Dimitri:
Probudil jsem se v naprosté tmě a nevěděl co si mám myslet.Všechny moje vzpomínky byli rozmazané a netušil jsem co se děje. Jediné co jsem věděl, bylo to, že mě děsně bolí hlava a zbytek mého těla.Pak mě všechno zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Návrat naší skupiny na Akademii. Já a Rose, hádka s Arturem a pak strigojové co nás napadli na letišti. Boj se strigoji a následná bolest mé hlavy a pak všechno bylo černé.Sakra proč jsem to musel být zrovna já. No nejspíš jsem byl nejlepší volbou. Rose by se jen tak nenechala vzít. Jen já jsem musel být takový idiot a přestat dávat pozor a nechat se unést.A teď???
Teď se nejspíš blíží čas mé smrti. Pochybuji, že by mě strigojové nechali žít a zrovna tak nepočítám s tím, že mě někdo bude hledat. Byli by blázni, kdyby hledali Drampírího kluka, když ani nevědí kde, jak a co...Jediné čeho lituji je to co se stalo s Rose. Když mi řekla, že nemůžeme být spolu, měl jsem pochopit, že má pravdu, ale já jsem se choval jako idiot.Ano bolelo to. Zlomila mi srdce tím, že mě znovu odmítla, ale i přes to všechno měla pravdu.Nemohli jsme být spolu. Zvlášť ne na Akademii. V něčem měla pravdu, ale i přesto s tím nesouhlasím, ale chápu ji.A nejspíš už nikdy nebudu mít možnost s ní mluvit. Nebudu mít možnost jí říct, že chápu její rozhodnutí, ale nesouhlasím s tím.Lituji jen naší hádky, která byla úplně zbytečná. Teď už jí nikdy neřeknu, jak moc jí miluju a jak je mi líto toho, že nejsem moroj, protože kdybych jím byl nebyl by náš vztah zakázaný.Jenomže bohužel nejsem. A jako Drampír moc možností na vztah mít zjevně nebudu. Povzdechl jsem si, otevřel oči a začal studovat okolí kolem mě.Všude byli tmavé a špinavé stěny, já ležel na staré madraci, nikde nic jen schody a dveře, které vypadali zabarikádované. Nejspíš, ale nepočítal jsem s tím, že by mě jen tak nechali zde a nezajistili, abych neutekl.V tu samou chvíli se otevřeli dveře a dovnitř vešlo několik mužů. A ne jen tak ledajakých, ale strigojů.Jeden ke mně došel dal mi pár ran."Co kurva po mě chcete!" vyštěkl jsem po něm, ale jeho jedinou odpovědí bylo několik ran. Zatracená práce, proč zrovna mě teď musí všechno bolet a musím být tak zatraceně unavený, že se nemůžu ani plně bránit.Další věc, kterou strigoj udělal bylo, že se sklonil k mému krku a zaryl své dlouhé tesáky do mého krku.Zatraceně to bylo tak moc, že jsem měl sto chutí vykřiknout, ale výkřik se změnil v zasténání, neboť se do mé krve začali dostávat endorfiny.Nevěděl jsem jak dlouho ze mě pil jen jsem věděl, že to muselo být dost dlouho na to, abych upadl do temnoty.Nevím jak dlouho jsem byl v tmě, ale připadalo mi to dost dlouho.Popravdě jsem ani nevěděl, jestli se někdy s té temnoty probudím. Bloudil jsem temnotou, křičel o pomoc, ale nikdo nepřišel.
Začal jsem se vzdávat, když najednou jsem ji viděl.Přišla ke mně jako anděl z nebes v dlouhých rozevlátých bílých šatech, které obepínali její postavu na všech správných místech a působili dokonale proti její tmavší pleti, její dlouhé vlasy, které se jí kroutili kolem ramen a na zádech jí spadali v dokonalých vlnách, její tmavě čokoládové oči se na mě dívali s neskutečnou láskou a něhou. Její rty se zvlnili do kouzelně sladkého úsměvu.Nevěděl jsem jestli se mi to zdá nebo je to jen přelud. Natáhla ke mně ruku a já jsem udělal to samé, ale jakmile jsem se chtěl dotknout její ruky tak se všechno rozplynulo a já nejednou stál na zahradě domu mé rodiny.Nevěděl jsem co se to děje. Ohlédl jsem se a viděl jsem na zahradě sedět mojí mamu, babičku a sestry. Děti mých sester si společně hráli, chtěl jsem k nim vykročit a něco jim říct, ale najednou jsem uslyšel andělský hlas mého anděla. Otočil jsem se a vyšel ke dveřím, které vedli do obývacího pokoje našeho domu.Zalapal jsem po dechu. Na gauči seděla Rose. Měla na sobě krátké bílé šaty, které měli jedno ramínko z černé krajky, která se táhla do přes celou jednu stranu šatů. Krajka byla ve tvaru květin. Její vlasy, byli opět v pravidelných vlnách, které se jí vlnili po zádech. Byla skloněná a broukala známou Ruskou ukolébavku.Došel jsem k ní blíž a chtěl promluvit, když jsem zalapal po dechu. Rose držela v ruce dítě, které bylo zabalené v bílé peřince.Ten pohled mi na vteřinu zlomil srdce. Moje Roza měla dítě ? Ale s kým???
A v tu chvíli dítě otevřelo oči - moje oči a podívalo se na mě. Moje srdce se skoro až zastavilo. Jak by tohle mohlo být možné ???
Rose se na mě otočila, usmála se a pak se podívala zpátky na dítě. Vstala přešla ke mně, vložila mi dítě do náručí a usmála se.Podíval jsem se na dítě, které spalo a pak na Rozu. Dívala se na mě s úsměvem a leskem v očích. Otevřel jsem pusu a chtěl něco říct, ale dala mi prst na ústa."ššš musíš se probudit." Vydechl andělským hlasem. "My všichni tě potřebujeme." Řekla a najednou se všechno začalo vytrácet a já jsem byl znovu v té zatracené tmě.
Zatracená práce to nemůžu aspoň zůstat někde kde mi je ale opravdu dobře???"Jak jste si to zatraceně mohli dovolit!!!" slyšel jsem rozzlobený hlas, který mi připadal hrozně známí, ale odkad???"Pane, ale my jsme..." začal hlas, ale ten první ho přerušil."Ne!!! Vydal sem jasný příkaz, že se ho nesmíte dotknout!!!" vykřikl hlas zlostí znovu. "Já ho potřebuju. Pokud nebude žít, nikdy jí sem nedostanu je vám to jasné nebo mám kolem sebe jen samý idioty!!!" zavrčel hlas, který jsem začal pomalu poznávat."Pane..." řekl druhý hlas, když sem otevřel oči. Muž ukazoval na mě. Muž, který stál zády ke mně se začal otáčet a já v tu chvíli strnul když jsem se díval do očí svého bývalého učitele."Zdravím pane Belikov." Vydechl Artur s úsměvem. "Je to už dávno co jsme se viděli." Řekl a ukázal své dlouhé bílé tesáky a v jeho červených očích se leskla zloba, nenávist, ale také pobavení ...
