DEEBLE - Co se ti líbí

Kapitola 15 - Rozpolcenost

Autor: Deeble

Autor - překladatel: Ria

Téma: fan fiction ze soudku harrypotterovského (předesílám, že nepůjde o dětské čtení, vpravdě, pro některé HP fanoušky by to mohlo být čtení přímo toxické - od verze JKR má na míle daleko), vše se točí kolem dvojice Hermiona Grangerová a Severus Snape

Originál:

Přístupnost: + 18 !!!!!!!!!

Kapitoly: 28 + 1

....

Následující ráno se Hermiona našla v Penelopině pracovně, a to i přesto, že od ní už žádnou pomoc se zaříkadly nepotřebovala. Připomnělo jí to, že na světě jsou i normální lidé, kteří po ní nic nechtějí, ani jí neradí, kde a jak by se měla citově angažovat. Pravda byla taková, že rok po památném čajovém odpoledne u McGonagallové, Hermiona se jí vyhýbala, jak to jen šlo. S jistou ironií přiznávala, že o to víc času trávila se Snapem. Bradavice skýtaly až žalostně málo příležitostí k budování přátelských vztahů: Hagrid, drahý sladký Hagrid, byl mrtvý. Madam Pinceová, se rty permanentně sevřenými v zachmuřeném úšklebku, taky nebyla zrovna ukázkou potenciálně spřízněné duše. Kdokoliv další ze sboru jí byl velice vzdálen – a minimálně o generaci starší než Snape. Penelopa, naproti tomu, byla přímo ideální. Jen o málo starší, jen o málo zkušenější, a téměř stejně izolovaná jako ona sama. „Jsou trochu jako klika," pokrčila Penelopa rameny a jedním okem pozorovala studenty, kteří se procházely venku a vychutnávaly tak jeden z posledních teplých slunečných dnů. Byla první říjnová neděle a Hermiona jí dělala společnost. „Nemyslí to špatně – jednoduše tady učili ještě dříve než jsem se narodila. Nezapadnu mezi ně." „Nemusíš tady přece zůstat," řekla Hermiona, ale sobecky doufala, že zůstane ještě alespoň jeden další rok. „Ach, to já vím," odpověděla Penelopa vesele. „Mám ale učení a studenty ráda – ze všeho nejvíc tu chvíli, když vidím, že to opravdu dokázali, že to opravdu umí." Není divu, že jí Snape dělá problémy – prostě jí nerozumí, přemítala Hermiona na cestě zpátky do podzemí. „Televize. Rozhodně televize." „Fakt?" zazubila se na Penelopu Hermiona a vyložila si nohy na její pracovní stůl. „Myslím, že internet mi chybí víc." „Ach, a hudba," dodala Penelopa tesklivě. „Skutečná hudba, ne ty bizardní nesmysly, co pouštějí v jednom kuse na Kouzelných Vlnách." „Zkoušela si CD přehrávač?" „Vyzkoušela jsem už všechno, ale na hradě i kolem něj je příliš mnoho magie. S mudlovskou elektronikou to dělá paseku. Měla jsem kdysi rádio – v Prasinkách fungovalo docela slušně, ale jak jsem ho vzala do Bradavic, byl s ním konec." „Víš, co je zvláštní? Takhle nějak jsem se cítila, když jsem sem přišla poprvé." „Vážně?" podívala se na ni Penelopa překvapeně. „Myslela jsem si, že si byla v pohodě už od začátku." „Na hodinách ano. Ale neměli mě rádi, a já jsem chtěla dokázat, že si zasloužím tady být, což... er pravděpodobně docela přispívalo k tomu, že jsem nebyla právě oblíbená." „Není lehké být cizincem," řekla Penelopa s porozuměním, jaké jí Ron ani Harry nikdy nebyli s to dát, a mávnutím hůlky doplnila Hermioně hrnek s čajem. „Jak to děláš?" zeptala se jí Penelopa v půlce listopadu, a jejím hlasem prosakovala směsice frustrace a podráždění. „Jak se Snapem můžeš trávit tolik času a nezhroutit se z toho?" Hermiona v sobě potlačila nutkání opravit ji na „s profesorem Snapem," ale pak poněkud podrážděně odpověděla: „Není tak zlý, jak jsem čekala, v určitých ohledech." Tvář mladé čarodějky vyjadřovala zcela zřejmý skepticizmus. „V jakých ohledech?" „No, vlastně je – docela vtipný," odvětila Hermiona, a hlas jí selhal, měla pocit, jakoby se právě přiznala ke smrtelnému hříchu. Pak se vzpamatovala a doplnila. „Myslím, že jeho styl humoru je krutý, ale dokáže mě rozesmát. V jedné chvíli jsem to prostě přestala brát osobně a začala na naše rozmluvy pohlížet jako na slovní souboje." „Jsi statečnější než já," zkonstatovala trpce Penelopa. „Možná by ses mu měla postavit, třeba by to pomohlo," pobídla ji Hermiona a odložila prázdný hrnek. „Nemohu," řekla Penelopa a vypadala zlomeně. Pak se naklonila přes stůl a zašeptala: „Děsí mě. Vždycky mě děsil. A zjištění, že byl Smrtijed, tomu moc nepřidalo." „Udělal ti někdy něco?" otázala se Hermiona opatrně, a hlavou jí prolétla otřesná myšlenka. „Myslím, kromě toho, že je hrubý a hází ti klacky pod nohy?" „Ne, ale jenom si představ všechny ty strašlivé věci, které musel dělat, když byl s Voldemortem. Nechápu, proč ho tady Minerva nechává, učit děti – všem by nám odlehlo, kdyby ho vykopla." „Ale... těžko by si jinde našel práci –„ „Zasloužil by si to," řekla Penelopa bez lítosti, a její příjemné rysy v momentě ztvrdly. „Měl tehdy skončit v Azkabanu." Hermionu popadl nevysvětlitelný vztek. Zčásti možná cítila i vinu – krátkou chvíli ho podezřívala, jestli se dříve nepokusil využít Penelopu stejně jako využil ji. Když v něm můžu i já vidět někdy to dobré, pomyslela si, můžou všichni. Chvatem vstala ze židle. „Víš ty co, já jsem si to náhodou zjistila," řekla chladně. „Nebyl s Voldemortem o moc víc než dva roky" – dva roky, tři měsíce a čtrnáct dní, slyšela v hlavě jeho hlas jako ozvěnu – „a zbytek života strávil tím, že za to platil. Můžeš ho nenávidět, protože je to mizerný hajzl, ale neodvažuj se ho soudit za ty dva roky bez ohledu na všechen ten zbylý čas, který obětoval, aby to napravil." Dveře se na ní zapleskly s hlasitým rachotem. „Hermiono!" zavolala za ní vzápětí Penelopa, a její volání se odráželo v prázdné chodbě. „Hermiono!" I přesto, že byl čas oběda, Hermiona se usadila ve Snapeově knihovně a nevyšla z ní po celý zbytek dne. Může ji urážet, jak je mu libo, je mi to jedno... „Něco není v pořádku, slečno Grangerová?" zeptal se jí ten večer úsečně. „Myslíte víc než obvykle?" odsekla a šlehla po něm pohledem. Sevřel rty a sklonil se k ní. „Dnes ráno jste měla výtečnou náladu, jestli se nemýlím, a nevrlá jste, co jsem se vrátil. Velice pochybuji, že za to můžu." Chvíli neříkal nic. „Řekněte mi, co vás trápí," vyzval ji rezervovaně, „a já se pokusím to napravit." Jeho neobvyklý zájem ji šokoval do té míry, že mu zapomněla připomenout i tu zatracenou smlouvu. Místo toho se otázala: „Proč?" Odvrátil obličej, takže mohla vidět jenom špičku jeho nosu mezi záplavou modročerných vlasů, a zamrmlal: „Je tady... příjemněji... když se nechováte uraženě." „Profesore," promluvila vlídně, když si to v duchu přeložila, „chcete mi říct, že mě radši vidíte šťastnou? To je velice" – na chvíli zaváhala, a pak se nadechla – „dojemné." Odfrknul si, ale bylo to méně než vlažné. Hermiona převrátila oči, vstala z křesla a přinutila ho, aby se na ni podíval. „Víte přece, že to nikomu nebudu vykládat, tak čeho se bojíte? Vaše reputace bezcitného mizeru je zcela v bezpečí." „Protože jsem bezcitný," řekl upjatě, „a budu vám vděčný, když mi nebudete připisovat emoce, které považuji za zcela protivné." Ucukla. Byla na půl cestě říct mu něco stejně zraňující a jednu mu vrazit. „Fajn," vyštěkla místo toho. „Prostě – fajn." Snape natáhnul ruku a zadržel ji. „Možná mám raději, když jste šťastná," řekl pomalu, a znělo to, jako kdyby nahlas uvažoval. „Není to zas až tak nepochopitelné – nakonec, je to pro mě lepší stejně jako pro vás." Hermiona na něj zírala v němém úžasu. Nechala jeho racionalizaci bez komentáře. Taky ho nechala, aby jí pomohl do pyžama a usnul s ní v náručí. A mezitím horečně přemýšlela. Bylo to trochu přitažené za vlasy – to uznala, ale jestli správně četla mezi řádky, tak jeho zmijozelské uvažování ho zahnalo do kouta. Zcela jasně přešel od fyzické k emocionální intimitě, a nemohl to přiznat, zvláště ne sám sobě. Kromě toho musel dobře vědět, že pochoval jakoukoliv šanci na její lásku ve chvíli, když ji k sobě přivázal tou smlouvou. Někdy té noci, jak přemítala nad významem Snapeových citů k ní - mimo podráždění a žádostivosti - (mohla by toho využít?), vytanula jí otřesná myšlenka. Druhá smlouva, stejně jako ta první, stanovila délku trvání na „obvyklou dobu." Samozřejmě, že „obvyklá" značila tři roky. Samozřejmě, že netrvala na konkrétním datu. Panebože, udělala to znova. Co když byla někdy obvyklá doba sedm let? Nebo sedmnáct? Co když bude Snape zoufale chtít ji zadržet – kam až bude ochoten zajít? Ach ano, byla by to příjemná představa – zasažen Amorovým šípem, Snape roztrhá smlouvu na kousíčky - jako důkaz své lásky. Ale to byl ten problém - byl to Snape, a zamilovaný Snape, nebo cokoliv to bylo, bude velice pravděpodobně stejně sobecký a manipulativní jako vždycky, když ne víc. A ona si na to nevědomě již celé měsíce zadělává, když s ním tráví většinu svého času a je k němu přátelská. Přitom jí nejde o nic jiného, než se ve vztahu k němu příliš emocionálně neangažovat. Pitomá husa. Zachvěla se a málem ho probudila. „Spěte," zamrmlal v polospánku, a ještě pevněji si ji k sobě přitisknul. „Jenom zlý sen." To bez legrace. Ráno Hermiona vstala s cílem bedlivě ho sledovat a hledat každou co jenom nepatrnou známku citové angažovanosti. Ale Snape, poté, co se vypotácel z postele s bolestí hlavy, zakázal jí na něj před vyučováním mluvit. „Jak chcete takhle učit?" zeptala se i přes výslovný zákaz. „Jako obyčejně, jenom víc," zavrčel a s trhnutím otevřel dveře. „Teď vypadněte." Hmmm. Miluje mě... nemiluje mě. I přes to, že to považovala za dobré znamení, nepotěšilo ji, že byla vyhozena z jeho obýváku, a tak i z místa, kde pravidelně snídala. Předtím než odkráčela na chodbu, vrhla na něj ublížený pohled. Do Slavnostní síně se jí nechtělo – teď už se stranila dvou lidí z učitelského sboru, a vedle jednoho z nich musela sedět. S povzdechem zamířila do kuchyně, míjejíc cestou ospalé zmijozelské studenty. Zvažovala, jestli by jí McGonagallová (druhá čarodějka, kterou momentálně vůbec netoužila spatřit), mohla pomoct, kdyby se situace ošklivě zvrtla. Ošklivěji než je teď, rychle se opravila. Hermiona to brala jako poslední možnost - nouzové řešení, raději by oželela doklad o ukončení vzdělání, než by šla za ředitelkou. Kdyby se její studium přetáhlo na víc než tři roky a McGonagallová se dověděla proč, pravděpodobně by Snapea přinutila smlouvu zničit – ale už by ho nemohla přinutit doporučit Hermionu na pozici mistryně. Hermiona si nedokázala představit, že by něco takového udělal poté, co by se jeho poměrně přátelský vztah s ředitelkou ocitl v troskách. A v duchu si opakovala, že pohrozit mu něčím podobným by mělo nepochybně ještě okázalejší účinek. Vždycky, když už to vypadalo, že má navrch... Nezkoušej manipulovat Zmijozelem. Nejlepší, co mohla udělat, bylo počkat, jak situace vyvine. Možná Snape vůbec nemá v plánu držet ji u sebe déle než tři roky – v tom případě bude mnohem lepší to nevytahovat, nechce mu přece nasadit brouka do hlavy. „Nevadilo by ti, kdybych snídala tady?" zeptala se Dobbyho, který právě pospíchal přes rám obrazu, když vcházela. Domácí skřítek měl na sobě kaštanověhnědé cosi, co vzdáleně připomínalo svetry paní Weasleyové. Když jej oslovila, zastavil se a věnoval ji zvláštní pohled. „Dívka Harryho Pottera může jíst, kdekoliv bude chtít, slečno" řekl... byl to nesouhlas, co slyšela v jeho hlase? „Er, Dobby," promluvila, když ji vedl ke stolu, na kterém se nepřipravovalo jídlo, „já nejsem dívka Harryho Pottera – s Harrym jsme jenom přátelé, a doufám, že si nemyslíš, že očekávám nějaké speciální zacházení." „Slečna je přítel?" otázal se s nedůvěrou. „Ano, nic víc." Vypadal potěšeně a široce se na ni usmál, když před ni servíroval talíř s vařenými vejci, čerstvým chlebem a zeleninou. „Dobby má radost, že nepodvádíte Harryho Pottera, slečno. Dobby vás měl vždy moc rád." „Prosím?" zeptala se nezřetelně. „Podvádím...?" „Drippy říkat, že jste dívka profesora Snapea, slečno," vysvětlil ztišeným hlasem. „Ne, to ne, já jsem jeho studentka," chvatně odpověděla Hermiona. Poplácal ji po rameni. „Slečna se nemusí ničeho obávat. Domácí skřítkové nikomu neřeknou, že slečna spí v apartmánu profesora Snapea. My velice dobře střežíme tajemství." Téměř vyhrkla „ach ne", než jí došlo, že to nebyla ona, kdo trval na tom, aby se to nikdo nedověděl. „Dobby doufá, že slečna je šťastná," pokračoval omluvně. „Někdy je profesor Snape zlý čaroděj. Když by byl profesor Snape k slečně zlý, slečna to musí Dobbymu povědět a Dobby jí pomůže." Tak tomuhle se říká zajímavý vývoj situace. Hnutí za osvobození Hermiony Grangerové. Hermiona měla před očima zábavnou scénu, kde úderná jednotka složená z domácích skřítků útočí na učitele lektvarů a násilím ho nutí anulovat smlouvu. Počkat. A proč ne? I když bylo možná nepravděpodobné, že by všichni skřítkové souhlasili s útokem na učitele, minimálně Dobby by to udělal. Jeho pocity ohledem zotročení byly stejné jako ty její. A Snape by jej nemohl ani vyhodit, ne za cenu toho, že všechno vyjde najevo. Kdyby Dobby Snapea skutečně dokázal překvapit a přemoct, ona by ho mohla přinutit podepsat její studijní doporučení, uvědomila si Hermiona náhle. A ihned odejít. Mohla by být doma ještě dnes večer a nikdy víc Snapea nespatřit, svlečeného ani jinak. „Potřebuje slečna pomoc?" otázal se Dobby a vytrhl ji tak ze zasnění. V jeho velkých očích se zračily obavy. Už otevřela ústa, aby řekla ano – a pak si vzpomněla, jak ve druhém ročníků chytl pod krk Luciuse Malfloye a téměř mu u toho zlomil vaz. Když jim to tehdy Harry vyprávěl, ona i Ron to pokládali za brilantní kousek. Aplikováno na Snapea, ta myšlenka až tak brilantně nepůsobila. „Slečno?" zopakoval otázku bizardně oblečený skřítek. „Ne," odvětila, a vzápětí se proklínala, že je tak taková měkota. „Ale děkuji – jsi dobrý přítel, a na to nezapomenu." „Dobby si pamatuje, co se slečna snažila pro skřítky udělat," zašeptal. „Dobby má všechny čapky, které slečna upletla." Jak snídala, Hermiona se rozhodla Snapeovi raději neříct, že zhruba stovka domácích skřítků ví o jejich – vztahu, doplnila v duchu, když se jí nepovedlo najít lepší slovo. A domácí skřítkové by nakonec mohli být dobrými spojenci, kdyby se ji pokusil přinutit s ním zůstat. Jestli by je ale opravdu někdy požádala o pomoc – a to, jak se zdálo, byl poněkud zneklidňující mentální blok. Chvíli nad ním bezvýsledně dumala, a pak se přesvědčila, že to nemá nic společného s jejími city ke Snapeovi. Kdyby použila násilný způsob, jak ze smlouvy vyklouznout, Snape by velice pravděpodobně brzy odvolal i její doporučení. A to z prostého důvodu, že jí ho nedal z vlastní vůle. Kromě toho, jenom proto, že se Dobbymu jednou povedlo zvítězit nad Smrtijedem, ještě zdaleka neznamenalo, že by mohl přemoct i dalšího. A to ani nezvážila fakt, v jaké by se ocitl bryndě, kdyby Snapea těžce zranil. A nakonec, pomyslela si Hermiona, jednoduše jsem slušný člověk. Nevystavuji jiné na milost a nemilost mocných a rozhněvaných magických stvoření. S výjimkou Umbridgeové. To se ale nepočítá. Snape není Umbridgeová. Hermiona rozčileně přežvykovala svá vařená vejce, a několikrát si u toho bolestivě kousla do jazyka. A tohle není žádná racionalizace, rozhodně NE.