Rose:
S Edddiem nám trvalo několik týdnů než jsme se konečně vrátili na místo odkud jsem odešla hledat Dimitrie a Artura.Bylo to zvláštní. Artur mě honil po celém světě jen proto, aby mě opět dostal zpátky do Ruska? Proč?Z Eddiem jsme dorazili do nejbližšího hotelu, kde jsme se ubytovali. Byli jsme oba už opravdu dost unavení a chtěli jsme si odpočinout.Jediné co jsme doposud zjistili, že Artur si ze mě dělal jen legrace a panenku na hrání, ale s tím bude teď konec.Převlékla jsem se do džínu, trička a oblékla jsem si svojí koženou bundu. Musela jsem něco udělat a doufala jsem, že to nebude tak zlé jak to vypadalo, tedy aspoň pro mě samotnou samozřejmě."Ty někam jdeš?" Ozval se zamnou hlas Eddieho."Jo musím něco velice důležitého vyřídit a s někým si promluvit." Řekla jsem, popadla klíče a chtěla odejít z pokoje, když mě Eddie popadl za ruku."Hele já vím, že to co se v posledních dnech stalo bylo opravdu moc. I já mám nervy na pochodě a to už je co říct, ale nestačilo to už?" zeptal se mě a podíval se mi do očí. "Snad jsme se domluvili, že všechna rozhodnutí a všechny akce budeme dělat spolu? Copak naše domluva pro tebe nic neznamená a musíš si dělat všechno posvém?""Eddie tohle není nic proti tobě a můžu tě ujistit, že tohle není žádná samostatná akce. Musím s někým velice důležitým mluvit a něco vyřešit, ale jestli máš takový strach a nevěříš mi tak klidně můžeš jít semnou mě to vážně nebude vadit." Řekla jsem mu a myslela jsem to vážně. No dobře možná mě to krapet vadilo, ale co se dalo dělat. On mi nevěřil a myslel si, že udělám nějakou hovadinu, ale to já dnes rozhodně v plánu neměla. Právě naopak chtěla jsem udělat něco, co jsem si nikdy nemyslela, že udělám."Fajn, ale řídím." Řekl mi, chytil cestou ven z pokoje bundu a vzal mi klíče. No co se dalo dělat, Eddie nikdy nevěřil mým schopnostem v řízení a možná měl i trochu pravdu, ne že bych nedokázala řídit normálně, ale můj způsob řízení někdy probíhal tak, že semnou nikdo nechtěl nikam nikdy jet. Ráda jsem totiž riskovala a risk bylo právě to co jsem se naučila od Andrého.Společně s Eddiem jsem nastoupila do auta a společně jsme vyrazili k jediné osobě, která mě v téhle chvíli mohla pomoct.K osobě, která toho o mě věděla daleko víc než já sama osobě.Ani jsem si to neuvědomila jak naše cesta rychle ubíhala a my jsme se najednou ocitly u domu rodiny Belikov. A hádejte kdo se opíral o rám dveří.No samozřejmě Jeva.Jeva stála u dveří s tím svým známým unuděným výrazem ve tváři.
"Kdo to je?" zeptal se mě Eddie. Podívala jsem se na něj a usmála se."Dimitriova babička." Řekla jsem a vystoupila z Auta."Co? To teď budeme objíždět všechny jeho příbuzné?" vydechl a vystoupil za mnou z auta."Být tebou bych si dávala pozor na pusu mladý muži. Mohl by si snadno přijít k úhoně." Vydechla Jeva s pohledem který říkal nehraj si semnou. Usmála jsem se na její výlev a Eddieho překvapený výraz. "A být tebou bych se taky nesmála. Kde byl ten slib, že se budeš hlásit?" podívala se na mě přísně Jeva."Neměla jsem kdy." Pokrčila jsem rameny. "Byla jsem totiž velice zaneprázdněná jedním strigojem, který náhodou unesl vašeho vnuka, ale jinak nic." Pokrčila jsem rameny."Mluv semnou s respektem dítě." Vydechla a zle jí zajiskřilo v očích. "A teď pojďte dovnitř. Věř tomu nebo ne, ale i když si tu nebyla tak dlouho tak si tady chyběla moc lidem." Řekla Jeva znovu a šla rovnou dovnitř.Povzdechla jsem si. I mě Dimitriova rodina přirostla k srdci a někdy jsme mu záviděla takovou rodinu. Nechápejte mě špatně. Moje rodina byla úžasná a já ji milovala, ale stejně jsem chtěla být někdy normální. Moci se dobrovolně rozhodnout co budu dělat a kdy to budu dělat.Tohle bylo něco co nám bylo odepřeno a nevím proč, ale v některých chvílích jsem chtěla být skutečně normální. Chtěla jsem mít to co mají lidé. Milující rodinu, rodiče, přítele nebo manžele a dokonce i děti a žít šťastný život.Že je to klišé? Ano to je, ale já jsem to někdy tak cítila. Stále nemůžu popřít to, že sem něco takového skoro měla. Kdyby nás tenkrát nenapadli, André by byl naživu a teď by sem držela v náručí naše dítě. Možná bychom spolu nezůstali, ale já bych měla důvod k životu. To dítě. Naše dítě, ale nic z toho se nestalo a já jsem teď tady. Honím se za strigojem, který unesl muže, kterého miluju. Muže, který si nezaslouží platit za moje chyby. Já jsem ta, kdo by měl trpět. Já jsem se hloupě dala dohromady s Arturem a takhle to dopadlo.Společně s Eddiem jsme vešli do domu, kde mě hned poté co jsem překročila práh objala Dimitriova matka."Mysleli jsme si, že se něco stalo, když si se neozvala. Měli jsme takový strach." Řekla mi a podívala se mi do očí. Polkla jsem a nevěděla jsem co jí mám říct. Přece jen jsem ji slíbila, že jejího syna najdu a přivedu ho zpátky k ní. A kam jsem se dostala? Vůbec nikam. Olena se na mě podívala a pak na Eddieho. "A kde je?" Zeptala se mě s nadějí v očí jako by čekala, že každou chvíli Dimitri vejde do dveří."Olena já..." vydechla jsem. Nevěděla jsem ji co jí mám přesně říct. Dimitri nebyl mrtví aspoň zatím ne. Jedné co jsme věděli bylo to, že Artur ho nezabije, protože chce mě. "Zatím jsme ho nenašli, ale jsme čím dál blíž a blíž na stopě." Vydechla jsem. Olena vypustila povzdech a přikývla."Mami myslíš, že bych..." slyšela jsem hlas Karoliny. "Rose?" zeptala se a já se slabě usmála. Karolina mě objala, ale pak její pohled přistál na Eddiem. "Kdo je to?" zeptala se mě. Usmála jsem se."To je Eddie můj nejlepší kamarád a něco jako bratr. Eddie tohle je Olena Belikova Dimitriova matka a tohle je Karolina Dimitriova sestra." Představila jsem je.
"Je mi ctí, že vás poznávám." Řekl Eddie. Všimla jsem si jak se Karolína jemně začervenala a Eddie se usmál."Hele toho představování už bylo dost. A abych nezapomněla Rose. Měla by si tomu bastardovi říct, aby ti sem přestal posílat poštu." Podívala jsem se v šoku na Jevu, která v ruce svírala svitek s pečetí Artura. Bylo to tu zase. Další jeho dopis.
