𝐉𝐞𝐧 𝐩𝐫𝐨 𝐩𝐨𝐭𝐭𝐞𝐫𝐡𝐞𝐚𝐝𝐲

Deník Draca Malfoye - 6. ročník

Milý deníčku,
neuvěříš, co se tenhle rok stalo. Nic horšího mě nikdy nepotkalo. Chci se zabít, a to hned.

Dostal jsem úkol. Od samotného Pána zla.
Tušil jsem, že budu muset být potrestán za otcovu neschopnost, ale když jsem se dozvěděl, co za úkol to vlastně je, vyrazilo mi to dech a málem jsem se na místě zhroutil.

Měl jsem zabít Albuse Brumbála.

Ano, největšího čaroděje všech dob, Brumbála.

Dostal jsem na to lhůtu do konce školního roku, jinak by mě a mé rodiče Pán zla zabil.

Chtěl jsem je samozřejmě zachránit a dostat otce z Azkabanu, a tak jsem souhlasil a přísahal, že Brumbála zabiju.

Nadešel školní rok a já se cítil celý nesvůj.
Všude se mluvilo o Voldemortovi a všichni na mě tak divně zírali, jakoby věděli, že jsem smrtijed.

Taky jsem zjistil, že si ani nemůžu nikde promluvit v soukromí – protože, když jsem jel Bradavickým expresem a v kupé jsem si povídal s Pansy a ostatními zmijozeláky, zjistil jsem, že nás pod neviditelným pláštěm sleduje Potter.
Když ostatní odešli, tak jsem ho ale znehybnil, nechal ve vlaku a doufal, že pojede až do Londýna.

Nicnetušící Brumbál nás přivítal ve Velké síni, kam později přišel i Potter (nevím, jak se z toho vlaku dostal) a házel po mně vražedné pohledy.

Šestý ročník započal, a s ním i plán, jak zabít Albuse Brumbála.

Dlouhou dobu mě nic nenapadalo,  ale nakonec jsem něco vymyslel.
Měl jsem dva nápady - použít prokletý náhrdelník, nebo Brumbála otrávit.

Zkusil jsem je a oba dva nevyšly.

Navíc mě to ještě znepříjemnilo to, že mě Snape pořád otravoval a chtěl mi s něčím pomáhat, protože prý složil nějaký hloupý neporušitelný slib s mojí matkou.

Nakonec jsem se ho ale dokázal zbavit a pokračoval jsem ve svojí práci.

Najednou jsem si ale vzpomněl jsem si na Borgina a Burkese - a na rozplývavou skříň.
V hlavě se mi zrodil děsivý plán, jak Brumbála zabít.

Jelikož se do Bradavic nedá přemístit, tak se dovnitř nemohli dostat smrtijedi.
Ale co použít rozplývavou skříň? Tou by to přece šlo.
Smrtijedi by se dostali do školy, mezitím, co by byl Brumbál na těch svých výpravách, a až by přijel, já bych ho klidně mohl zabít.

Tenhle plán jsem měl v hlavě po zbytek roku.
Testoval jsem rozplývavou skříň, opravoval jí, a vše jsem připravoval tak, aby to dobře vyšlo.

Blížil se konec roku, a můj stres byl čím dál tím horší.
V jeden den jsem to prostě nezvládl, rozběhl jsem se do umývárny Ufňukané Uršuly, a tam jsem vylil všechen svůj smutek a stres, a brečel jsem, a brečel...

A tu jsem si všiml Pottera.

Sledoval mě. Ten debil mi nemohl dát ani chvilku soukromí. Všechen můj vztek se najednou nahromadil a já jsem po něm začal střílet tu nejhorší kletbu - Cruciatus.

Začla z toho bitka, já po něm střílel kletby, on po mně, a najednou - zasáhla mě nějaká neznámá kletba, já jsem cítil, jak jsem začal padat na zem, všechno se zhouplo a já jsem začal krvácet. Strašně to bolelo, nevím, kde Potter tu kletbu vzal, ale určitě to byla černá magie.
V bolestech jsem tam ležel pár minut, ale pro mě to bylo jako několik hodin.

Nakonec mě tam našel Snape, který nějakým záhadným způsobem ty rány, které jsem měl na těle, jednoduše zahojil, a odvedl mě na ošetřovnu, kde jsem ještě pár dní zůstal.

Pomalu, ale jistě, se blížily závěrečné zkoušky, a já už jsem měl fakt nahnáno.
Chtěl jsem to už ukončit, prostě toho Brumbála v nejbližší příležitosti zabít, ale nebylo kdy.

Až jednou se naskytla skvělá chvíle to udělat.
Brumbál společně s Potterem odešel neznámo kam, a já jsem konečně ucítil tu příležitost.

Šel jsem k rozplývavé skříni, s její pomocí přemístil do Bradavic smrtijedy a bitka začala.
Smrtijedi bojovali s profesory i studenty a já jsem čekal, až se Albus Brumbál vrátí.

Vrátil. Našel jsem ho na astronomické věži, a vedle něho byly dvě košťata; jeho, a...?

O tom jsem ale v tu chvíli nepřemýšlel. Odzbrojil jsem ho, odhalil mu pravdu o mně, řekl mu o smrtijedech.
On mě mezitím přemlouval, ať se přidám na jeho stranu, ale já jsem nemohl. Neměl jsem na vybranou. Nikdy jsem neměl na vybranou. V tu chvíli jsem si to pořádně uvědomil.
Všechno tohle bylo jen kvůli rodičích. Kdybych žil v jiné rodině, byl bych na Brumbálově straně.

Teď ale bylo pozdě měnit strany. Brumbál stál přede mnou, bezbranný, a já ho mohl v kterémkoli momentu zabít.

Ale nějak jsem se k tomu neměl. Přece jen, znal jsem ho šest let... Nikdy mně nic neudělal, jen nadržoval Nebelvírům...

Ale musel jsem ho zabít. Stál jsem tam, a chystal jsem se použít smrtelnou kletbu.

Najednou za námi přišla Bellatrix s Šedohřbetem a spolu s dalšími smrtijedy. První ho chtěla zabít sama, ale musel jsem to udělat přece já, jak řekl Pán zla, a tak ho nezabila.

Smrtijedi se dohadovali a já jsem pořád nebyl schopný Brumbála zabít.

A potom tam přišel Snape.

Všichni najednou ztichli a dívali se jen na něj a na Brumbála.

A Brumbál potom řekl něco zcela neuvěřitelného: "Severusi, prosím..."

Brumbál se doprošoval. Wow.

A Snape mu odpověděl smrtelnou kletbou.

Albus Brumbál přepadl přes zábradlí a zmizel.

Já jsem na to místo, kde se Brumbál naposledy objevil, pořád zíral. Nemohl jsem tomu uvěřit. Brumbál byl mrtvý.

Všichni jsme potom začali utíkat pryč ze školních pozemků. Bystrozorové nás mohli kdykoliv chytit, byli v přesile.

A potom nás dostihl on. Potter.

Nevím, jak se tak rychle dozvěděl, že je Brumbál mrtvý.
Každopádně po nás začal střílet kletby.
Snape ho ale naštěstí po chvíli zastavil a my jsme pokračovali v běhu. Po pár minutách jsme byli pryč ze školních pozemků, a všichni jsme se přemístili.

A teď jsem u nás doma, v sídle Malfoyů. Pán zla si z tohle místa udělal základnu, takže je to tu přeplněné smrtijedy.
Už tři dny v kuse brečím, pořád se z Brumbálovy smrti nemůžu vzpamatovat.

Jak to bude dál? Co bude se mnou? Dostanu další takovýhle úkol? Nebo už mi dá Pán zla chvilku odpočinek?

Bojím se. Bojím se každého dnu, každé noci, všeho.

Nevím, co se bude dít v budoucích dnech, ale vůbec se mi to nelíbí.

Proč?? Proč zrovna já??