DEEBLE - Co se ti líbí

Kapitola 17 - Změna

V pondělí ráno, přecpaná plněnými koláčky až do příštích Vánoc, přemístila se Hermiona zpátky do Bradavic. Školní pozemky ležely pod téměř metrovou vrstvou čerstvě napadaného, třpytícího se sněhu. Žehrajíc na pošetilost někdejšího ředitele, a s bílou masou v ponožkách, Hermiona zuřivě mávala hůlkou ve snaze roztát pro sebe alespoň úzkou stezku k hlavní bráně. Snažila se přitom způsobit co nejméně škody pytli s rozbalenými dárky. Když za sebou konečně zavřela masivní vstupní dveře, spatřila ze Slavnostní síně vycházet Penelopu. Mladá čarodějka k ní okamžitě přiběhla a chytla ji za rameno. „To musíš slyšet," zazubila se spiklenecky. „Er...?" „Sudičky po mudlovsku přece! To se nedá popsat!" „Je to až tak zlé?" zašklebila se na ni Hermiona tázavě. „Uvidíš sama," odvětila Penelopa a vedla ji schodištěm nahoru. Penelopa měla pokoje poblíž Havraspárské věže. Byla to pěkná štreka – než se tam dostaly, Hermiona, promočená od hlavy k patě, se třásla zimou. Ale když se zahřála oteplovacím kouzlem, musela uznat, že stálo za to přijít. Po prvních 10 vteřinách „I Don't Mean a Thing (nebo Ain't Got That Swing) jí nezůstalo, než se smát na celé kolo. „Dudy!" nemohla popadnout dech. „Co si probůh myslí?" Asi polovina písniček byla zcela „nepředvídatelně" komická. Ty ostatní ale nebyly tak špatné, zejména „All You Need Is Love" byla překvapivě skvělá. „Je to úžasný dárek," řekla jí Penelopa asi po půl hodině a mávnutím hůlky vypnula kouzelný music box. „Děkuji. A mrzí mě, že mě taky nenapadlo něco ti dát." „Ber to jako dodateční dík za tvoji pomoc," usmála se na ni Hermiona a s pytlem dárků přes rameno se vydala na cestu do sklepení. Poté, co se na chvíli zastavila u sebe – aby odložila dárky, vystoupila z krbu v Snapeově apartmánu... a překvapivě ho tam taky našla. Seděl ve svém oblíbeném křesle a vypadalo to, jakoby na ni čekal. „Neměl byste být na tom vašem záhadném „někde"?" otázala se. „Ne," řekl a nepatrně nadzvedl obočí. Hermiona otevřela ústa s úmyslem zeptat se ho proč - když místo toho kýchla. „Sedněte si," nařídil Snape a sám se postavil a zmizel v krbu. „Kam bych taky šla," zamumlala a cítila, jak jí třese zimnice. Za minutu byl zpátky i s lahvičkou Životabudiče. Pomohl jí se napít a pak řekl: „Doufám, že jste měla pěkné prázdniny." Možná to neznělo přímo starostlivě, každopádně to ale mělo daleko od jeho obvyklého tónu. „Ano," přisvědčila zmateně. „A vy?" „Co myslíte?" zašklebil se. „Myslím, že jste prožil absolutně mizerné Vánoce a je to nepochybně vaše vlastní vina, vy jeden anti-společenskej čaroději." „Moje milá donna Arroganzia," pronesl zlehka, „měl jsem jiné rozptýlení." Hermiona nevěřícně zamžikala. Nebyl to citát z... „Dělal jsem půlletní známkování, například," dokončil. Jestli tím chtěl odvést její pozornost, povedlo se. „Teď vážně," zamračila se na něj. „Věděl jste přece, že tohle jsem mohla udělat já. Studenti se nevrátí dřív než příští pondělí – nemusel jste – „„Jsem přesvědčen, že můžeme náš čas využít... lépe." Chvíli nechal své neurčité prohlášení viset ve vzduchu a posléze doplnil: „Laboratoř čeká." „Děkuji, profesore," řekla zdrženlivě a přešla kolem něj do krbu. A usilovně přemítala, jestli ho náhodou mezitím, co byla pryč, nenavštívil Duch minulých Vánoc. Takovou změnu chování přece nemohl mít na svědomí obyčejný dárek – ačkoli to vypadalo, že něco málo si už ze Shakespeara přečetl. Ale ať už byla její víra v kvalitní literaturu jakkoli neochvějná, tohle bylo rozhodně podivné. Nikdy jí neobjasnil, kde byl, nebo co dělal ten měsíc před Vánocemi – „lekce 86: S dotěrností se nikam nedostanete" – ale nechal toho. A Hermiona s jistou mírou rozčilení shledala, že je vděčná za jeho opětovnou společnost. Až teď na ni plnou tíhou dolehlo poznání, jak byla osamělá, i přes ty neopomenutelné chvíle, které trávila s Penelopou. Bylo to zvláštní - když ještě pracovala u Helvetia, takhle to nikdy necítila. Ačkoli tehdy bývala sama mnohem častěji. Možná to bylo proto, jelikož někde uvnitř věděla, že kdykoliv může zajít k rodičům nebo skočit ke klukům. I přesto, že se v jejich vztahu všechno vrátilo do starých kolejí, byla tu jedna změna: Snape nyní jevil známky zájmu o její výzkum. Pravda, vždycky ho podezřívala, že svůj nezájem jenom demonstrativně předstírá, ale teď se nijak netajil, že jí chce opravdu pomoct. Hermiona byla prostě a zkrátka zmatená. A jak se později ukázalo, i přesto, že obětovala dlouhé měsíce frustrujícímu a úmornému vytváření sérií zaklínadel, jeho rady byly při samotném zlepšování lektvarů neocenitelné. Sarkastické, ale neocenitelné. „Slečno Grangerová, velice pochybuji, že by skořice mohla mít požadovaný účinek. Jedině za předpokladu, že jste v sobě objevila skryté zalíbení pro exploze," řekl v lednu, když přes její rameno nakukoval do kotlíku s Posilovačem paměti. „Třeba byste to ještě měla zvážit, slečno Grangerová," řekl jí úsečně v únoru, když chtěla přidat mátovou esenci do jiného elixíru, „teda, pokud samozřejmě nemáte v úmyslu přivodit nám oběma intenzivní migrénu." „V zájmu zachování pravidelného stolování, mohu navrhnout extrakt z pomerančovníku, slečno Grangerová?" zeptal se jí v březnu. „Proč už konečně nepřestanete s tou „slečnou Grangerovou"?" vyjekla nakonec popuzeně a přemýšlela, jestli to může být jenom její utkvělá představa, anebo opravdu klade větší důraz na její jméno než předtím. „Spíte se mnou už téměř dva roky – tak proč proboha se už nepřestanete přetvařovat a neříkáte mi Hermiona?" „Asi proto, že jste mi to nikdy nenabídla," odpověděl úsečně. Jako kdyby ho něco takového předtím zastavilo... „Máte moje svolení," řekla a vyzývavě dodala: „Dostane se mi stejné výsady?" „Ano... Hermiono." Nebyla si jistá, co ji vyvedlo z míry více: jestli jeho překvapený souhlas nebo způsob, jakým vyslovil její křestní jméno. Každopádně něco z toho zapříčinilo, že se na lektvary nemohla soustředit celý zbytek odpoledne. Nejprve to bylo zcela nenápadné, a ani tomu nevěnovala zvláštní pozornost – ale o Velikonocích to již nešlo přehlédnout: Snape pravidelně opomíjel plnit svoji týdenní sexuální kvótu. Postupem času se četnost ustálila na třikrát za týden. Ne že by si stěžovala, to ani náhodou, ale když pak jeden týden klesl výskyt na pouhé dva dni, neudržela se a zeptala se ho. „I šlechetnost může v určité situaci působit jako špatnost, a naopak, co na první pohled vypadá jako špatnost, může znamenat prospěch a bezpečnost," odpověděl záhadně, a tak toho Hermiona raději nechala. Možná si myslel, že objevila skrytou touhu po jeho dotecích, a rozhodl se ji takhle vytrestat. A možná byl blázen. První den po skončení školy – ještě si dobře pamatovala na lekci z minulého roka – se Hermiona obrnila trpělivostí a v duchu se připravila na dlouhou diskusi. A vypálila první pokusnou ránu. „Severusi, ráda bych v létě začala s lektvary pro ošetřovnu." „Výborně." „I přes všechny vaše námitky – počkat, cože?" Drze se na ni usmíval - zcela nepokrytě se bavil na jejím zmateném výrazu. „Pusťte se do toho." „Proč jste tak rychle souhlasil?" zeptala se podezřívavě. „Je něco, o čem nevím?" „Nic," a jeho úsměv teď vzdáleně připomínal kočku Šklíbu (kočka z knížky Alenka v říši divů, pozn.). „A vědět, že můj vstříčný postoj na vás takhle zapůsobí, vyzkoušel bych to už dříve." Příští ráno byla Hermiona v laborce už od 6:45 a horečně čistila všech dvacet kotlíků, které čítal bradavický sklad. „Je čarodějova učednice připravena začít?" zeptal se Snape a mávl hůlkou. „Počkat – možná byste měl vědět, co kde je, kdyby – er – nastala vysoce nepravděpodobná situace, a něco se pokazilo. Těch pět kotlíků v rohu je na Odvar proti hlavěbolení – typ B, tyhle čtyři vpředu jsou na Mast proti popáleninám, a ten zbytek – vždy po jednom kotlíku je na prvních jedenáct elixírů ze seznamu. Teda kromě Masti proti popáleninám, samozřejmě. Když se to povede, dostaneme se po N, ale část H... Ach," zarazila se a zalomila rukama „možná to není nejlepší nápad – možná je toho najednou příliš - „ „Považovat se za způsobilou by byl dobrý začátek," přerušil ji nakonec se svým neodmyslitelným sarkasmem. „Tak dobře," kapitulovala a zhluboka se nadechla: „Dobře. Coagmento!..." Začala se sérií pro odvar proti bolesti hlavy, pak pokračovala s mastí na popáleniny, až kým se oba elixíry nevařily v několika kotlících. Pauza na čokoládu, a následoval zbytek seznamu – zaříkávání střídaly krátké chvilky odpočinku Když se o hodinu zhroutila vyčerpáním na židli, Snape kolem nich vykouzlil ochranný štít a tiše celé dění pozoroval. Byla ráda, že je tam s ní, protože... prostě... udržoval její oči... otevřené... Zdálo se jí, že to byl pouhý okamžik - když s ní zatřásl, aby ji vzbudil. „Tss, tss," ozval se. „Pospávat v práci." „Mmmm, budete se o tom muset zmínit ve své závěrečné zprávě," odpověděla a zívla. „Kolik je hodin?" „Devět," řekl a Hermiona s vyjeknutím vyskočila ze židle. „Ach ne! Míchání!" „Postaral jsem se o to." „A?" otázala se s úzkostí. „A," maličko se zarazil, „vypadá to tak, že za přibližně dvě hodiny jste úspěšně dokončila asi čtvrtinu celého seznamu elixírů pro ošetřovnu." Hermiona zvýskla a běžela se podívat na Mast proti popáleninám. Byla krásná. Odvar proti hlavěbolení - typ B – nádherný. Všechno bylo – perfektní. „Ach," hlas jí přetékal nadšením, „tohle je nejšťastnější den mého života." Snape posměšně zvedl obočí: „Ale no tak." „Tak dobře, hned po dni, kdy byl poražen Voldemort. Ale v tom jsem hrála jenom nepatrnou roli – a tohle, tohle je moje. Er – no, ne jenom moje..." „Jenom vaše, Hermiono," utnul její zmatené breptání Snape.