DEEBLE - Co se ti líbí

Kapitola 16 - Prázdniny

Díky Dobbymu si Hermiona z kuchyně odnášela do Snapeova apartmánu i oběd opatřený stagnovacím kouzlem. S vervou se pustila do známkování, ráda, že nemusí s nikým mluvit. Možná to nebylo nejzdravější, ale vzhledem k jejímu duševnímu rozpoložení, dělala co mohla. Když opravila poslední esej, bylo už pozdní odpoledne, a ona se odhodlala zajít do laboratoře. Jenom práce ji mohla odvést od myšlenek na profesora, který ji učil, jak dělat elixíry, případně profesorku, která ji učila, jak ty elixíry zaříkávat. Byla zrovna na začátku seznamu zaklínadel pro odvar proti hlavěbolení – typ B, když překvapeně vyjekla – ve dveřích stála Penelopa Clearwaterová. „Ahoj," promluvila Penelopa váhavě. „Nezdá se ti, že poněkud riskuješ?" otázala se Hermiona podrážděně. „Velký zlý profesor Snape je od nás pouhých pár metrů." „Vlastně jsem se ti přišla omluvit. Ale když opravdu chceš skončit naše přátelství kvůli čaroději, kterého máme obě za mizeru, klidně můžeš." Hermiona si s povzdechem sedla. Pravda byla taková, že její hněv se kamsi vytratil. „Nechápu, co to do mě včera vjelo," přiznala nakonec a odhrnula si uvolněné prameny z obličeje. „Většina lidí by s tebou bezpochyby souhlasila." „Ne, mělas pravdu. Bylo odemne dětinské chtít ho vidět trpět jenom proto, že mě nesnáší. Poslyš, co kdybychom se už o něm nikdy nebavily?" „Skvělý nápad," řekla Hermiona, a kdesi v hlavě slyšela hlas, jak jí říká, že celý její život je jeden velký obchod. „Očividně jsi má skutečná přítelkyně, když sis troufla až sem." „Nemohla jsem tě nikde najít," poznamenala Penelopa a bezradně pokrčila rameny. „Hledám tě už od včera, ale nebyla si ani v Slavnostní síni, ani u sebe." „Jedla jsem v kuchyni. A ráda si nosím práci... do jiných částí hradu... pro zpestření." „Pro mě za mě i do Timbuktu," ozval se jim za zády sametový hlas, „jen když ji uděláte." Snape se uvolněně opíral o dveře skladu, který spojoval laboratoř s učebnou. Hermiona neunikl zoufalý výraz její přítelkyně a pohotově spustila: „Dobrý den, profesore – Penelopa mi právě pomáhala s jedním komplikovaným řetězcem." „Ano," přisvědčila rychle Penelopa a jala se k odchodu. „No, ráda jsem pomohla. Er – už budu muset jít – er – na večeři." Na okamžik se zarazila – zjevně si právě uvědomila, že jídlo se nebude servírovat dřív než půlhodinu. Nakonec dodala. „Ahoj Hermiono... Profesore Snape." „Profesorko Clearwaterová," řekl téměř zdvořile a pokynul hlavou směrem k tmavovlasé mladé čarodějce. Ve tváři Penelopy Clearwaterové se mihl hluboký šok, ale pak se obrátila a zmizela. Hermiona nebyla ani tak překvapená jako zděšená. Miluje mě! Zatraceně! „Co si do pekla myslíte, že děláte?" obořila se na Snapea a vyskočila ze židle. Téměř ječela. Snape se zamračil a překřížil ruce. „Cože?" „K čemu ty ohledy? Okamžitě s tím přestaňte!" „Slečno Grangerová, vy jste se snad – „ „Celé měsíce jsem vás prosila o trochu respektu, a teď budete zdvořilý? Proč? Řekněte mi, proč!?" „Uklidněte se," utrhl se na ni a zatlačil ji zpátky na židli. „Vždycky jsem vás podezříval, že nemáte ani špetku rozumu, ale tohle je směšné." Ach. Nevadí. „Docela obtížné zůstat za těchto okolností zcela při smyslech, nemyslíte? Celá tahle situace je přece otřesná," řekla chladně. „A vy - vy o mně vůbec nic nevíte. A pro vaše štěstí doufám, že se ani nikdy nic nedovíte." Zamžikal. „Ano, pro moje štěstí," řekl a jeho obličej byl prost jakéhokoliv výrazu. U večeře se Hermiona pomalu probírala velkou porcí opékaných brambor se smetanou, a usilovala se zůstat klidná, v duchu si přísahajíc, že se bude vyvarovat jakýchkoliv předčasných závěrů. Když přišel na řadu dezert, povedlo se jí zapříst neškodný hovor o zaříkadlech a přeměňování s Penelopou. Snape byl už pryč, když se zvedla a vydala na zpáteční cestu do jeho pokojů. Poněkud překvapeně shledala, že tam nebyl. V úterý se žádné schůzky učitelského sboru nekonaly a večerní pochůzky se mu začínaly až mnohem později. Podle jeho denního režimu by si mohla Hermiona seřídit hodinky. Možná měl dohled nad některým studentem a zapomněl mi to říct, pomyslela si a s Magazínem elixírů se pohodlně usadila v křesle u plápolajícího krbu. Když se o tři hodiny později objevil, mlčky ji zvedl z jejího vyhřátého místa a odnesl do ložnice. „Kde jste byl?" zeptala se poté, co si odbyla svoji „povinnost." „Do toho vám nic není" zněla kyselá odpověď. Ve svém apartmánu nebyl ani následující večer. Vrátil se až v deset a rovnou ji zatáhl do postele. V sobotu se zastavil v laboratoři, aby ji jako obyčejně zkontroloval. Utnul všechny její pokusy o konverzaci a zmizel bůh-ví-kde hned, jak práci dokončila a začala s uklízením. Tu noc – jeho týdenní sexuální kvóta byla již naplněna – přišel v jedenáct, převlékl se do pyžama a zhasl světlo než stihla cokoliv říct. To se opakovalo celý další týden. A pak další. A pak další. „Vyhýbáte se mi," řekla nakonec a velmi si přála, aby to neznělo tak ublíženě. Nechceš přece, aby tě miloval, ty huso. „Jste otravná," odsekl, a odvrátil se od ní. „Fajn," řekla, a musela se ovládnout, aby na něj nezačala ječet. Vždyť to, jak s ní teď zacházel, bylo důkazem, že její obavy byly zbytečné. „Potom vám jistě nebude vadit, když strávím prázdniny u rodičů." „Máte tři dny." „Co znamená čtyři noci s vámi. Jak velkorysé, profesore." „To líbit se vám nechce?" zeptal se ironicky. „Fuj! v mravním patosu se vysloví tak lehce." Zatraceně. A to myslela si, že s Faustem je už konec. V prosinci si uvědomila, že Snapeova změna chování z ní dělá něco jako prostitutku. Nebylo to právě povzbudivé zjištění – ale co jiného jsi byla předtím, pitomá holko? přemítala naštvaně. Bylo to znásilnění tehdy, je to znásilnění i teď, pouhá kosmetická úprava. Přesto... po roce a půl... tohohle, by ho měla nenávidět mnohem víc. Vyvolával v ní celou škálu pocitů – frustraci, zmatek, hněv (sympatii, zvědavost, zalíbení, ó můj bože), ale jednoduše nebyla schopna ho už dále nenávidět. Anebo ho možná nechtěla nenávidět. Jak hloupé. Možná. Jenomže na určité úrovni sama přijala skutečnost, že Snape si nemyslí, že ji znásilňuje - a opravdu věří, že její podpis na smlouvě znamená její souhlas. „Slečno Grangerová, máme dohodu," připomněl jí docela nedávno. „Proč si myslíte, že je fér vymlouvat mi vaši část závazku a přitom očekávat, že já splním tu svoji?" To samozřejmě tehdy nastartovalo zuřivou hádku. Ale poté, co měla čas se nad tím zamyslet, zdálo se, že tohle byla příčina, proč se netřásla hnusem, když byl poblíž, nebo proč se jí nezvedal žaludek, když se jí dotýkal. Kdyby si myslel, že ji znásilňuje a stejně v tom pokračoval, cítila by se jinak, nebo ne? Kdyby měl potěšení z jejího strachu a bolesti, bylo by tak těžké ho nenávidět? Promnula si kořen nosu a povzdechla si. Věděla, že mu nedala svůj souhlas – a tohle není žádný pokus stavět se do role oběti – mohl mi dát jasně na vybranou, ale nedal. Nezáleželo na tom, co si o tom Snape myslí. Jakkoliv tomu říká, stále to bylo o moci. A zajímalo by ji, jestli moc nějak souvisí s tím, proč se jí teď vyhýbá. Týden před Vánocemi seděla Hermiona na Snapeově luxusním koberci a trávila večer balením dárků. Sama, zcela podle nově ustavené rutiny. Už se těšila, jak každý z nich předá osobně, místo původně plánované soví zásilky – čekala ji návštěva Harryho, Doupěte, a nakonec se chystala zajít k rodičům. Byla to nevelká hromádka, pomyslela si s trochou melancholie. Ani je nemusí zmenšit, aby je všechny pobrala. I když věděla, že pouhý počet přátel a příbuzných nevypovídá o jejich hodnotě, připomnělo jí to, že ji jen pár duší dělí od toho, aby se ocitla na světě sama. Její prarodiče byli mrtví a neměla žádné tety ani strýce. Harry a Ron byli její jediní skuteční přátelé, i když dobré styky udržovala s celou Weasleyovic rodinou (kromě toho mizeru Percyho). Možná by měla koupit taky něco pro Penelopu. Ještě byl čas... Odskočila si k sobě po několik objednávkových katalogů a vrátila se do Snapeově vyhřátého obýváku, aby si je prolistovala. Knihy o zaklínadlech by Penelopu možná potěšily, ale to bylo příliš snadné. Koupit oblečení se Hermioně zdálo poněkud nebezpečné, zejména když uvážila, že nemá o módě téměř ponětí. Pod nablýskaným katalogem Madame Malkinové narazila na útlou několikastránkovou nabídku Zní to jako hudba. Už ji chtěla dát stranou, když si všimla něčeho, co upoutalo její pozornost. Sudičky po mudlovsku? Na straně 11 si přečetla detaily: Neohrožená skupina hitmakerů se vydala tam, kam nikdo před ní! Zaposlouchejte se do divokých mudlovských variací, kouzelně upravených, jak to umí jen magie! Od „Big Band" (známý Gnaeus a jeho 21 gnómů) až po „Beatles" (musíte slyšet, jinak neuvěříte). To nepochybně. To by mohlo mít ke skutečné hudbě docela blízko, mínila Hermiona. A jestli je to zcela příšerné, bude to alespoň příšerně vtipné, zazubila se a začala vypisovat objednávku. Nakonec vzala zapečetěnou obálku a odešla do sovince. Když se vrátila, zarazil ji Snapeův plášť pohozený na stole. Kde byl? Byl to už měsíc, co začal se svými novými opatřeními, a za celou tu dobu se jí nepovedlo zjistit, kde tráví všechen ten čas mimo vyučování a schůzek učitelského sboru. A opravdu se snažila – nakonec, byla přece nesnesitelně zvědavá – věděla proto, že není ani ve třídě, ani v laboratoři, ani v zmijozelské odpočívárně (ne že by očekávala, že by tam byl, ale pro jistotu se zeptala jednoho prváka). Jistě, v Bradavicích bylo nespočetně míst, kde se dalo skrýt, když člověk chtěl. Ale proč by to dělal, když ji mohl prostě ze svého apartmánu vyhodit? Možná opouští hrad kvůli vášnivému románku s ochotnější čarodějkou, napadlo ji. Pak si odfrkla. Ale kdyby to tak bylo, proč by se k ní se železnou pravidelností vracel? Ať to bylo cokoliv, Hermiona si přála, aby s tím přestal. V posledních dnech k ní přicházel se zvláštní zuřivostí a téměř zoufalstvím v očích. Zneklidňovalo ji to, a – měla-li být k sobě absolutně upřímná... jeho společnost jí chyběla. Jejich rozmluvy, jeho přítomnost, když ji právě nesvlékal. Nyní, když spolu trávili tak málo času, stěží jí řekl víc než dvě slova – Fausta nepočítaje. Fakt by si měl přečíst i něco jiného, napadlo ji. Mohla by mu třeba něco koupit. Blýskla pohledem na stoh katalogů na koberci. Panebože, snad mu nechci kupovat vánoční dárek! O deset minut později, když se probírala středem tlustého knižního katalogu, spatřila obrázek vázané kolekce Shakespearových děl. S vtíravou myšlenkou, že cokoliv je lepší než Faust, vyplnila formulář a vložila do obálky čtyři galeony. Tohle není žádný dárek, omlouvala samu sebe, když pozorovala dvě odlétající sovy s objednávkami. Jedna z nich mířila do Příčné ulice, ta druhá do některé ze skrytých kanceláří v Londýně. Hermiona si již víceméně přestala dělat starosti ohledem nejasnosti konce jejího studia – jak se k její spokojenosti ukázalo, Snape do ní zamilovaný nebyl. Na druhé straně, nová situace – jeho nechuť pobývat v její společnosti – skýtala jedinečnou možnost, jak její duše dojde absolutního klidu. Zcela určitě ji nebude chtít držet u sebe déle než tři roky, řekla si poté, co se přesunul na svoji stranu postele a obrátil se k ní zády. Nehrozilo tedy žádné nebezpečí, že by mu svojí žádostí vsadila brouka do hlavy. Do toho, Grangerová. „Kdy vyprší smlouva?" zeptala se způsobem, o kterém doufala, že zní dostatečně nonšalantně. „Co?" vrátil ji otázku poněkud popuzeně, a ani se k ní neotočil. „Kterým dnem končí mé studium?" Chvíli mlčel, a pak odvětil: „10. června 2006." „Chtěla bych to písemně, prosím." Teprve teď se na ni podíval. „Jak zneklidňující nedostatek důvěry." „Učil jste mě, abych vám nevěřila." „Ano," řekl. „To je pravda." Vykouzlil pero, pak i smlouvu – ta vylétla z jeho šatníku – a na dolní okraj pergamenu naškrábal slova: Dodatek: Smlouva zůstává v platnosti v délce tří let. „Ne, chci tam datum," řekla Hermiona prudce, a Snape s úšklebkem změnil tečku na čárku, aby dopsal: do 10. června 2006. „Ještě něco?" zeptal se posměšně, když dodatek oba podepsali. Hermiona, povzbuzená úspěchem, vyhrkla: „Vlastně ano. Méně sexu." „Dobrou noc, slečno Grangerová." Na Štědrý den se probudila ještě než se stihl nenápadně vytratit z ložnice. Tiše ho pozorovala, jak se obléká a v polotmě si zapíná to neskutečné množství knoflíků na kabátu. „Trochu světla by tomu pomohlo," podotkla, a on se rychle obrátil, očividně překvapen. „Běžte spát." „Dnes odjíždím," řekla, ignorujíc jeho poznámku. „V pondělí budete zpátky." „Já vím." Na chvíli se zarazila, a pak podrážděně doplnila: „Možná by jste na mě rád provedl další stopovací kouzlo, a ujistil se, že vám vaše vzpurná konkubína neuteče?" „Ne," řekl úsečně a natáhl si plášť. „Nemám ponětí, co je špatně," vyhrkla a vstala z postele, „ale přála bych si, abyste mi to řekl. Měla jsem vás radši předtím." Ach, panebože! ... No, ale je to pravda. Bez toho, aby zvedl hlavu, se na ni podíval. Pak se mlčky vrátil k přezce na plášti. „Veselé Vánoce, profesore," dodala a krátce – velice krátce – ho objala. Zůstal bez hnutí stát. Když ho pustila, hodil po ní pronikavý pohled, ale opět neřekl ani slovo. „Dobře tedy," povzdechla si, „tak v pondělí," a stáhla se do koupelny. Dvě hodiny poté nechala Penelopin dárek v pracovně, Snapův ne-dárek v té jeho, a svižně odkráčela bradavickou bránou, aby se přemístila. Sněžilo, poněkud brzy na Skotsko, ale nijak překvapivě brzy na Bradavice – ty nadále podléhaly kouzlu někdejšího ředitele, který miloval bílé Vánoce. Harryho chata byla, jak očekávala, prázdná, a tak se vypravila do Doupěte. Tam našla Harryho spolu s Weasleyovic dětma a půltuctem dalších lidí u divoce probíhajícího famfrpálového zápasu. Položila pytel s dárky na trávník – žádný sníh ve Vydrníku Svatého Drába – a zamávala. „Zastavte hru," zakřičela Ginny, když ji zahlédla. „Je tady Hermiona – au, ty!" zaječela, když George využil její nepozornosti a téměř ji shodil z koštěte. „Nasedej," zahučel Fred a obratným pohybem si Hermionu vysadil na svůj Nimbus bůh-ví-kolik. „Okamžitě mě pusť na zem, ty zmetku!" zvřískla a křečovitě popadla koště. Ošklivě po něm blýskla pohledem. „Myslím to vážně! Spálím tvůj dárek, na to vem jed – aaachh!" Její výkřik doprovázel ostrý výkrut, ale alespoň měl ten mizera tolik rozumu, že ji pevně sevřel kolem pasu a zabránil tak, aby neupadla. „Jak to jde se Snapem?" otázal se, se zvláštním důrazem na jeho jméno. „Výtečně. Bouřlivý sex čtyřikrát týdně." „To je základ," řekl, a dusil se smíchy, jak se konečně blížili k zemi. „Vždycky jsem věděl, že máš smysl pro humor." „Dej si odpal, Frede, víš, že nesnáší překvapení," mentorsky pronesl Ron a plácl bratra po rameni. Harry mezitím podal Hermioně ruku a pomohl jí z koštěte. „Kdo je za jablečný mošt?" Z neidentifikované hrstky dalších hráčů se vyklubala Billova šestiletá dcera Prewett, dále Hannah Abbottová (Ronova), Lenka Láskorádová (Harryho), Lee Jordan (Ginnin), Angelina Johnsonová (Fredova) a německá dívka, kterou George představil jako svoji snoubenici. Všichni kromě Hermiony byli zadaní, co jen stěží mohla přehlédnout. Po přípitku a zběsilé výměně a rozbalování dárků, následovala večeře. Zatímco se Hermiona zadumaně přehrabovala ve svém talíři, ostatní se vyhladověle cpali. Ron několikrát přestal přežvykovat, když něco pošeptal Hannah – a pokaždé tím u ní vyvolal nekontrolovatelné zahihňání. Lee očividně pod stolem šťouchnul do Ginny, protože ta zaječela a věnovala mu pohled plný předstíraného odsouzení. Angelina zaklela sousta tak, aby vlétly Fredovy přímo do úst, co pokládal za ohromně legrační. Hermiona se v duchu plísnila, že žárlí - byl přeci zázrak, že celá Weasleyovic rodina přestála Voldemortovu druhou válku bez větší újmy (jako byla Charlieho ruka a frajerská jizva přes Fredovu levou tvář). Oni všichni si zasloužili štěstí, které měli. Napadlo ji, jestli by Snape namítal, kdyby si někoho našla. Smlouva o žádné exkluzivitě nehovořila... Ne, že by někdy někoho takového potkala. Ron byl pravděpodobně kdysi nejblíže. Jenomže už před léty zjistila, že jsou mnohem lepší přátelé než-li cokoliv jiného. Na téhle úrovni byly rozdíly mezi nimi zdrojem inspirace místo rozčilení. Většina kluků ji vlastně spíš rozčilovala a podezřívala se, že to bylo vzájemné. Vítej v reálném světě. „No, já už budu muset," řekla a vstala. „Cože? Tak brzy?" zeptal se Harry s plnou pusou. „Čekají mě rodiče," odvětila, a pokusila se o úsměv, který se změnil v úšklebek hodný bohyně, když se i s Ronem odlepili od židle a oba ji najednou objali. „Veselé Vánoce," popřáli jí a Hermiona si pomyslela, že snad takové nakonec i budou.