Let's play a game! [KurooKen] ✔️

39.

Ahoj!!

On mi dal sám od sebe pusu na tvář. Co se to děje? Kenma udělal něco takového, aniž bych s tím začal já. Tohle se vážně jen tak nestává. Můj šok se nedal slovy popsat. Jen jsem cítil, jak mi hoří tváře a srdce tluče jako o závod. Byl jsem tak hrozně šťastný. Navíc stále držel moji ruku. Trochu více jsem ji stiskl, jestli to není jen pouhá iluze. Opravdu to iluze nebyla.

Já vím, bylo to u mě dost neobvyklé, ale na tělesný kontakt s ním jsem si začínal zvykat...možná až moc rychle. Ale to přeci nikomu neuškodí, no ne? Poté jsme pokračovali dál. ,,Půjdeme ke mně nebo k tobě?" optal jsem se, když jsme stáli poblíž našich domů.

,,No záleží na tom, jestli chceš hrát své hry nebo jinou hru?" zkusil jsem ho naladit na svou vlnu. I kdyby přistoupil, ani tak jsem neměl v plánu toho nějak využít a nepřekročit tu hranici nevinného polibku.

,,Co kdybychom šli pozdravit mou matku a pak zamířili k tobě?" odpověděl jsem spíše otázkou, ale už teď jsem tušil, že bude souhlasit. Zajímalo mě, co pro mě nachystal jako druhé kolo. Vůbec by mi nevadilo, kdyby bylo stejné jako to předchozí. 

No poté, co jsem mluvil s jeho matkou se mi tam nechtělo už vůbec. Zase se budu cítit trapně, ale na druhou stranu jsem ji mohl ukázat, že to myslím vážně...a taky, co bych neudělal pro to roztomilé koťátko. Odemkl dveře od bytu a pozval mě dál. Šel jsem dovnitř a už rovnou z chodby jsem zvolal na celý dům pozdrav. Dobře to už bych asi neměl dělat, připadal jsem si jako idiot, ale nějak mě nechtělo opustit nadšení. No nikdo se neozval. Vešli jsme do kuchyně. 

,,Mami, jsi tady?" optal jsem se, ale nic se neozývalo. Pohlédl jsem na stůl, kde ležel malý bílý papír. Vzal jsem jej do ruky. ,,Promiň, musela jsem ještě odskočit do práce. Oběd máš uvařený, tak si ho jen ohřej a až se najíš, můžeš si jít hrát s Kurooem. 

Když jsem nahlédl, co je v tom vzkazu. Musel jsem se smát. "Můžeš si jít hrát s Kurooem." 

Ach jo, proč se mnou musela jednat jako s malým? Odkašlal jsem si, abych si získal pozornost jednoho trouby, jenž stál vedle mě. ,,Něco k smíchu?" optal jsem se s důrazem. Jo vím, bylo to k smíchu, ale i tak.  

,,Neeeeee...vidíš snad, že bych se smál?" 

,,Ach jo...tak co teď?" 

Sklonil jsem se k němu a věnoval mu polibek do vlasů. ,,Měl bys poslechnout maminku a najíst se. Jdi se převléknout, já ti to mezitím ohřeju a pak si můžeme hrát klidně i tady." poslední větu jsem pošeptal a políbil jej ještě jednou, tentokrát na krk. 

,,Dobře, za chvíli jsem tady." vypadlo ze mě, jako bych byl pod vlivem nějakých omamných látek. 

Pokračování příště...