DEEBLE - Co se ti líbí

Kapitola 18 - Profesorka Grangerová

Výroba lektvarů za pomoci zaklínadel byla nespochybitelným úspěchem. I zkušený tradiční výrobce elixírů by potřeboval více než dva týdny na práci, kterou Hermiona udělala za dvě hodiny. Kdyby měla k dispozici dostatek kotlíků, celý seznam mohl být hotov ještě v tentýž den. Ale některé z odvarů musely přes noc stát. Proto se vrátila se Severusem do jeho pokojů – a ano, bylo zvláštní myslet na něho nějak jinak než na Snapea, ale Hermiona mu nehodlala dovolit nazývat ji křestním jménem a neoplácat mu stejně. „A co uděláme se zbytkem léta?" zeptal se jí. „Tolik slobody najednou." Řekl to sarkasticky, i když to byla nakonec pravda. „Vy rozhodněte," odpověděla mírně, dávajíc si pozor, aby v její hlase nebylo slyšet lítost. „Vy jste mistr." „Myslím, že by se moje učednice mohla naučit připravovat Elixír z oměje vlčího moru," řekl posměšně a nebylo pochyb, že myslel na jediného vlkodlaka, kterého znal i osobně. „Ne, to ne – většinu z uplynulých dvou let jsme strávili nad mým projektem. Tentokrát byste z toho měl něco mít vy." „To mám," odpověděl a na rtech se mu objevil úsměv. „Moc dobře víte, co si o TOM myslím," odsekla ostře. „Považujte moji nabídku za vděčnost za vaši klesající tendenci mě zneužívat." V pátek večer slavili nejkratší doplnění zásob pro ošetřovnu v dějinách piknikem u jezera. A kupodivu to byl Snapeův nápad. „Co když nás uvidí Minerva?" škádlila ho. „To přece nechcete, nebo ano?" „Nevidím v tom žádný problém... pokud se mě nechystáte svést." Po půlhodině vzájemného natahování se usadili ve stínu pod stromem a pustili se do vepřových kotlet s dýňovou nádivkou – večeře, s kterou je z kuchyně vyprovodil Dobby (a neodpustil si přitom na Hermionu mnohomluvně mrknout). „Už jste vymyslel, co budeme přes léto dělat?" zeptala se, když zmizelo z košíku poslední sousto. „Ne," zamrmlal a pečlivě si vyhrnul rukávy košile, jako malý ústupek neobvykle horkému počasí. Opřela se zády o strom a nesouhlasně se na něj podívala. „Tak si pospěšte! Nechcete snad zbytečně mrhat drahocenným časem." „Jistě, profesorko." „Neexistuje něco, na čem byste rád pracoval?" zkusila to poněkud opatrněji. „Jednou jste mi řekl, že vám zabere celá léta dokončit Posilňující elixír, protože na to nemáte dost času. Nestěžoval jste si předtím, že většinu života trávíte úmornou jednotvárnou prací místo výzkumu?" Jeho odpověď byla bolestně hořká: „Možná nepovažuji za moudré jednou ochutnat a nechat se zhýčkat." „Ach? A proč jste si potom ze mě udělal milenku na tři roky" – s hrdostí shledala, že nikdy dřív nespatřila na jeho obličeji výraz většího opovržení – „když si nelibujete v dočasných požitcích?" „Možná to bylo taky... nemoudré." „Cha! Přiznáváte to! Tohle je váš první krok na cestě udělat správnou věc a zrušit tu smlouvu, a já – „ „Hermiono," prudce ji přerušil, ale byly to spíš jeho oči než jeho hlas, co ji umlčelo. „Víte Severusi, není nic, co by vám bránilo mít každé léto víc volného času." Něco zamumlal a s knihou v ruce se zavrtal hlouběji do křesla. „Co jste říkal?" „Říkal jsem, že moje jinak rozsáhlé nadání nezahrnuje sériové zaříkávání." „Penelopa by vás to mohla naučit – „ „Ne," zavrčel. „Dobře, možná bych mohla já – „ „Ne," zopakoval, ale tentokrát méně prudce. „Nemám k tomu... sklony." „Takže mizerný v zaklínadlech," neovládla se Hermiona. „Skutečně? Nechcete svoji teorii otestovat taky v souboji? Není snad moje přetrvávající existence i po posledním Voldemortově návratu pro vás dostatečným důkazem?" „Samozřejmě, že jste dobrý v útočných a obranných zaříkadlech," řekla konejšivě a poplácala ho rameni, za co si vysloužila vražedný pohled. „Ale ty jsou o síle a mušce, většina obyčejných zaklínadel vyžaduje náročnější pohyby ruky. Co takhle malá praktická ukázka?" Snape nekompromisně zvednul svoji objemnou knihu do výšky očí. Těžko říct, jestli proto, aby jí tak vyslal jasnou zprávu, co si o tom myslí, anebo se chtěl obrnit před jejím nadějným pohledem. „Ale no tak, dovolte mi, abych vám pomohla – „ „Ne, ne, ne," odmítl tlumeným hlasem. „Ne, ne, ne – je to mávnutí pod 45 stupňovým úhlem na druhé slabice. Ale byl to skvělý pokus, Severusi." „Pro Kristovy rány, ženská, takhle se mnou nemluvte!" zařval po ní, a jeho nálada po hodině tréninku samostatných zaříkadel Hermioně silně připomínala poslední fázi války s Voldemortem. „Disseco!" V tom okamžiku odletěl nůž ze stolu a rozsekal připravené kořínky, místo aby je nakrájel na úzké plátky. „ZATRACENĚ." „To nebylo úplně špatně, fakt ne, možná jenom trochu moc síly, dívejte se, ukážu vám to ještě jednou – „ Přimáčknul ji k židli a s běsem v očích zasyčel: „Nechápu, jak jsem se mohl nechat do něčeho takového uvrtat, vy jedna panovačná hubatá ženská! Řeknete ještě slovo, a přísahám, že za sebe neručím!" Civěla na něj s otevřenou pusou, pak vyskočila a vyběhla z pokoje. Mizera, spílala v duchu, ale neudělám mu tu radost, aby mě viděl plakat. Ještě než se za ní zabouchly dveře na chodbu, uslyšela další zaklení a dunivý výbuch. „Prosím vás, pusťte mě dovnitř." I přes zavřené dveře slyšela jeho hlas zcela zřetelně, ačkoli už nekřičel. „Proč?" zeptala se štiplavě, a zuřivě pochodovala z jedné strany svého pokoje na druhou. „Toužíte snad opět po společnosti panovačné hubaté ženské?" „Hermiono – „ „Vsadila bych se, že otevírací zaříkadlo umíte skvěle. Co vám brání?" „Chci vaše svolení." „Neříkejte? Přála bych si, abyste měl ty skrupule před dvěma lety." „Hermiono – „ „Jděte pryč!" Na dlouhé minuty se rozhostilo ticho, a ona si pomyslela, že ji poslechl. Pak se ozval znova. „To, co jsem vám řekl, bylo... surové... nemístné. Vaše lekce mi připomenula některé nepříjemné vzpomínky, a bylo" – následovala zvlášť dlouhá přestávka – „odemne... nesprávné vás do toho zatáhnout." Rozhodně nečekané přiznání, ale Hermiona se nadále cítila příliš zraněná, aby mu odpustila. „Slyšíte mě?" otázal se. „Sakra, otevřete ty dveře." „Vy si prostě myslíte, že můžete mít cokoliv kdykoliv chcete," odsekla opět dotčeně, „jsem z toho nemocná, že bych řvala." Bylo slyšet tupý náraz na dubové dveře, příliš dunivý, aby to byla pěst. Možná hlava? „Hermiono," řekl nakonec. „Já..." Významná pauza – a Hermiona se neudržela. Vyštěkla: „Co vy? Chcete mi snad říct, že jste chcípák a mizera? Bezohledný idiot? Ničema a parchant?" „Já se vám omlouvám," dokončil odměřeně, a vzápětí se chodbou ozvaly jeho vzdalující se kroky. Ach. Na chvíli měla chuť otřískat si hlavu o dubové dveře sama. Pak odkráčela do své ložnice a vkročila do krbu. Přistála v jeho pokoji přesně v momentě, kdy otevřel dveře. „Omluva se přijímá," řekla a vztáhla k němu ruku, „za předpokladu, že odpustíte i vy mně, zato jak jsem vás nazvala. Bylo to zcela nevhodné." „Už jsem slyšel horší," odvětil. Přemluvil ji, aby se s ním vykoupala – „jenom koupel, nic víc, slibuji." V horké vodě z ní pomalu vyprchalo napětí i pocit ublížení, a musela přiznat, že to nebyl špatný nápad. Severus dodržel slovo a ani se jí nedotkl. Jenom leželi proti sobě, každý na opačné straně vany, a mlčeli. „Chtělo by to oteplovací zaklínadlo," zabručel asi po čtvrťhodině. S povzdechem otevřela oči. „Chcete, abych to udělala?" Na chvíli přimhouřil oči, čekal – na co? Na opovržlivou poznámku na adresu jeho omezených schopností? Když žádná nepřišla, obrátil hlavu a naklonil se přes vanu, aby zvedl hůlku z podlahy. Jak ho pozorovala při provádění zaklínadla, dokázala potlačit nutkání pochválit ho, ale nedokázala se ho zvědavě nezeptat. „Jaké nepříjemné vzpomínky jsem ve vás vyvolala? Nemusíte mi to říkat," dodala ale rychle, když pevně sevřel rty. „Samozřejmě, že ne," řekl poněkud drsněji. „Ale řeknete mi to," zazubila se na něj a rozhodla se vyložit si jeho odpověď jako dobré znamení. Zavřel oči a ponořil se hlouběji do vody. „Hodiny zaříkávání byly neobyčejně... frustrující," promluvil asi po minutě, a Hermiona měla dost rozumu, aby ho nepřerušila, když se opět odmlčel. „Black i Potter v tom byli oba dobří, a často – a veřejně – mi dávali pocítit, že já jsem nebyl. Měl jsem docela talent na kletby, ale to je nezajímalo, jelikož měli početnou převahu." „Nikdo není dobrý ve všem," řekla Hermiona vlídně, předávajíc tak dále poznání, které bylo kdysi zrovna pro ni zvláště hořké. „Trelawneyová označila mé Vnitřní oko za beznadějné." Ušklíbl se. „Každopádně, já vím, že na to máte," pokračovala. „Obyčejná zaříkadla nejsou tolik odlišná od obranných nebo útočných kouzel. Můžeme to zkusit ještě jednou? Já... já se pokusím být méně panovačná..." „Nic takového neuděláte," přerušil ji stroze. „Zůstanete jaká jste." „Víte, řekla mi to Minerva. Myslím to, že jsem dominantní." „Vždycky chvíli trvá, než se lidé poznají." A Hermiona se od srdce zasmála. „A víte, že takhle to zní líp?" Se zaříkadly začali opět v podělí, a tentokrát s lepšími výsledky. Hermiona si nebyla jistá, proč vlastně o to tolik stojí – možná ji vzrušovala myšlenka, že je v něčem lepší než on, nebo to byl možná malý pečovatelský komplex navlečený do altrustického hávu. Osobně se jí nejvíce líbila verze, že jej učí v jeho vlastním zájmu – aby po jejím odchodu nemusel trávit každé léto úmornou prací. A skutečně ji deprimovala představa, jak den za dnem ručně připravuje takové množství elixírů. Předpokládala, že to je taky důvod, proč byl ochoten spolknout svoji pýchu a cvičit – upřednostnil dlouhodobou výhodu před krátkodobým nepohodlím. Nakonec měla pravdu, když ho přesvědčovala, že to umí: v momentě, jak si dokázal zachovat chladnou hlavu, osvojil si základní zaříkadla, potřebná k výrobě lektvarů, do týdne. „Proč to nebylo tak snadné i ve škole?" mrmlal, když pozoroval jak ampulka se šťávou z Echinacei přesně odměřuje tři kapky do bublajícího kotlíku. „Možná jsem skvělá učitelka." Pohrdlivě si odfrkl. „A možná je to odměna za třicet let extra zkušeností." „Hmmm. Nevděčníku." „Učitele si dnes už nikdo neváží," řekl a nadzvedl obočí spolu se svojí hůlkou. Poté, i přes jeho počáteční stížnosti, přešli k zaklínacím řetězcům. Pro Hermionu to byla poněkud tvrdá a stresující lekce. „Fajn," prohlásila první ráno, když uzavřela stručnou teoretickou čásť. „Zkuste to nejprve se třemi zaříkadly." Když na závěr vyřkl „Conficio, nelapal po dechu, nemusel si sednout, a dokonce nechtěl ani čokoládu. „Ach," špitla šokovaně. „To je velice... er..." „Myslím, že jste chtěla říct," – drze se na ni usmíval, k čertu s ním – „působivé." „Zmijozel mínus deset bodů za skákání do řeči," řekla rozladěně. „Ále moje milá donna Arroganzia," odsekl a naznačil ironickou poklonu, „teď jsme si kvit. Právě jste předvedla, že taktéž nedokážete ocenit šikovnost svého žáka." „Kvit?! Mizero, urážel jste mě celých sedm let. Jen stěží si můžu myslet, že jsme si kvit." „Pokračujeme, anebo se budeme raději hádat?" „Jak chcete. Jsem zvědavá, jak vám to půjde s deseti." Dokázal to. Sice poněkud zavrávoral, když si posléze sedal na židli, ale zvládl to. „Tohle mi zabralo téměř dva týdny," řekla tiše, a její už tak narušená spokojenost s vlastní osobou se změnila v prach. „Já... jsem... s... tím... možná... měl... chvíli... počkat," dýchal přerývaně, a jeho bledá pokožka dostávala nezdravě sivý nádech. „Ach ne," vykřikla Hermiona a běžela k němu, pustíc z hlavy nevítaný pokles sebedůvěry. „Vypadáte hrozně – musíme na ošetřovnu, pojďte – „ „Ne," řekl a zavřel oči. „Budu... v pořádku." „Je mi to tak líto! Je to moje vina – nepředpokládala jsem, že byste to mohl zvládnout – ublížila jsem vám – „ „Hermiono," přerušil ji úsečně, a otevřel jedno oko, „zkuste si vzpomenout... bojoval jsem... ve dvou válkách." „Správně. Promiňte." „Bláznivé děvče," řekl. A možná to bylo tím, že byl na konci s dechem, ale znělo to téměř něžně. Vykouzlila další židli a sedla si k němu, dokud se necítil natolik dobře, aby se vrátil do svých pokojů. Dotírala na něj, až kým ho nedostala do postele. „Zůstanu tu s vámi," řekla, když se bránil, „můžete mi nadávat jak je libo." „Jakkoli rád lidi blamuji," prohlásil nakonec, když jí dovolil napravit mu polštář, „tentokrát uznávám, že jsem poněkud přecenil svoje síly." Povzdechla si, a její pochybnosti o sobě samé se vrátily. „Přesto jste to dokázal. Já ne. Ne napoprvé. A to jsem alespoň hypoteticky v zaklínání lepší." „Provádět jednotlivá zaříkadla vyžaduje pronikavou kontrolu, kterou zcela očividně máte, a kterou jsem já vždycky považoval za obtížnou – ty jemné pohyby se velice odlišují od přesnosti nutné při výrobě elixírů. Ale převažující podmínkou u sériového zaříkávání, jestli tomu správně rozumím, je – „ „Síla," řekla dutě. „Syrová síla." „Ano – a ne," řekl a obrátil hlavu, aby se na ni upřeně podíval. „Musíte být zvyklá shromáždit a uvolnit velké množství energie najednou. Proto jsem mohl zvládnout i dlouhý řetězec snadněji než vy. To však nevypovídá o vašich schopnostech nic víc, než jen to, že jeden z nás byl kdysi Smrtijed a ten druhý ne." „Chcete tím říct – že se to podobá černé magii?" Převrátil oči. „Chci tím říct, že Smrtijed musel sahat na dno svých rezerv častěji než-li" – zatahal ji za pramen vlasů – „rozčilující studentka, která nemusela čelit ničemu horšímu než byly učebné osnovy v Bradavicích." Byl to zázrak. Chtěl, aby se cítila... lépe. I když trochu pozdě, že ano... Odehnala tu nepochopitelnou myšlenku a podívala se na něj. „Zvláštní, a já jsem vždycky myslela, že chcete jenom vyhrávat." „Hmmm," přitáhl si ji k sobě na postel a uložil si její hlavu pod svoji bradu. „Měla byste se mi poděkovat, že vaše vzdělání nebylo totální mrhání časem." Do poloviny léta klesla frekvence sexu na jednou týdne, a Hermiona přemítala, jestli ho už náhodou neunavuje. Nebo mu to po dvou letech jejího věčného remcaní konečně docvaklo... Nebo to byla součást nějakého vychytralého plánu, o kterém neměla ani ponětí. Každopádně způsob, jakým si ji vzal v poslední červencovou sobotu byl rozhodně prohnaný. „Trochu vína?" otázal se – a Hermiona ucítila na jazyce ostrou kořeněnou příchuť, ach. Vydatný doušek, který tak spokojeně polkla, v okamžiku napnul všechna její nervová zakončení. Jenom přerývaně dýchala, když jí prstem vyjel nahoru hrudní kostí. „Co to bylo, vy – vy – „ „Nic nebezpečné," odpověděl a jazykem jí obkroužil linii tváře. Tlumeně se zasmál, když v reakci na jeho doteky škubla boky. „Jak jste jen mohl! Jak jste se vůbec odvážil – dát mi lektvar na vzbuzení touhy?!" vykřikla - nenáviděla ten pocit nechtěného chtění. „Jsem hluboce uražen, jestli si myslíte, že bych se k něčemu takovému snížil, Hermiono," ohradil se a rukou velice pomalu klouzal k místu, kterého tolik toužila, aby se dotkl – nedotkl – dotkl. „Je to jenom Senzibilizátor kůže." Na krátkou chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho – to, jak se on soustředil na to, co dělal, a ona se ze všech sil snažila nesténat. „Samozřejmě," řekl náhle, „když se vám ten účinek nelíbí, můžu... přestat." Tázavě zvedl obočí. Probodla ho pohledem, ale nevěřila si natolik, aby otevřela ústa a něco příhodně ostrého mu odsekla. „Mám?" naléhal, povolujíc tlak na konečcích svých prstů, které se teď sotva dotýkaly její kůže. „Ne," vyhrkla rozčileně. „Tohle jste chtěl" – ach ano, přesně tam – „slyšet?" „Ano," řekl jenom a sám dopil sklenici s vínem. Když do ní vniknul, oba zalapali po dechu. Cítila jeho horké rty na šíji. I letmé doteky jeho prstů rozechvívaly celé její tělo. Když položil její ruce na svá ramena, byla příliš pohlcená neočekávanými pocity, než aby se zmohla na jakýkoliv protest. „Užívej si to," řekl tiše, když se opět uchýlila ke své obvyklé křečovité grimase a pevně zavřela oči. „Jsem jako skála," sykla, více sobě než jemu. Nesmíš sténat, nesmíš, nesmíš... „Mramore, nevyčítej, když ti řeknu, žes Hermiona," pronesl a vloudil se rukou mezi jejich těla, aby tak u ní vyvolal další pokořující reakci. "Je možné snad jemným dlátem otesávat vzduch? Nesmějte se mi: já ji políbím." * Na jeho poslední slova prudce otevřela oči, skutečně ji...? Ale místo, aby přiložil své rty na její, polaskal citlivé místo mezi šíjí a bradou. „Ó! Je teplounká,**" šeptal jí do ucha - ale nebyla, přímo vřela, hořela, lektvar ji musel připravit i o poslední zbytky zdravého rozumu, protože její pánev mu bezostyšně vyšla vstříc. Pak už nemohla myslet vůbec na nic. „Je-li to magie," těžce oddechoval a její smysly se vracely pomaly k normálu, „budiž dál zákonná jak jídlo." *** „TOHLE je zcela falešné a nepřirozené," řekla Hermiona rozzlobeně, a vymanila se z jeho objetí. „Nevím, co se tím snažíte dokázat, ale neznamená to absolutně nic." Vypadalo to, že se ho její slova vůbec nedotkly. Koutek úst se mu podezřele nadzvedl – těžko říct, jestli samolibě nebo ne. „Pokud si vzpomínáte, o tomhle elixíru jsem se v sedmém roce zmínil. Neříkejte, že jste už zapomněla na jeho vlastnosti." Otevřela ústa, aby mu kousavě odsekla, když si náhle uvědomila, kam míří, a zase je zavřela. Cítila se teď stejně ponížená jako vzteklá. „Takže?" „Senzibilizátor kůže zvyšuje kožní počitky, nemůže je způsobit," odříkala potichu učebnicovou definici. „Hmmm," řekl nonšalantně a založil si ruce za hlavu. „Severusi Snape, jste mizerný bastard! Skutečně si myslíte, že tohle něco změní? Opravdu nevidíte tu otřesnou ironii, když po mně chcete, abych se přiznala, že moje tělo odpovídá na něco, k čemu jste mě donutil?" „Nikdy jsem vás nenut – „ „Ale ano," zuřila. „Ani trochu vám nezáleží na tom, co si myslím?" Prudce nasál vzduch do plic. Chvíli neříkal nic. „Moje milá donna Arroganzia," promluvil nakonec, chytl ji za bradu a sklonil se k ní, „vždy jsem chtěl, aby to bylo pro vás příjemné. Nemůžete popřít, že vám to přináší potěšení." „Ano," řekla tvrdě, „ale nemůžu přesto cítit nic než palčivý odpor." Na chvíli se jí zdálo, že viděla jeho tváří přelétnout stín lítosti, ale zmizel tak rychle, že si nebyla jistá, jestli si to jenom nevymyslela. * Shakespeare – Zimní pohádka ** Shakespeare – Zimní pohádka ***Shakespeare – Zimní pohádka