DEEBLE - Co se ti líbí

Kapitola 14 - Lektvary a vytrvalost

Autor: Deeble

Autor - překladatel: Ria

Téma: fan fiction ze soudku harrypotterovského (předesílám, že nepůjde o dětské čtení, vpravdě, pro některé HP fanoušky by to mohlo být čtení přímo toxické - od verze JKR má na míle daleko), vše se točí kolem dvojice Hermiona Grangerová a Severus Snape

Originál:

Přístupnost: + 18 !!!!!!!!!

Kapitoly: 28 + 1

..

„Myslel jsem si, že jste se rozhodla nechat té pošetilosti," řekl následující středu v laborce, poklidnost odpoledne z pobřeží Temže byla ta tam. „To vy jste se rozhodl," odpověděla, pokládajíc prázdný kotlík na stůl. „Chci si vaši teorii ověřit, možná se zaklínadla dají použít víc selektivně." S hlasitým povzdechem se sesunul na nejbližší židli a začal listovat v novém vydání Všechno o elixírech. „Můžu doufat, že se to obejde bez exploze?" zeptal se uštěpačně. „Ochranné kouzlo vás zcela jistě spolehlivě ochrání," zamrmlala, a s trochou domýšlivosti shledala, že se o žádné nepokusil. Pouhých pět minut jí trvalo vypracovaní nového plánu, ačkoli jeho realizaci odhadovala na celý další týden. Záměr byl prostý – připravovat lektvar za lektvarem postupným přidáváním dalších zaříkadel. Z 51 kroků část představovaly pozdržovací kouzla, o kterých Hermiona bezpečně věděla, že jsou v pořádku. Stále však zůstávalo 44 verzí Životabudiče - čím méně zaříkadel, tím delší příprava. Potěšilo ji, když první pokusný lektvar vyšel čokoládověhnědý. Práce Hermionu zcela pohltila. Další úterý, na kontě s pětadvaceti účinnými Životabudiči, ji Snape kvůli obědu doslova vynesl z laboratoře. („Už tak jste hubená," zasyčel jí do ucha, a přehodil si ji přes rameno – byli v třetině cesty do Slavnostní síně, když se jí konečně povedlo usmlouvat, aby ji postavil na nohy.) V pátek v poledne, nadále bez jediného neúspěšného pokusu, byla již otevřeně škodolibá. Snape přestal předstírat, že si čte a místo toho ji při práci zcela nepokrytě pozoroval – načež Hermiona poslala svůj podrobný rozvrh k šípku a rozhodla se pro finální test – použití všech zaklínadel najednou. Nejdřív se ale musela zklidnit, nebyla dalece nutkání použít k tomu zaříkadlo. Když ani ne za půl hodiny dopadla na dno kotlíku i poslední ingredience, přistoupila ke stolu, vzala do ruky míchací tyčinku, ponořila ji do bublající směsi a míchala lektvar proti směru hodinových ručiček. Několik minut pak čekala – barva byla ukázkově čokoládová. „To nic neznamená, dokud nezjistíme, jestli zůstala zachována i účinnost," promluvil Snape, naklánějíc se nad kotlíkem – jeho poněkud předimenzovaný nos byl zapíchnutý málem v odvaru. „Ale no tak, profesore – „ „Lekce první, buďte tak laskavá." „Er – jste sobec a mizera?" Vypadal trochu dotčeně - připadalo jí to zábavné, jelikož to sám již několikrát předtím přiznal. „Ne," řekl a narovnal se. „Nikdy nic nepředpokládejte. Zítra začneme s testováním." Trvalo to další týden – zatraceně dlouhý týden. Snape podrobil lektvar tolika zkouškám, že Hermiona vážně uvažovala, jestli vůbec někdy bude ochoten připustit, že pravděpodobný Životabudič je opravdu Životabudič. „Proboha, co ještě?" zeptala se v pátek, promrzlá a hladová. „Neměli bychom se taky zeptat Trelawneyové na jeho auru?" „Profesorky Trelawneyové," zašklebil se na ni a vybral další ampulku elixíru z kovové přihrádky na svém stole. „Ach, raději zmlkněte. Nesnášíte ji ještě víc než já." „Vy jste s ní nemusela strávit tolik času," řekl, „a na vaši otázku, co bude dál – tak tohle." Obratně lahvičku odzátkoval a na jediný doušek ji vypil až do dna. „Profesore!" vykřikla ohromeně. Měla všechny důvody se domnívat a věřit, že elixír nebyl škodlivý. Sama chtěla udělat finální test místo všech těch otravných hrátek s laboratorním vybavením. Ale, zatraceně, měla to být ona, kdo ho vyzkouší. Snape nehybně stál, oči měl zavřené. A Hermiona si náhle uvědomila, že na rozdíl od příležitostného denního snění, ve skutečnosti nechce, aby se mu něco stalo. Samozřejmě jenom proto, že otrávit Snapea by znamenalo, že se nikdy nedokončí své studium... „Když hned něco neřeknete, jdu za madam Pomfreyovou," pohrozila. „Gratuluji, slečno Grangerová." Otevřel oči, byly chladné a tmavé jako vždycky. „Zdá se, že jste izolovala tu část přípravy, která vyžaduje váš dotek." Její radostný úsměv pohasl, když si vzpomněla, že je u něj v učení – ačkoli to nic neměnilo na její budoucí kariéře, přesto ji to popudilo. „Technicky vzato, byl jste to vy. Moje duševní vlastnictví je vaše duševní vlastnictví, a tak dále..." „Toho práva se vzdávám," řekl tiše, vyčistil prázdnou lahvičku a odložil ji. „Cože? Proč?" „Jelikož mistři elixírů zaříkadla nesnášejí, toto zjištění je bezvýznamné," odpověděl pohrdlivě, a málem by ho byla vzala za slovo, kdyby nakonec nedodal: „A myslím, že už jsem si toho od vás vzal dost." Možná má ještě naději, pomyslela si Hermiona, a tahle myšlenka rezonovala v její hlavě po zbytek večera. Až do chvíle, kdy jí předvedl, že je nadále připraven po ní požadovat své další smluvní právo. Hermionin objev zanechal její další životní plány nepozměněné. Byla si již jistá, že bude moci vyrábět elixíry ve velkém, a to i přesto, že fázi míchání bude muset dělat osobně. Jednoduše přidá k sérii zaříkadel další stagnovací kouzlo, aby se ke každému kotlíku mohla vrátit. Zašitá v laborce, pracujíc na kompletovacím postupu i pro další lektvary, téměř nepostřehla, jak léto rychle uteklo. Až když začínal byl Snape stále více popudlivý, překvapeně zjistila, že do zahájení podzimního semestru zůstává méně než týden. A přistihla se, že jí to je líto. Místy byla práce s ním docela příjemná. Na druhé straně, začátek školy taky znamenal, že minimálně první týden bude příliš unavený na jakékoliv postelové aktivity kromě spaní. S trochou neústupné panovačnosti se jí ho povedlo v sobotu vytáhnout na každoroční nákupy přísad téměř o třicet hodin dřív než normálně. „Tohle určitě není lepší řešení," remcal a při chůzi záměrně pučil černé bobule roztroušené po chodníku. „Dělám to jenom proto, abyste konečně zmlkla." „Odkládat nepříjemné povinnosti je pošetilost, profesore. Jenom vás to pak užírá." Výraz jeho tváře ji opravdu umlčel. „Raději bych povečeřel u sebe, když dovolíte," odsekl, nadále podrážděn o devět hodin později. Tentokrát nesl v náručí místo sušených a nakládaných přísad do elixírů koš s jídlem. „Ale no tak," vzala ho za ruku a nedovolila mu zastavit u dveří jeho apartmánu. „Mně se to líbilo, bude se i vám." A kromě toho, umírala zvědavostí spatřit, co Snape pokládá za pěkné místo... Vystoupali sedm schodišť a ocitli se před Barnabášem Blouznivým - Snape se třikrát přešel před prázdnou kamennou zdí. Pokaždé, když se prudce stočil k návratu, plášť za ním zavlál, jakoby chodbou profukoval vítr. Když konečně vešli dovnitř, prošli hradní bránou. Nebyly to Bradavice – jestli teda jeho vize nepředstavovala Bradavice v ruinách (večer před návratem studentů by to nebyla zas až tolik nepravděpodobná představa). „Půjdeme ven," řekl, a ona jej následovala na travnatý kopec. Nad nimi se tyčily větrem ošlehané ruiny a pod nimi se o skály tříštily mořské vlny. Obraz drsné krásy. „Hrad Dunstanburgh v Northumberlandu," odpověděl na její nevyřčenou otázku a vykládal jejich večeři na deku, která se příhodně objevila. „Byl jste tady někdy?" zeptala se, a dodala „Proč?" když s viditelným úšklebkem přikývl. „Ve své nekonečné moudrosti mě sem před třinácti lety poslal Brumbál, na dvoutýdenní dovolenou." Když si to v hlavě spočítala, zakřenila se na něj: „Aby jste se zklidnil před Harryho příchodem?" „Nic mě nemohlo „zklidnit"," řekl ostře. „Když Potter přišel k té proklaté jizvě, jednoduše jenom oddálil nevyhnutelné. A mě odsoudil na roky čekání na Voldemortův návrat." „Chtěl jste ho zabít sám," řekla Hermiona pomalu. „Je to tak, že ano. A nikdy jste Harrymu neodpustil, že se mu to jako dítěti téměř povedlo." Odhryzl si pořádný kus sendviče a dlouho jej přežvykoval než polkl. „Kdybych to byl udělal - ještě předtím, ale hlavně poté - možná bych měl lepší šanci na život za hranicemi Bradavic," zamrmlal. „Věřte mi, Harry by vám ten úkol byl rád přenechal." Hermiona zachytila jen „arogantný" a „nadutý", zbytek jeho proslovu zanikl, jak se opět zakousl do sendviče. „Byla tu přece ta věštba," připomenula mu. „To co se stalo, nemělo nic společného s tím, co si Harry přál" – zarazila se, a pak dodala: „Nebo s vašimi schopnostmi." Možná ho neuchlácholila, jak si byla přála, ale dovečeřeli bez toho, aby něco dalšího namítal. Posléze vypil celou láhev vína, což byl nepochybný důkaz jeho špatné nálady - normálně odmítal překročit meze akutní intoxikace. Hermiona vedle něj tiše seděla a pozorovala rozbouřenou mořskou hladinu. Po několika dlouhých minutách již nebyla s to udržet svoji zvědavost a zeptala se: „Profesore... proč jste se přidal k Voldemortovi?" Blýskl po ní pohledem, ale neotočil se. „Už jsem vám to řekl. Chtěl jsem vědět to, co on, chtěl jsem od života víc, a chtěl jsem se pomstít." „Komu?" „Všem." Chvíli ji trvalo, než tu informaci strávila. Nakonec se zeptala: „Proč jste pak odešel?" „Pomsta už není tak sladká, když se připoutáte k šílenci." „Cítil jste slabší než předtím," řekla zcela bezmyšlenkovitě – a bezohledně. Ztuhnul, ostré úhly jeho bledého profilu se zřetelně rýsovaly na pozadí dech beroucí modré oblohy. Nic jí nevyčítal, ale Hermionu to stejně zamrzelo. „Na tom nesejde," řekla. „Nezáleží na tom proč." Když pak promluvil, ozývalo se v jeho hlase tolik nelítostné ironie, že hned nezachytila smysl toho, co vlastně řekl. „Rovněž jsem zjistil, že neshledávám žádné potěšení v mučení těch, kteří spáchali neomluvitelný čin, když se vzali bez ohledu na krev, nebo nebyli dostatečně přesvědčeni, že čistky jsou potřebnou součástí kouzelnické kultury." Ach bože. Nemohla si pomoct, další otázka ji prostě vyklouzla: „Ublížil jste někomu... těžce?"¨ Podíval se na ni způsobem, který nepotřeboval žádná další slova. „Mučil jste někoho?" „Ano." Krátce. Trpce. „Zabil jste někoho?" „Ano." „Znásilnil jste – „ „Ne," řekl prudce. „Ale tehdy jste říkal, že z vlastní zkušenosti neshledáváte na kletbě Imperius nic erotické." „Jednou jsem se díval na Mulcibera," zamrmlal. Toužila mu říct, že i když možná nikdy předtím neznásilnil, to, co dělá teď, je těsně na hranici, když ne absolutně za ní. Otevřela ústa, aby začala – a tehdy se na ni bezvýrazně podíval, očividně očekávajíc další nepříjemnou otázku – nemusel na ně odpovídat, vlastně stěží věřila, že to opravdu dělá – a ona zjistila, že jednoduše... nemohla. Musel se cítit zranitelný, přemítala. Nemohla ho zneužít tak, jako on zneužil ji. „Takže?" zeptal se tvrdě a odvedl ji od jejích zmatených myšlenek. „Tohle jistě není všechno. Pojďme, slečno Grangerová, ptejte se. Celý můj život se skládá ze zločinů." A Hermiona věděla, že mu nemůže říct nic z toho, co chtěla. Posunula se blíž a rozpačitě vzala jeho ruku do dlaní. „Udělal jste i několik dobrých skutků, nebo ne?" „Ach ano – polepšený Smrtijed, jak roztomilé. Abych nezapomněl, tak poté, co jsem zběhl k Brumbálovi, jsem mučil a zabil víc lidí než předtím. Vlastně jsem překvapen, že se mu nepovedlo přitáhnout na onu lákavou nabídku i další Smrtijedy." „Přestaňte s tím," nařídila, vystrašená jeho potlačovanou vinou a bolestí. „Já vím, že jste ty příšerné věci dělal pro Řád – musel jste. Jak dlouho to bylo předtím, než jste se stal špionem?" „Dva roky, tři měsíce a čtrnáct dní," řekl bez jakéhokoliv zaváhání. „A pak?" Chvíli se zamyslel. „Třináct měsíců před Voldemortovým prvním pádem... a čtyři roky po jeho návratu." „Tak vidíte." „Skutečně, slečno Grangerová? Nepochybuji, že moje oběti by ten rozdíl rovněž ocenily." „Proboha – „ zarazila se - byla v pokušení ho obejmout, ale pak se ovládla. „Musíte si odpustit." „Co vás vede – „ začal jízlivě, než si uvědomil, že není žádný důvod cokoliv předstírat. „Nemohu," řekl jednoduše. „Tak dobře, já jsem vděčná, že jsme vás měli: odpouštím vám, co jste dělal, než jste se přidal na naši stranu, a taky to, co jste musel dělat poté." „Vy nemůžete. Nebyla jste poškozená strana." Jsem jí teď, pomyslela si. Ale byl opilý a nerudný, a ona se rozhodla, že pro tentokrát mu to nebude připomínat. Pravda byla taková, že past, kterou jí nastražil a zneužil tak její důvěru, mu nebude moci odpustit nikdy. Později večer, již v jeho ložnici, se Snapeova zoufalá melancholie trochu utišila. Hermiona měla dost času rozezleně přemítat nad tím, jak s ní zachází, přestože zjevně měl nějaké svědomí. Když zhodnotila, že se už trochu vzpamatoval z jejich předchozího rozhovoru, rozhodla se mu položit otázku, která ji trápila od chvíle, co ve čtvrtém roce měla možnost vidět na jeho předloktí Znamení Zla. „A co Voldemortova antimudlovská filozofie?" „Co s ní?" „Souhlasil jste... s tím?" Byl k ní otočený zády a rozepínal si plášť, když se náhle obrátil, aby se na ní se zájmem podíval. „Proč to chcete vědět?" „Protože - ! Protože já jsem z mudlovské rodiny, jestli jste na to náhodou zapomněl." „Hmmm. Vzpomínám si, jak jste říkala, že vám nezáleží na tom, co si o vás myslím," řekl chladně. Zatraceně. Když spatřil její polekaný obličej, rychle dodal: „Možná jsem někdy podepsal" – odmlčel se, zjevně hledajíc ta správná slova, - „nějaká směšná prohlášení o těch, co pocházeli z mudlovských rodin, ale nikdy jsem k vám necítil nenávist jako ke skupině... Určitě ne větší než k „čistokrevným" nebo „smíšeným." Ale stále věřím, že je tu jisté nebezpečí, když do našeho uzavřeného světa přicházejí lidé zvenčí, ze společenství, před kterým se náš svět pokoušíme utajit." Neměla čas o přemýšlet o jeho poznámce, že jí záleží, co si o ní myslí, ani o pocitu úlevy, že není „čistokrevný" šovinista – jelikož v ní prudce vzplanulo pobouření. „A co byste navrhoval?" zeptala se a posadila se na posteli, mračíc se něj, zatímco si rozepínal košili. „Nechat nás v nevědomosti a nejistotě?" „Ne. Tady neexistuje žádné správné řešení." V té chvíli si vzpomněla na svůj původní záměr pro tento večer, potlačila nutkání se hádat a povzdechla si. „Omlouvám se. Nechtěla jsem se hrabat v minulosti, ani debatovat o kouzelnické politice. Chtěla jsem vás potěšit." „To taky uděláte," řekl svůdně, a přiložil prsty na knoflíky na jejím svetru. Dobře věděla, co bude následovat – byl to poslední den v týdnu a on si ještě nevybral poslední splátku... Princip na prvním místě. Vrhla na něj pohled čiré averze. „K čertu s vámi." „Patrně ano," souhlasil. Prváci se jí zdáli vyděšení víc, jak si pamatovala, že byla svého času ona. Ale možná to souviselo s výměnou McGonagallové za Snapea. Jako by se většina z nich scvrkla, když vešel do Síně, s Moudrým kloboukem v rukou. S pobavením pozorovala směsici podráždění v jeho obličeji, přemítajíc na tím, co ho asi rozčiluje víc: jeho úkol nebo jejich strach. Bylo to zvláštní, ale ona se s ním cítila – když ne doslova pohodlně, rozhodně to nemělo od pohodlí daleko. A to i přesto, že o něm pravděpodobně věděla víc zneklidňujících věcí než kdokoliv jiný. Dokonce i přesto, že se jí některé ty věci osobně týkaly. Bylo pro ní stále snadnější oddělovat jeho temnou stránku od té světlejší, ošklivit si tu první a oceňovat tu druhou. Uvědomovala si, že šlo o víc, než o pouhé plnění „závazku." Ale byla teď mnohem šťastnější než před rokem. Unavovaly ji už starosti o svou rozháranou duši po vypršení smlouvy. Vypadnu z Bradavic dřív, než stihne cokoliv udělat, přesvědčovala samu sebe. Jenom proto, že ho z času na čas nepovažuji za zcela nesympatického, ještě to neznamená, že by mi mohl někdy ten mizera chybět. „Hermiono, země volá," řekla Penelopa tlumeně a zamávala jí rukou před obličejem, Snape zrovna skládal Kloubok z hlavy Briana Zuckera. „Jsi tam někde?" „Ach promiň – co jsi říkala?" „Ptala jsem se, jestli jsi měla přes léto štěstí se zaříkáváním elixírů." „Ach! Vlastně ano, fungovalo to – kouzelně," odpověděla, čímž vyvolala u Penelopy povzdech. „Třeba bych ti to mohla nějak vrátit. Obětovala si mi tolik času." Penelopa netrpělivě pokynula rukou. „Když jsem se tě ptala, doufala jsem, že bychom v tom mohly pokračovat." „Slečno Clearwaterová," ozval se jim za zády nesouhlasný hlas, „ještě jsem neviděl vaše učebné plány pro tento semestr. Očekávám je ve své pracovně do zítřka." „A-ano, profesore. Omlouvám se, pane." Snape přimhouřil oči a sednul si k McGonagallové do čela stolu, daleko od Hermiony a služebně mladších učitelů. „Učebné plány?" zašeptala Hermiona udiveně. „Na celý semestr?"¨ „Od nikoho kromě mě to nechce," řekla Penelopa nenávistně a hodila po něm zlostný pohled, když odvrátil hlavu. „No, možná ještě od střídajících se učitelů Obrany proti černé magii, ale já jsem tady již pět let." „Proč mu neřekneš, ať s tím jde k čertu?" Mladá čarodějka vypadala šokovaně. „Děláš si legraci? Ty bys nejlíp měla vědět, jaký je." „Ano," řekla Hermiona, a uvědomila si, jak Penelopě oplatí její čas a námahu. „Ovšemže to vím." Byla od přírody netrpělivá, ale měla dost rozumu, aby věděla, že musí počkat minimálně do půlky září, než bude moci začít s Projektem Penelopa. „Vidím to tak," prohlásila, když jednou spokojeně ležel vedle ní v posteli, „že mi dlužíte laskavost." Výmluvně zvedl obočí. „Neříkejte." „Je to tak. Už dva týdny jsem vám nepřipomněla, jak příšerně mě využíváte." „Za co jsem vám nesmírně vděčný," řekl ironicky. „Co teda, když se mohu zeptat, odemne chcete?" „Buďte zdvořilý k profesorce Clearwaterové." „Tak na to vaše dvoutýdenní ohleduplnost zdaleka nestačí," odfrknul si. „Penelopa Clearwaterová je velice milá, a nezabilo by vás, kdybyste se k ní choval slušně. Když ne, budete toho litovat." V momentě ji přimáčknul k posteli: „Nemám rád vyhrožování, slečno Grangerová." „Jaké vyhrožování?" zeptala se nevinně. „Já jenom převádím do praxe lekci sedmdesátdevět: včas avizuji odvetná opatření." „Skutečně?" zeptal se tlumeně. „Lekce osmdesátčtyři: nepokoušejte se manipulovat Zmijozelem. Jestli si vzpomínáte, smlouva praví, že se mnou musíte spát čtyři dny v týdnu. Čtyři dny, slečno Grangerová, ne čtyřikrát. Učiňte můj život ještě ubožejším než je teď, a budu nucen najít si další zdroje útěchy." „Ach, prosím vás – už nejste nejmladší." „Čtyřicetčtyři není pro čaroděje žádný pokročilý věk. A k dispozici mám spoustu Životabudiče, kdyby mě studenti příliš utahali." „Dobře, dobře, je mi to jasné," řekla popuzeně, nahněvaná sama na sebe, že se tak ošklivě přepočítala. „Nebudeme se vracet k otevřené agresi. Beru to zpátky. Jenom bych si přála," dodala s povzdechem, „aby jste udělal správnou věc, protože tohle je správné." Ze rtů mu unikl neurčitý zvuk a převrátil se zpátky na svoji stranu postele, zády k ní. „Vaše očekávání mě nepřestávají ohromovat." Hermiona strávila několik dalších minut přemítáním nad Snapeovou nemorálností – nebo amorálností? – a jeho prudkou reakcí. Jejich minulé vztahy byly přece postaveny na vyjednávání, byl to nakonec on, kdo jí řekl, že nic není zadarmo – byl to jeho způsob uvažování. Proč by to mělo být teď jinak? Když si to poskládala dohromady, odpověď ji poněkud překvapila. Snape si v poslední době navykl na jistý druh přátelství mezi nimi, které nebylo pokaždé jenom o tom - něco za něco. Něco takového od něj nečekala – upřímně, kdo by to od něj taky čekal? A náhle si uvědomila, že ho měla zkusit jednoduše požádat, místo pokusu o vyjednávání – a donucování. Kousla se do rtu, a snažila se si nic si nevyčítat. Jen těžko si právě on mohl stěžovat na použití síly. Nezasloužil si její přátelství. Nezasloužil si, aby nad tím takhle vůbec přemýšlela. Nezasloužil si od ní vůbec nic. Jenomže ona nechtěla být jako on... Panebože. Posunula se na posteli a položila hlavu na okraj jeho polštáře, dost daleko na to, aby se ho nemusela dotknout, ale dost blízko, aby si ji všiml. „Co to bude tentokrát?" zeptal se kousavě. „Čisté svědomí," odvětila. „Dobrou noc, profesore."