DEEBLE - Co se ti líbí

Kapitola 24 - Říct pravdu

Hermiona nebyla natolik potrhlá, aby za ním běžela a nabídla mu smlouvu – SMLOUVU, proboha. Ale neubránila se představě, jak by to asi vypadalo: Ahoj profesore, omlouvám se, že jsem od vás tenkrát utekla, mimochodem zasloužil jste něco mnohem horšího, ale co bylo, bylo, nechcete pro mě pracovat? Vždyť kromě toho, že ji pravděpodobně nenáviděl (myšlenka, která jí způsobila bolestivé bodnutí, a kterou bez milosti potlačila), nadále byl zaměstnán v Bradavicích. Jistě, učení nesnášel, přemítala a ukusovala přitom z čokolády – příprava na další sérii zaříkávání. A proti nabízené prácí jako také by zřejmě nenamítal, zejména kdyby mohl zároveň pokračovat ve výzkumu. Hermiona rozpačitě potřásla hlavou a nařídila si na to více nemyslet. Nechceš ho tady. Vlastně ho nechceš vůbec vidět. Zopakovala si to v duchu ještě několikrát, dokud s uspokojením neshledala, že tomu i věří. Do konce listopadu získala díky speciální nabídce dalších pět set kotlíků a materiál na výrobu elixíru zaplnil každý metr čtverečný skladu, s výjimkou vynechaných úzkých uliček na usnadnění míchaní a miniaturního výklenku, který se honosil jménem ložnice. Denně vyrobila 36 tisíc ampulek Kamaráda při nachlazení a chřipce, a někdy mezi tím stíhala spát, jíst, dodávat a shánět přísady. Splněný sen... Máš, cos chtěla, Grangerová. Na druhé straně, za každou půl pintu ampulky dostala 50 pencí (doporučená maloobchodní cena: 2 libry). Polovina z toho představovala čistý zisk. Jak tržby rostly, její denní příjem se vyšplhal na 9000 liber na den - těžko si mohla stěžovat. Jedna její část – ta lenivější – se domnívala, že by měla vzít vydělané peníze a zmizet ze scény. Jelikož už dosáhla hranici půlmiliónu liber, nebyla by to ani zdaleka taková nepředloženost. Jenomže Hermiona se nepustila do obchodování s elixíry jenom kvůli penězům. Pro ni to bylo především zajímavé, užitečné a odvážné. Vlastně si ani moc neuměla představit, jak se sluní kdesi na exotické pláži po celý zbytek života - ať to znělo v danou chvíli jakkoliv lákavě. A tak v práci pokračovala, držíc se myšlenky, že – jestli mělo Ministerstvo zdravotnictví pravdu – chřipka dosáhla svého vrcholu a její objednávky do Vánoc prudce klesnou. Jakoby zázrakem, ona předpověď se skutečně vyplnila. A Hermiona s určitými rozpaky shledala, že má před sebou volný týden, kdy může dělat... cokoliv. Cokoliv, co nemělo s lektvary pražádnou spojitost. Poté, co nakoupila vánoční dárky – nově nabyté bohatství skýtalo v tomto ohledu téměř neomezené možnosti – navštívila kluky v Doupěti. Oba je našla čerstvě zasnoubené a nechutně šťastné. Další den strávila už tradičně u rodičů, a pomohla s každoročním úklidem. V sobotu 23. se sešla s Penelopou Clearwaterovou na obědě u Tří košťat. „Nemůžu uvěřit, že je to už rok," prohlásila tmavovlasá čarodějka, když se usadily. „Ještě jsem ti neodpustila, jak se po tobě tenkrát slehla zem," pohrozila nesouhlasně prstem. „Tvoje sova dorazila teprve po dvou dnech - to už jsem se stihla na tebe zeptat i profesora Snapea." „Er... a co řekl?" „Řekl, že nemá nejmenší tušení, kde k sakru jsi, a ať zatraceně vypadnu z jeho laborky." „Ach, Penelopo. Je mi líto." „No víš, bylo to trochu vlažné, zejména když neopomněl dodat „profesorko Clearwaterová," pokrčila Penelopa rameny. „A takový je od doby, co si odešla," podívala se podezřívavě na Hermionu. Ta si s povzdechem usrkla z máslového ležáku, tušíc, kam kamarádka směřuje. „Hermiono – ne že by to byla moje věc, ale bylo něco... mezi vámi?" „To je složité," odvětila Hermiona. Byla už unavená z veškerého toho utajování. „Mám celý den," vyhrkla Penelopa a odložila vidličku na prázdný talíř. Hermiona preventivně provedla nad jejich boxem diskrétní zaklínadlo, a poté přinutila Penelopu slíbit, že nic z toho, co jí řekne, nikomu neprozradí. Ačkoli věděla, že by měla chtít, aby zaplatil za to, jak s ní zacházel, nemohla mu to udělat. Kromě toho, vše nasvědčovalo tomu, že už tak trpěl. „Jen mě nech, prosím tě, domluvit až do konce, dobře?" poprosila ještě. Dělala si zbytečné starosti. Penelopa brzy upadla do šokované mlčenlivosti a za celou dobu se nezmohla na víc než pobouřené breptání, krátké zalapání po dechu, nebo překvapené „ach". Ve skutečnosti, jak jednou Hermiona začala vyprávět, nešlo to už zastavit a chrlila ze sebe veškeré podrobnosti – Severus krutě potěšen její naivitou, Severus jak ji svléká, Severus jak jí zakazuje ostříhat si vlasy. Severus jak se zříká skvělé příležitosti urazit její schopnosti a místo toho ji učí, že nemůže chtít být dokonalá. Severus jak se posmívá jejím experimentům a pak ji vezme do Komnaty nejvyšší potřeby, aby jí zvedl náladu, když se vše nedaří podle jejích představ. Severus, nejistý v zaříkávání jak zatíná zuby a akceptuje ji jako svoji učitelku na celé dlouhé týdny. Říká jí, že je mu lhostejná. Říká jí, že se mu líbí taková jaká je. Říká jí, že ji miluje. „Tak to je všechno," uzavřela Hermiona o víc než dvě hodiny později a opřela se o židli. Oči ji pálily a raději je proto zavřela. „Co mi řekneš teď?" Penelopa otevřela ústa, pak se nadechla, zachmuřila se, a zkusila to znova. „Podle mě je Snape obyčejný bastard" – Hermiona ze sebe vydala neurčitý zvuk – „a myslím si, že ho miluješ." V tom okamžiku Hermiona šokovaně otevřela oči dokořán. „Cože? To není pravda." „Co se mě týče, taky myslím, že to není bůhvíco – ale je to tam. Jen to uvaž: Chybí ti." „Stejně jako mi chybíš i ty," odvětila Hermiona, příhodně ignorujíc fakt, že podstatně víc času věnovala v myšlenkách jemu než jí. Vzápětí si vysloužila úšklebek z druhé strany stolu, který jí připomněl, že její kamarádka není blázen. „Jen se zamysli: Nikdy tě nenutil, aby si s ním trávila čas mimo postele a laborky, a stejně si to dělala, nebo ne?" „Ano, ale – „ „Ale co? Považuješ ho snad za zábavného společníka?" „Stěží," bránila se Hermiona. „Ale vždycky, když jsem s ním mluvila, přinutilo mě to přemýšlet. Víš, on je opravdu geniální – nikdy předtím jsem nikoho takového nepotkala – „ Zbytek věty jí zamřel na rtech a zanechal po sobě nahořklou příchuť. „Ach, ten mizera," zašeptala. „Já ho miluji." „Co s tím míníš udělat?" zeptala se Penelopa vlídně, když její argumenty zvítězily. „Nic," odsekla Hermiona rozčileně. „Je to dost zlé už takhle, a jsem husa, že jsem to vůbec dopustila." Rozhostilo se mezi nimi ticho a Hermiona zamžikala, aby zahnala slzy, které se jí zrádně tiskly do očí. „Byla si s ním šťastná," promluvila Penelopa rozpačitě, a bylo to něco mezi otázkou a tvrzením. Hermiona už-už chtěla protestovat, ale zjistila, že nemůže, ne upřímně. „Nemohla jsem být úplně šťastná," řekla místo toho. „Pokaždé, když byl ohleduplný, pokaždé, když mě rozesmál anebo utišil, pokaždé to bylo zastíněno tou smlouvou. A musela jsem přemýšlet nad tím, jestli se mě opět nesnaží podvést, nebo mi vytanulo, že celý náš vztah je založen na síle – nejprve magické a pak právní." „Kdyby na začátku ten blbec nepřišel s tou zatracenou věcí..." nedokončila Penelopa. Ve vzduchu se zůstala vznášet nevyslovená představa o oddaných srdcích, červených růžích a věčné lásce. „Kdyby..." dumala Hermiona a v duchu se vrátila zpátky k Př. K. – před kontraktem. „Kdyby to neudělal," zopakovala a uvízla na mrtvém bodě, „možná by mě k sobě nikdy nepustil blíže – anebo by se sám nikdy nedostal za obraz, který si o mě vystavěl za těch sedm let ve škole." Možná si myslel, že když už mě má ve své moci, nemusí si mě držet od těla, přelétlo jí hlavou. Ze zamyšlení ji vytrhl Penelopin slabý smích. „Podle tebe je to vtipné?" „Hermiono – ty vlastně říkáš, že kdyby se zachoval slušně, nezamilovala by ses do něj." Hermiona se pokusila o úsměv, ale nevyšlo to. Měla si objednat něco silnějšího než máslový ležák. „Vidíš? Je to nesnesitelné. Jsem z něj znechucená. Jsem znechucená sama ze sebe. Musím se s tím vypořádat jako se závislostí, to je všechno. Dokázala jsem bez něj být celý rok. Jenom... to musím vydržet takhle i nadále. Vlastně," – zhluboka se nadechla – „hned jak skončí prázdniny, měla bych se poohlédnout po někom jiném." „Čaroději?" zeptala se Penelopa pochybovačně. „Proč ne, co říkáš? S Mudly je to příliš komplikované. A není nic horšího než začít vztah na lžích." „Poslyš, možná by sis měla dopřát trochu času pro sebe. Neskákat do toho po hlavě. Žádné zázraky do měsíce. A prosím tě, jen se neuvaž k prvnímu rádoby slušnému muži, kterého potkáš." Podrážděná Hermiona byla na půlcestě otevřít ústa a začít protestovat, že za prvé není idiot a za druhé, když bude k sakru chtít, může se klidně za toho rádoby slušného muže i vdát, zatraceně. „Dobře, dobře, tak jsem to nemyslela," uznala Penelopa a přetřela si unaveně oči. „Chtěla jsem jen říct, že znáš docela dost britských čarodějů, a žádný z nich tě ani zdaleka nezaujal tak jako Snape. Sama jsi mi to řekla, pamatuješ? No dobře, Snapea si přímo nezmínila, ale teď už znám pravdu. Nebude snadné najít někoho, kdo ti dokáže zvednout tep stejně rychle jako očarovat mysl." „Tohle mi nepomáhá," řekla Hermiona popuzeně. „Myslela jsem si, že právě ty mě podpoříš v rozhodnutí se toho zbavit." „Ne, ne, máš pravdu – nikdy ti nemůže vrátit, co si od tebe vzal, a nevidím způsob, jak by mohl obnovit ztracenou důvěru. Zneužil tě, a nezáleží na tom, jak šetrný přitom byl, nebo že ti nezpůsobil fyzické zranění." „Tak potom...?" Penelopa bezmocně pokrčila rameny, vypadala smutně. „Kdysi si mi řekla, že si vždycky měla pocit, že si „sem" úplně nezapadla, a z vlastní zkušenosti bych hádala, že stejně to máš i s tou druhou stranou," řekla a Hermiona pochopila, že mluví o kouzelnickém a mudlovském světě. „Nech si poradit od někoho, kdo je minimálně o generaci mladší než její kolegové: Je příjemné příležitostně někam patřit." „Souhlasím, ale nerozumím, co to má co dělat se Severusem." „Vy dva jste se k sobě hodili. Nevíš proč, ale bylo to tak. Povedlo se vám najít společnou řeč – nebylo to pokaždé jenom o manipulaci. Někdy jde jednoduše o to, co a kdy říct." Hermiona zkroušeně popotáhla, bylo jí špatně a přála si, aby měla po ruce ampulku se Životabudičem. „Je holt smůla, že to takhle zbabral hned v první den," dodala Penelopa úsečně, a pak se s nadějí v hlase zeptala: „Jsi si jistá, že nechceš, abych ho proklela?" Madam Rosmerta po nich hodila netrpělivý pohled a to byl signál, aby se konečně vypravily k odchodu. Celé hodiny poté, co si daly malý oběd a máslový ležák. Ale Hermiona byla přesvědčená, že hostinská bude mít malé Vánoce, až se podívá na spropitné. Alespoň někdo. Hermiona přišla se záměrem vyčistit si hlavu od elixírů a jejich mistrů, a místo toho odcházela s pocitem, že není schopná myslet na nic jiného. Kdesi hluboko uvnitř už dávno věděla, že ho miluje, ale jak by to mohla otevřeně přiznat? Byla na tom stejně špatně jako Severus – možná hůř, jelikož on se citům, které k ní choval, dokázal postavit čelem. Jestli jí řekl pravdu. To se nikdy nedoví. S prásknutím se přemístila do svého skladiště a zamračeně se pustila do přípravy odvaru proti kocovině, který slíbila paní Poskočilové - elixíru před příchodem Vánoc a Nového roku téměř nepostrádatelného. „Ach, sem si myslela, že nepřijedete dřív než příští týden," přivítala ji stará lékárnice následujícího rána. Těžce odfukovala poté, co se dobelhala ze zadní kanceláře až ke dveřím, a pustila Hermionu dovnitř. „Máte štěstí, že jsem tady." „Vy jste tady přece vždycky," zdrženlivě se usmála mladá čarodějka, „bydlíte nahoře." „To neznamená, že bych tady musela dřepět každou zatracenou minutu," zamručela paní Poskočilová, trochu vyvedena z míry. „Dejte to sem, no tak děvče, zrovna jsem psala objednávku." Zapískala na sovu pálenou, Fletchera, a pak opelichaným brkem udělala ještě pár rychlých tahů. Hermiona mezitím vyložila ampulky na regál s písmeny Ki – Kr. „A teď," prohlásila paní Poskočilová rázně, když sova odletěla. „Pojďte, dáme si čaj." „Ach – to je od vás velice milé, ale je Štědrý den, a já bych asi měla – „ „Nechat starou bábu obskakovat kolem nevděčného manžela?" „No, když to vidíte takhle," odvětila Hermiona a zazubila se - pod vlivem předstírané nerudnosti paní Poskočilové se jí zčásti vrátila i její dobrá nálada. Kancelář, do které Hermiona předtím nevstoupila, byla velice úzká a měla závratně vysoký strop jako prodejna. Posadily se do proutěných křesel, které působily stejně ošuntěle jako jejich majitelka, a popíjely rybízový nápoj, který byl trpčejší než Severusovo víno. Hermiona, která nikdy nevynikala ve zdvořilostní konverzaci, nemohla přijít na nic, čím by mohla začít. A co bylo neobvyklé, stejně svázaný jazyk měla i paní Poskočilová. Proč mě sem potom zvala? divila se Hermiona, a její nálada se rychle vracela k původnímu stupni zasmušilosti. Po několika dalších minutách ticha, když už Hermiona začala uvažovat, jak se slušně rozloučit, stará čarodějka konečně promluvila: „Nikdy ste mi nevyprávěla, nač vám byla taková kupa přísad Životabudiče." Hermiona, která tuhle otázku očekávala již dávno, si způsobně usrkla z čaje a odpověděla v souladu s okázalou zmijozelskou zastírací tradicí, „Měla jsem spoustu objednávek pro jiné obchody a rozhodla jsem se nakupovat přednostně u vás." A zaplatila jsem maloobchodní cenu, takže nemáte žádný důvod na stížnosti, dodala v duchu... „Hmmm," zamrmlala paní Poskočilová neurčitě a k Hermionině hrůze opět naplnila oba hrníčky. Následovala další trapná chvíle tíživého ticha. „Máte děti, paní Poskočilová?" zeptala se Hermiona nakonec, a s cinknutím odložila šálek na stůl. „Měla jsem," odvětila příkře stařena. „Kluka." Výtečně, Grangerová – vytáhnout citlivé téma, proč taky ne. „Er – to je mi líto," vykoktala. „Voldemort?" „Přidal se k němu, hloupý fakan." Hermiona se zmohla na neslyšné „ach" a nešťastně civěla na svůj téměř prázdný pohár. Tak moc si přála, aby ji napadlo něco kloudného. Paní Poskočilová si povzdechla, a zcela nepochopitelně čaj dolila potřetí. „Nikdy jsem tomu zatracenému čarodějnickému bastardovi nevěřila. Nepochopím, co v něm můj Robert viděl. Možná moc. Na kolenou jsem ho prosila, aby toho nechal. Tenkrát řekl, že živý od něho neodejde nikdo." Nikdo kromě – ach přestaň na něj myslet! Už dost, dost, dost! „A opravdu zemřel – ještě v první válce, před Harrym Potterem. Radši si nechci představovat, jakou zkázu měl na rováši." „Není to vaše chyba," řekla Hermiona a přes hromadu rozházených pergamenů se natáhla, aby vzala paní Poskočilovou za vrásčitou ruku. Ta se zarazila, těžko říct, jestli kvůli onomu nečekanému doteku nebo citovému hnutí. Slabě se zasmála, jenom stín jejího obvyklého kdákání, a hořce pronesla: „Nemůžu si odpustit. Nebo jemu. Měl odejít od toho ďábla – mohl, stejně jako – „ Vyrušilo je zahoukání zpoza dveří. „To bude Fletcher," řekla paní Poskočilová, a s netypickou horlivostí se postavila. Vypadalo to, že jí odlehlo. „Ach, koukněte kolik je už hodin – jistě musíte domů, viďte." Hermiona, vděčná, že stará čarodějka využila příležitost, aby ji propustila, taktéž vstala a krátce ji objala. „Veselé Vánoce," popřála ještě. „Nedovolte minulosti, aby vás pronásledovala." „Podobně," odpověděla paní Poskočilová, pozorně se na Hermionu zadívala. „A teď už jděte." Když Hermiona vykročila na ulici, venku tiše padal sníh. Uvědomila si, proč tahle svérázná čarodějka patřila k těm pár lidem, kteří si vážili Severuse Snapea. Když se pak přemístila do skladu, pojala podezření, že ono ošemetné pozvání k čaji bylo jenom kvůli němu. Dvě minuty poté, jako ztělesnění jejího tajného snu a noční můry zároveň, zhmotnil se uvnitř skladu u vchodových dveří.