Let's play a game! [KurooKen] ✔️

5.

Ahoj!!

Věnováno Hoang_Mai_11 <3 

Už bylo po vyučování a já jsem měl jít za Kurooem. Nevím proč, ale někde v hloubi jsem měl jakýsi divný pocit...strach a vzrušení zároveň. Vůbec jsem si neuměl vysvětlit, proč se cítím zrovna takhle. A teď do toho jeětě ten sen, který byl tak reálný...vážně nevím, co se to se mnou děje. Jelikož jsem byl zahleděný jen do svých myšlenek, nevnímal jsem okolí a bezduše šel z budovy. Začal jsem vnímat, až když jsem narazil právě do oné osoby. 

,,Už zase nedávš pozor. Nemusíš na mě myslet i před tím, než za mnou jdeš. Co kdyby jsi narazil do někoho nebo něčeho jiného?" použil jsem jednu ze svých typických seběvědomých vět a zakončil to obavami o něj. Nikdy nedával pozor a mnohdy si tím mohl způsobit nemalá zranění, kdybych nebyl poblíž. 

I když tohle byla jedna z těch vět, co měly člověka buď naštvat nebo okouzlit...uhodil přesně do černého. Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem jen zakroutil hlavou, abych aspoň nějak vyvrátil jeho momentální tvrzení. Nastavil jsem před něj ruku, ve které jsem držel mikinu a dal pohled stranou. Neměl jsem rád, když na mě takhle zíral...jako by se snad pokoušel odhalit mé nynější pocity. 

,,Tak takhle ty m oplácíš mou štedrost?" řekl jsem na oko naštvaně a vzal si od něj mikinu. 

,,Tss...nikdo se tě o to neprosil." řekl jsem téměř neslyšně. 

,,Já to slyšel. Už jsem ti někdy říkal, že jsi kolikrát chladnější než Akaashi z Fukuroodani..." řekl jsem s povzdechcem a nechal znát i menší bolest, již jsem právě pociťoval. Vím, že určitě nechtěl, ale i tak to zamrzí...

Ne...co to s ním je. Vždyť to neměl slyšet...ani jsem to nemyslel vážně. Tohle jsem nechtěl. ,,Promiň, nemyslel jsem to tak. Jen se mi hlavou honí tolik zvláštních myšlenek, že už pak nedokážu vnímat, co je skutečnost a co ne." snažil jsem se z toho vymluvit. 

,,Jako odčinění spolu můžeme jít domů. Bydlíme vedle sebe, ale ani jednou jsme spolu nešli do školy ani ze školy, co to změnit?" optal jsem se s nadějí. 

Jen jsem kývl a mírně se usmál. ,,Ale víš, že nejsem zrovna velký řečník." Poté jsme se vydali na cestu. Šli jsme mlčky, s čímž nejspíš počítal a nevypadalo to, že by mu to nijak zvlášť vadilo. Už jsme byli tak v půli a znáte to...prostě si jen tak jdete a když kráčíte vedle někoho jiného, občas se stane, že se vám jeden z prstů někdy i více najednou zachytnou o toho druhého...

Pokračování příště...