. Spustila se na nedalekou lavičku, chvěla se zimou a zvažovala, co udělat. Ani trochu se jí nechtělo na sebe upozornit Minervu, nebo zbytek personálu, a tahat je z postele. „No tak Severusi, pojďme!" zamrmlala. „Pro jednou by bylo vhodné, kdybys byl zrovna na noční pochůzce..." Možná to bylo znamení, že sem neměla chodit. Její chmurné myšlenky se závratnou rychlostí množily a Hermiona se zachvěla. Vyskočila na nohy a vydala se zpátky k místu, odkud se mohla přemístit. Jen matně si uvědomovala, jak se její chůze zpomaluje každým dalším krokem. Když teď odejde, vrátí se ještě někdy? „Počkejte!" Obrátila se a spatřila ho stát ve dveřích. Kolem jeho tmavé postavy pronikalo tlumené světlo. V dalším okamžiku si uvědomila, že k ní běží. Tolikrát předtím jej viděla kráčet tím jeho dlouhým a rychlým krokem, ale nikdy předtím neutíkal. A tak tam jenom zaraženě stála a sledovala, jak se k ní profesor Snape řítí zamrzlou okolní krajinou. „Jak jste – „ spustila, ale pak si se zděšením vzpomněla na svůj poslední den v Helvetiově Alchymnictví. „Cítil jste, že vás volám." „Rozmyslela jste si to?" zeptal se opatrně. „Není to můj mozek, kdo má momentálně převahu." „Nikdy vám už neublížím. Máte moje slovo." Přikývla a natáhla se, aby ho vzala za ruce. „Přes to všechno, dokázal jste, že můžete být dobrým člověkem." Díval se na jejich propletené prsty, Hermiona nedokázala přečíst výraz jeho obličeje. „Nikdy bych nečekal... Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl cítit..." „Já vím," řekla jenom a bez rozmyslu přitiskla své rty na jeho. Polibek byl překvapivě zdrženlivý, pouhý stín jejich dřívějšího vztahu, ale ve stejné chvíli mnohem důvěrnější než cokoliv předtím. Cítila, že k němu nikdy neměla blíž, a to i přesto, že jejich těla dělilo metr a půl mrazivého vzduchu a vrstvy a vrstvy oblečení. Zlehka ji dlaní pohladil po tváři - pouhý letmý kontakt s jeho kůží ji vzápětí naplnil mučivými pocity a žaludek se jí sevřel touhou i úzkostí. Bude každý jeho dotek provázen vzpomínkou na minulost? „Nevím, jestli jsem na tohle připravená – „ promluvila zajíkavě a odtáhla se. „Já vím," odpověděl a vzal ji do náruče, aby ji zabalil do svého pláště. Zjevně se nezdržoval ani s kabátem, a to ji hřálo víc, než jeho nynější gesto. „Co budeme dělat?" „Půjdeme dovnitř, jestli máme špetku zdravého rozumu." „Ne," zasmála se, „myslela jsem, co budeme dělat odteď?" „No myslím, že uvidíme den za dnem. Tříleté plánování dopadlo katastrofálně." „Ach," zvolala, a vymanila se z jeho objetí. „To mi něco připomíná." Vytáhla hůlku, a poté i smlouvu. „Inscendio," pronesla a dotkla se pergamenu. „Cítíš nějaký rozdíl?" zeptala se, když se jemný popel roznesl do povětří. Pokrčil rameny a uhnul pohledem. „Stěží. Jsem k tobě připoután tak či onak." V mysli jí vytanulo, co jí kdysi řekl: Pokorně žadonící ctitel je neschopný ubožák. Začínala chápat, jak musí být pro něj tahle situace neobvyklá – a jak nesmírně těžké pro něj muselo být za ní jít a prosit o odpuštění. „Severusi," řekla a její ruce se ovinuly kolem jeho pasu, „víš, že ta pouta, které tě ke mně vážou, jsou stejně pevná i pro mě." „Dobře," řekl suše. „A teď už opravdu musím trvat na tom, abychom šli dovnitř. Dřív než některé z mých životně důležitých orgánů zamrznou na kost." Nabídl jí, že ji vezme do pokojů pro hosty, kde strávila první měsíce svého studia, ale Hermiona nemohla snést pomyšlení, že by tam měla znova spát. Pak navrhl, aby zůstala v jeho ložnici. On si na něco pohodlnějšího přeměnil křeslo v obýváku. Hermiona opět odmítla. „Špatné vzpomínky," řekla jednoduše a také si proměnila křeslo. Přijal to mlčky a zmizel, aby přinesl polštáře a přikrývky. „Nikdy nebudu moci odčinit, co jsem způsobil, že ano?" zeptal se bezvýrazně, když se vrátil. Přála si, aby mu mohla odpovědět jinak – aby sobě mohla odpovědět jinak – ale bylo by zbytečné lhát. „Nevím," řekla, a nemyslela přitom jenom na hlavní bod oné nešťastné smlouvy, ale i na zmijozelské lekce, které si zvnitřnila bez toho, aby chtěla. „Nejstrašnější věcí na celém tomhle příšerném roce bez tebe, bylo vědomí, že to byla jenom moje chyba," sedl si na koberec zády k ní, „a že tvůj život se zhoršil poté, co si mě potkala." „Ne ve všem," řekla a vzala ho za ruku. Dlouho jenom tiše seděli a Hermiona přemítala nad hromadou věcí, které se ho chtěla zeptat – jak dokázal omluvit tu smlouvu před sebou samým? A kdy zjistil, že se mýlil? – ale nebyla si jistá, jestli touží slyšet odpovědi. „Proč si napsal do Sonetů ten citát z Fausta?" odhodlala se otázat na tu poslední a pravděpodobně nejvíc omluvitelnou manipulaci. „Vyjadřoval moji lítost a hanbu lépe, než bych to kdy napsal sám." S údivem se posadila. „Ale – ale já jsem si myslela, že mi říkáš, že jsem ti zlomila srdce. Byla jsem přesvědčená, že chceš, abych se cítila vinná." Ukryl si tvář do volné dlaně a zamrmlal: „Je zázrak, že jsi vůbec tady." „Nerozumím - " „Jednou si mi řekla, že se musím přestat vzhlížet ve Faustovi. Proto jsem si vybral slova Markétky – Markétky, která jediná měla smysl pro to, co je správné a dobré – Markétky, která naříkala nad vším, co udělala, a co bylo proti jejím morálním zásadám." „Ach," vydechla Hermiona. Chvíli nad tím dumala, a pak prohlásila: „Proboha! Příště, až mi budeš chtít říct něco důležité, prostě to udělej!" Spatřila, jak se mu napjaly svaly v obličeji. „To nemám v povaze – „ začal stroze. „S potěšením ti dám pár lekcí nebelvírské otevřenosti," přerušila ho. Ušklíbl se. „Jen si představ tu zábavu, Severusi – zbytek bradavického personálu nebude vědět, co si o tobě myslet." „Rád přistoupím na tvé lekce," řekl a usmál se na ni, „jenom když ty budeš vědět, co si o mě myslet."Zbytek kapitoly 26... „Doufám, že je ti jasné, že tohle všechno je tvoje vina," prohlásila příštího rána Hermiona, pohodlně usazená na pohovce v obýváku Penelopy Clearwaterové. Poté si usrkla z hrníčku s čajem, který držela v rukou. „Já ho za tebou neposlala – jenom jsem ho sjela, že vás oba udělal tak nešťastnými. No vlastně jsem mu spíš vysvětlila, že on si zaslouží cítit se pod psa, ale ty ne." „Co jsi mu vlastně řekla?" zeptala se Hermiona, bojujíc s nutkáním vyprsknout smíchy. Právě si vzpomněla na Severusovu zmínku Penelopině šťavnatém slovníku, a jaksi nebyla s to si představit mluvit Penelopu Clearwaterovou sprostě. „Ach, nebylo toho málo," odpověděla kamarádka poněkud vyhýbavě, a ve tváři se jí zračil stejně zasněný výraz, který Hermiona spatřila u Rona, když ho jmenovali kapitánem nebelvírského famfrpálového týmu. „Ale zcela jistě to byl ten nejlepší moment v celé mé kariéře, když ne v celém mém životě." „Penelopo Clearwaterová! Udělala jsi to pro mě, nebo pro sebe?" „Ach, pro tebe, samozřejmě, že pro tebe." Opět ten zasněný pohled. „A ráda to pro tebe udělám znovu, kdykoliv." „Jsi neuvěřitelná," šťouchla do ní Hermiona. „Musíš být v sedmém nebi, že jsi mě přivedla zpátky ke zcela nevhodnému muži." „Hněváš se na mě?" Otázka zněla vážně, a tak se nad ní Hermiona vážně zamyslela. „Ne," připustila nakonec. „Myslím, že jsem ti vděčná, i když zatím nevím, jestli je to správné." „Občas," promluvila tmavovlasá čarodějka rozvážně, „to, co je správné, může být špatné, a co je špatné, zase správné." S myšlenkou na to, co je správné, Hermiona odjela následujícího dne do Liverpoolu, aby tam vyřešila situaci kolem svého potenciálně riskantního, i když dobře míněného, podnikání. Ačkoli byla nadále přesvědčená, že nápad prodávat elixíry Mudlům může být zrealizován, už věděla, že její metoda skýtá příliš mnoho možností odhalení. Neměla nic v záloze – žádná zadní vrátka, žádné povolení provést legální zapomínací kouzla. Nemohla počítat s tím, že všechno půjde navěky jako po másle a nikdo nebude klást nepříjemné otázky. Severus byl možná přehnaně pesimistický, ale nebylo pochyb, že její individuální tažení by mohlo mít obrovské následky. A kdyby po ní Ministerstvo muselo uklízet, její další by cesta povedla rovnou do Azkabanu. Neměla právo provést něco takového na vlastní pěst. A rovněž neměla právo Severuse podvést, i když mu o svých plánech nelhala. Její počínání neblaze připomínalo onu osudnou noc spřed tři a půl roku. Taky jí nelhal. Možná, že její zrada nebyla tak vážná jako ta jeho, ale byla to zrada. Její rozhodnutí skončit s projektem Pro vaše zdraví bylo rychlé a snadné, už méně snadné bylo potlačit skličující pocit viny. Ještěže to nezašlo příliš daleko. Kdyby ve výrobě pokračovala i další chřipkovou sezónu, zcela určitě by se na její seznam klientů dostaly i velké obchody a lékárny. Možná by dokonce některá z větších korporací projevila zájem ji koupit. Lidé by si na Životabudič zvykli, a problémy by na sebe nedaly dlouho čekat. Dneska byla jenom začínající malou firmou ve světě, kde se podnikatelský start v mnoha případech nepovede. Bez ohledu na to, jak může být samotný produkt úspěšný. Věděli to prodejci, a stejně tak to věděli i zákazníci. Severus to vědět nemohl - nakonec nikdy nevyrůstal v mudlovském světě. Ale sloužilo mu ke cti, že i přes prvotní zděšení a hněv kolem jejího nebezpečného podniku, víc se k tomu nevrátil. Věřil, že si s tím poradí sama. Hermiona napsala panu Griffinovi, že s obchodováním končí a poděkovala mu za nabídnutou šanci. Poněkud více formální dopisy poslala i dalším klientům na pobřeží, a i když byla optimista, pro jistotu přidala malé usmiřovací kouzlo, aby se adresáti zbytečně nerozčílili. Umínila si také, že bude nějakou dobu sledovat lokální tisk, a pátrat po případném rozruchu kolem zmizení Životabudiče z trhu. Co jenom budu dělat s patnácti sty kotlíky, přemítala, když stála sama uprostřed pronajatého skladu. Byla by škoda je vyhodit. Nakonec je přemístila do prázdných učeben v bradavickém sklepení, rozhodnuta se s nimi vypořádat později. Když udělala poslední úpravy na budově, která jí byla domovem několik měsíců, domluvila si setkání s panem Zoubkem. Střetli se u jeho oprýskané dodávky poblíž skladu. Cítila se poněkud nepříjemně, když si uvědomila, že i přesto, že sama sobě kdysi slíbila, že se nezmění, nepochybně sklouzla do myšlení podle zmijozelské šablony: zvítězíš nebo prohraješ a žádní zajatci. Pana Zoubka využila – zdaleka ne tolik, jako Severus kdysi ji, ale nedalo se to zcela přehlédnout. „Pokud si vzpomínám, domluvili jsme se na celém roku...," zamručel. Vypadal stejně sešle jako naposledy. „Taky vám zaplatím až do konce března," odvětila Hermiona. „Ach," řekl a spokojeně se pousmál. Když přišli ke skladišti a spatřil čerstvý nátěr, jeho úsměv se znatelně rozšířil. Mohla se jenom domýšlet, co si pomyslel o nové betonové podlaze a nablýskané čistotě uvnitř budovy. Později to odpoledne vypátrala majitele prázdného domku v Prasinkách, na který ji kdysi upozornil Severus, když o něm mluvil jako o ideálním stavění pro mistra elixírů, a bez jakéhokoliv protahování jej koupila. Ze začátku tam spávala sama, nechtěla nic uspěchat. Posléze však mnohem víc nocí trávila v Severusových pokojích v Bradavicích. Stejně to byla ona, kdo za ním musel po večerech přijíždět do hradu, jelikož profesoři si nemohli dovolit potulování mimo školy. A Hermiona musela chtě-nechtě přiznat, že jí chybělo usínání s ním přitisknutým k jejím zádům. „O nic se nepokusím," slíbil jí poprvé. „Cože, nikdy?" Odměnil její úsměv úšklebkem, ale jak týdny plynuly, jeho doteky nikdy nepřešly od konejšivých k otevřeně sexuálním. Čeká na mě, uvědomila si. Bylo to ohleduplné gesto, avšak ve výsledku ji to ještě víc zneklidnilo. Budoucnost se jevila nejistě. Hermiona nevěděla, jestli bude někdy s to překročit onu hranici. Jmenovitě tady byly hned dva problémy – ten menší představovala skutečnost, že jí chyběly zkušenosti. Oněch několik sexuálních vztahů, které měla před ním, pokaždé iniciovaly muži. První byl Antony Goldstein z Havraspáru, který jí velice prakticky (i když ne příliš romanticky) nastínil výhodu soulože s někým dostatečně zkušeným: mimo jiné získala i panenskou krev potřebnou pro některé z regenerujících lektvarů. Dalším byl Lee Jordan v předvečer bitvy - oba tehdy v sobě našli vzájemnou útěchu. A nakonec jeden student z mudlovské univerzity. Došlo k tomu po několika nudných schůzkách a Hermiona poté rychle vycouvala. A samozřejmě tu byl Severus Snape. Každé jejich intimní sblížení proběhlo na jeho popud – na jeho příkaz – a ona se pokaždé snažila cíleně se na něm nepodílet. Teď se v jeho přítomnosti cítila uvolněně a spokojeně. Sedávali spolu v čalouněných křeslech u hřejícího krbu a opravovali písemky a eseje. Každou chvíli někdo z nich četl nahlas ty nejzajímavější pasáže, odkazující k nekonečné studentské tuposti. Nebo se hádali nad nejnovějšími články v magazínech o elixírech. Víkendy často trávili v laborce a vrtali se v problematických lektvarech. Zejména v těch, které měli tendenci u svých uživatelů způsobovat nevolnost. Hermiona věděla, že by neunesla, kdyby jej ztratila jako přítele, ale obávala se, že jak se jednou opět stanou milenci, další vztah nebude možný. To byl ten druhý, větší problém. Nebyl v tom strach, nenávist nebo odpor. Potíží byl přetrvávající, doutnající vztek – ani ne tak na sex samotný, to musela taky přiznat, ale na obrovskou převahu, kterou nad ní celou tu dobu měl. A do chvíle, kdy byla oblečená, na to nemusela myslet.