✓THEY HAVE PLACE IN MY LIFE | 5SOS & Janoskians [CZ]

devatenáct

Po dalších několika hodinách, kdy jsme dojeli do Reginy a kluci odehráli koncert, jsem seděla na pokoji a přemýšlela. Mezi prsty jsem žmoulala pramen svých vlasů a zírala na světlou stěnu, která byla naproti posteli. Kluci vyrazili do víru města, protože další den byl volný. Já měla v plánu následující den vyrazit na nějaké nákupy, ale teď po desáté hodině večerní jsem nevěděla, co se sebou. Spát se mi nechtělo a ani jsem neměla za kým jít, protože všichni byli pryč. 

Po chvíli přemýšlení a užírání se nudou, jsem se zvedla a přitáhla si blíže k tělu oversized svetr. Chytila jsem za kliku, vzala kartu od pokoje a se zabouchnutí se vydala dlouhou a širokou chodbou. Zmáčknula jsem tlačítko do dvanáctého, posledního, patra a po pár vteřinách vystoupila do další, naprosto identické chodby jako v našem patře. Jenže na konci této byly další dveře, dveře navíc a s cedulkou na které bylo napsané STŘECHA. Usmála jsem se a zatáhla za těžké dveře. Za nimi se skrývaly úzké schody po kterých jsem rychle vyběhla, pak nadzvedla střešní dveře a do tváře mi šlehal chladný vítr. Vlasy se mi rozlétly do všech stran a já se pomalu vydala po obrovské střeše ze které byl výhled na celou Reginu. Posadila jsem se jeden z mnoha výklenků a dívala se. Bylo příjemné na chvíli si odpočinout od toho všeho ruchu kolem kluků a celého tour. Na chvíli jsem zapomněla na všechno a cítila jsem se volně jako nikdy. Chladný vítr mi stále šlehal do tváře a já cítila, jak mi chlad prochází celým tělem, ale ještě se mi nechtělo jít. Chlad procházel mým tělem, ale mně to nevadilo. Dokonce jsem ho ani nevnímala. 

Z celého mého přemýšlení mě vyrušil vrzavý zvuk otevírajícího se poklopu. Rychle jsem se otočila a jediné, co jsem viděla byl tmavý obrys člověka.

,,Haló?” zamumlala jsem. Strach mi sevřel hrdlo, takže jsem nemohla vydat ani hlásku. Člověk mířil rychlým krokem ke mně a já se třepala. Možná zimou, možná strachem. Až když vešel do světel z města, oddechla jsem si.

,,Ahoj.” zašeptal svým krásným hlasem.

,,Vystrašils mě.” řekla jsem.

,,Promiň, nevěděl jsem s jistotou, jestli tady jsi.” pokrčil rameny a posadil se vedle mě.

,,Jak jsi mě našel?” usmála jsem se a otočila k němu hlavu.

,,Věděl jsem, že jsi tady zůstala, tak jsem šel k tobě na pokoj, protože všichni odešli, ale tys tam nebyla. Tak jsem se zeptal na recepci, zda tě neviděli a řekli mi, že jsi předchvílí proběhla kolem kamery na dvanáctým patře, tak jsem sem šel.” řekl se silným australským přízvukem, který jsem neměla ani já.

,,Aha, děkuju.” trochu jsem zčervenala během toho, co mluvil. Vždyť on se o mě zajímal. Zajímal se o to, kde jsem, co dělám. Chtěl se mnou trávit čas.

,,V pohodě.” zašeptal a pak se podíval na město. Tisíce světel krásně kontrastovaly s tmavým nebem.

,,Je to krásný, viď?” řekla jsem po chvíli potichu.

,,To teda.” zasmál se.

Zase jsme seděli tiše a dívali se na tu nádheru před námi. Cítila jsem teplo sálající se z Ashtonova těla, i když seděl pár centimetrů ode mě. 

,,Není ti zima?” zeptal se. 

,,Ne, není.”

Chytil mě za ruku.

,,Vždyť jsi ledová!” vyjekl.

,,Ne, Ashi, je to fakt v pohodě.” usmála jsem se, ale uvnitř jsem se tetelila radostí, protože se zajímal o to, jak mi je.

Jeho ale nezajímaly moje odpovědi, protože se přisunul blíže ke mně a obejmul mě. Schoulila jsem se do jeho náruče a cítila jsem se tak chráněná, beze strachu a navíc úžasně, protože kluk mých snů se mnou trávil čas a právě mě objímal.