Byla, je a bude jen loutkou. Postavička na šachové desce s tím problémem, že o svých krocích nerozhoduje. Byla poslední svého druhu, možná už teď nežije...
Nejkrutější, bezcitný, chladný, výbušný a hrůzostrašný Alfa smečky Dark moon. Už dlouhou dob...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
AHOJ, ještě než se začtete do řádků této kapitoly chtěla bych Vás upozornit že od (1.8.2021.) probíhá korekce celé této knihy a opravené kapitoly dávám na blog. Budu ráda, když tam zavítáte a zanecháte mi tam nějaký komentář. Teď už ale přeji hezké a ničím nerušené čtení ♥
Dívku probouzí sluneční paprsky, které si vesele tančí po její tváři. Pomrví se na něčem měkkém pod sebou. Víc se zachumlá do přikrývky, natiskne na pohodlný polštář, který tak příjemně voní a hřeje její tělo. Pořádně ho obejme a přičichne té krásné vůně připomínající mátu, čokoládu a maliny.
Tuhle kombinaci vůní ještě neznala... ale věděla, že ji bude milovat, ať už patří komukoliv! Vůně v dívce vyvolávala zvláštní uklidňující pocit.
------------------------------------------------
Konečně mám po dlouhé době sen... v hlavě mi však vrtá jediná otázka... . Co bude až se probudím? Budu ležet v hromadě prachu na zemi, kde mě pravděpodobně nechala ležet "má" smečka? Stal by se snad zázrak a oni mě odsud odnesli, zabalili do teplé přikrývky a ošetřili má zranění...? Stal by se konečně ten okamžik na který jsem tak dlouho čekala?
Najednou jsem ucítila, jak se pode mnou něco pohnulo, fouklo mi mentolový vzduch do tváře a upevnilo svůj stisk. Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti, kde to jsem?
Ležím na krásné, prostorné, černé posteli a na mých zádech leží potetovaná paže... bylo to, jako umělecké dílo a já si ji chtěla přitáhnout blíž k sobě a prozkoumat každý tah inkoustu, který tatér vryl do kůže. Počkat! Potetovaná paže?! Opravdu jsem řekla potetovaná paže?
Zapřu se dlaní o hruď dotyčné osoby, která je jen tak mimochodem také potetovaná. Abych na dotyčného nebo dotyčnou mohla přemístit svůj vystrašený pohled a tím se setkám s jeho tváří. Ostře řezané lícní kosti, rty ve tvaru srdíčka a už od pohledu měkké jako obláček, malá a skoro neznatelná vráska na čele... .
Protestně něco zamumlal a stáhl si mě zpět k němu. Hlavu mi zase položil na jeho hrudi a zabalil mě víc do peřiny. Mísil se ve mě strach, který doprovázelo zvláštní brnění mého těla. Od kdy se zvíře stará o svou oběť?
Když už jsem si byla jistá, že spí lehce se dotknu jeho ruky, kterou jsem chtěla rychle sundat ze svého těla, ale něco zvláštně zamumlá... spíš jako by snad vrčel či co... .
Je brzo ráno. Moje malá družka je vzhůru a splašeně se rozhlíží po pokoji. Cítím paniku, která roste v jejich svalech a proto si ji instinktivně stahuji na svou hruď abych ji uklidnil a mohla v klidu dál spát. Ze začátku vzdoruje, ale po chvíli se uklidní a já znovu pomalu usínám. Když v tom ucítím, jak se snaží sundat mou ruku z jejího pasu. Zesílím stisk a přetočím nás na bok. V tom, ale uslyším její tiché syknutí a vystrašeně se odtáhnu. Zranil jsem ji? Upřela na mě svůj vystrašený, pomněnkově modrý pohled a odsunula se na opačnou stranu postele. Mnula si rameno a bolestně občas sykla.
Zrychleně dýchala a její tělo se třáslo. Přál jsem si jediné... mít ji ve svém náručí, uklidnit ji a nikdy nepustit. Byla moje... . Konečně byla moje! Moje malá družka...
Žmoulám v ruce deku a doufám, že se stanu neviditelnou před jeho spalujícím pohledem. Jako by mi snad viděl až do duše a věděl o mě úplně všechno. ,,Je ti zima? Mám zatopit? Donést ještě deku? Nebo nechceš třeba ovocný čaj?" Záporně zavrtím hlavou. Stále ze mě nespouští svůj pohled a to mě dohání k šílenství... .
,,Řeknete mi prosím, jak... no... jak jsem se sem... dostala?" zašeptám skoro neslyšně, tak strašně se mi třásl hlas, že mi nemohl rozumět. Bála jsem se toho nejhoršího a nevěděla jestli chci aby to bylo dnes... abych dnes umřela. Mezi palec a ukazováček něžně uchopil mou bradu, abych se mu dívala do očí. Ani jsem nezaznamenala, kdy se ke mě přiblížil.
Mé tělo zaplavila další vlna strachu... . Měla bych panikařit, vyšilovat nebo se jen bát? Ale přece jen jeho dotek na mé pokožce vyvolal takové zvláštní brnění, až jsem se otřásla a posunula se na úplný okraj postele.
Sledoval jsem ji upřeným pohledem a bál se jediného... abych o ni nepřišel. Byla jako porcelánová panenka, které se bojíte dotknout a jen ji tiše obdivujete. Byla dokonalá! Nakonec něco tiše zašeptala a já si po jejích slovech smutně povzdechl. Ta bolest, kterou měla vypsanou ve tváři byla mojí vinou... měl jsem tam být ,,Omdlela jsi... omlouvám se že jsem tě nenašel dřív... měl jsem tě hledat víc." Když si vzpomenu na to, jak musela trpět roste ve mě vztek! Mezi námi... nejsem nějaký svatoušek, ale ženám a dětem se neubližuje! To je naše jediné pravidlo! Pouto spřízněných duší je nadevše!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hvězdička nebo komentář vždycky potěší ať už je kapitola vydaná den, týden, měsíc nebo rok ❤️
