Alfa smečky Dark moon

Nechci umřít! (chystá se úprava)

Vyfoukla jsem přebytečný vzduch z plic a rukou máchla do prostoru ve snaze najít Oktagonvo tělo... bohužel v posteli jsem byla sama. Pravděpodobně tu není už nějakou chvíli. Dokazovalo to chladné místo, kde spává a já nutně potřebovala cítit vůni jeho těla! Jeho doteky. To, jak mi šeptá slova lásky do ucha a stejně tak, jako včera mi okusuje jeho značku! Sakra, jak jsem mu mohla tak rychle podlehnout.

V hlavě mi najednou začala běhat spousta myšlenek... těch špatných myšlenek..."Co když mě už nechce? Po tom včerejšku bych se mu ani nedivila! To, jak si mě k sobě tisknul... určitě to bylo naposledy, na rozloučenou. Vždyť já ani nevím co se, se mnou dělo! Vždyť já jsem, jak blázen. Zavrhnul mě! Určitě je teď někde s nějakou silikonovou dvacítkou, místo toho, aby tu byl se mnou. S těhotnou dýní!" Neposedná slza mi stekla po tváři a já se zachvěla. Já snad... .Já, ale nikdy nežárlím! 

Rychle jsem své nohy spustila z postele a jen v krajkové noční košilce vyběhla směrem k šatníku.  Nebudu jim tu překážet. Stejně si ani nevšimne, že jsem odešla. Vždyť já mu ani nestojím za to, aby mi dal ráno pusu nebo tady nechal vzkaz!

Když jsem vyběhla z šatny málem jsem zašlápla Klubíčko. Chudáček nevěděl co se děje. Vzala jsem si ho do náruče a tiskla si ho k sobě, tak, jak to dělá Oktagon, když se chvilku nevidíme. Hladila jsem ho třesoucí se rukou po hlavičce a snažila se zadržet pláč. No... moc mi to nešlo. Najednou jsem slyšela, jak zaskřípaly dveře. Otočila jsem se i když jsem stoprocentně věděla, že je to Oktagon. Neměla jsem to dělat! Neměla! Stál tam s vystrašeným pohledem, celý zpocený, zadýchaný a bez trička... . Sakra on je bez trička! Ty jeho břišáky a výrazný véčkový sval! Ruce, kterými by mohl i skály lámat, a jak mu po těle stékají malé pramínky potu... . Zatracené hormony!

,,Vypadni!" ,,Copak se děje myšičko? Slyšel jsem tvůj pláč. Proč pláčeš? Ublížil ti snad někdo, bolí tě něco?" ,,Nepřibližuj se! Běž pryč! Nechci tě vidět! Už nikdy tě nechci vidět!" Pokud se ptáte, jestli jsem histerčila a křičela na něj přes proudy slz tak ne! Já totiž přímo propadala panice z toho, jak jsem ho viděla a nevěděla jestli bych si to s ním teď nejraději rozdala nebo ho zabila!

Udělal dva rychlé kroky a už si mě tisknul na svou hruď. Hlavně mu teď nesmíš podlehnout Nyx, nesmíš! Nepovedlo se! Zase jsem mu podlehla a on si toho byl dobře vědom! Hladil mě po bříšku a líbal do vlasů. 

,,Co se stalo včera? Proč, když jsem se probudila tak tam byla vystrašená doktorka? Proč jsi si mě k sobě tak strašně tisknul a nechtěl jsi mě pustit stejně jako teď?" Slyšela jsem jeho zadrhávající se nádechy a to i přes můj, a o proti němu  špatný sluch... ,,No víš... půjdeme za jedním mým starým známým a on nám to vysvětlí ano?" Jen jsem lehce přikývla a už si to mířila ke dveřím. ,,Oktagone tak jdeš už?" Jen si povzdechl a vydal se směrem ke mě. Asi nechtěl vyjet hned...

,,Kam to vlastně jedeme O?" Jeho ruka pevně svírala tu mou a já tak měla, alespoň malí pocit bezpečí. Jeli jsme už hodiny na polní cestičce, bez známky jakéhokoliv okolního života zdejších lidí.

Najednou jsem v dáli začínala vidět malou prosklenou chloupku připomínající spíš skleník. ,,Jsme tu lásko" vystoupili jsme z auta a já viděla snad stovky pestrobarevných keříků. Než jsem, ale stihla k nějakému z nich přijít a přivonět si Oktagon mě už táhl za ruku dovnitř. Jakoby mi to snad nechtěl dovolit. U jednoho ze stojanů stála nějaká osoba, která k nám byla otočená zády. ,,Felixi!" Neznámý se na nás s úsměvem otočil a já si ho tak mohla pořádně prohlédnout.

Byl to postarší, lehce prošedivělí muž s úsměvem na tváři. ,,Alfo Oktagone, co Vás sem přivádí pár týdnů  před tím, než vaše sličná družka porodí?" Víc jsem se schovala za Oktagona a otočila se od neznámého, abych si to tady mohla lépe prohlédla.

Přičichla jsem si k jednomu malému keříku a konečky prstů se dotkla jeho květu. Připomínali mi něco mezi kopretiny a pomněnkami. ,,Jsou to myšlenky." Nechápavě jsem se otočila na toho pána, Felixe. ,,Prosím?" ,,Říká se jim myšlenky. Jsou pro mnohé druhy lidí jedovaté jen ne pro víly." ,,J-Jedovaté? Jak to myslíte jedovaté?" Vyplašeně jsem na něj hleděla a hladila si bříško. Svůj pohled s první větou stočil k Oktagonovi, ale potom hned zase na mě... ,,Tvoje Luna je totiž jedna z malá a i to je hodně. Váš druh Luno vymřel, tedy měl vymřít pravděpodobně někdy kolem roku 1429-1440. Je zázrak, že jste to přežila a pokud by jste mi dovolili rád bych udělal i nějaké testy DNA a krve... ale teď zpět k tomu hlavnímu! Pokud jste křížencem mezi andělem noci a také jednou z nejmocnějších víl vůbec, neměla by jste umřít! Ti co si přivoněli se do hodiny proměnili na jeden z keříků... no nic... dáte si čaj a sušenky? Myslím, že se chvilku zdržíte no ne?"

Vystrašeně jsem se na něj dívala. Těch keříků jsou tu stovky! Nechci patřit k jednomu z nich!

Hvězdička nebo komentář vždycky potěší ať už je kapitola vydaná den, týden, měsíc nebo rok ❤️

Vaše _knihomolka_