Let's play a game! [KurooKen] ✔️

31.

Ahoj!! Omlouvám se, že včera nevyšel díl, ale dělat v práci se staršími lidmi, než jste vy sami s mentalitou horší než dvouleté dítě, je na první den v týdnu vyčerpávající :/ 

 Věnováno viky-sama <3

Překvapeně jsem vykulil oči. Co si to právě teď zase dovolil? A nezdokumentoval to náhodou? Bude mě s tím chtít snad vydírat? Na co to sakra zase myslíš, proč by to asi dělal? 

Pohlédl jsem na něj a aniž bych si toho všiml, držel v rukou ony fotky, které se před chvílí nafotily. Culil se na ně, tváře úplně rudé a vypadal tak nějak hrozně šťastně. Neměl jsem srdce na to mu ty fotky sebrat a zničit, jak jsem měl původně v plánu. Místo toho jsem se na ně též podíval. 

Bylo fajn vidět jen nás dva a dokonce jedna z těch, na které mi Kuroo bez jakéhokoliv varování věnoval polibek na tvář, vypadal úchvatně. Ovšem ty zbylé s mým překvapeným výrazem by rozesmáli i mrtvolu.

,,Vždy jsem si přál mít takovou fotku." zasněně jsem řekl, aniž bych si uvědomil, že je vedle mě Kenma a na sto procent to musel slyšet. 

,,Příště mě aspoň varuj, než to uděláš nebo mi vážně způsobíš infarkt." řekl jsem na oko naštvaně. 

,,Byla to jen nevinná pusa na tvář, tak takhle nemluv." bránil jsem se. Neřekl to zrovna nejmileji, ale jeho výraz prozrazoval, že se vůbec nezlobí. Navíc stále měl ty narůžovělé tváře. 

,,Kuroo, ať už uděláš cokoliv, rozhodně to není nevinné." 

,,Ty jsi dnes tak milý...dobře možná jsem jen chtěl opět vidět ty narůžovělé tváře, se kterými působíš tak roztomile..." ani mě to nenechal doříct.

,,Kuroo!!" křikl jsem a vyšel ven z fotící místnůstky. 

,,Proč na mě zase křičíš? Co ti tak vadí na tom slově?" 

,,To...že to není pravda." křikl jsem naštvaně, tentokrát doopravdy naštvaně. 

,,Není? Mám snad někoho zastavit a zeptat se ho na názor. Víš, když ti někdo zalichotí, nemusíš s tím souhlasit, ale pro něj to tak bude. Tak přestaň křičet!"

,,Tak mi přestaň lichotit!" 

,,Nemůžu, pokaždé, co se na tebe dívám, bych ti složil hned několik lichotek. Kvůli tobě bych se stal i básníkem, jen abych ti mohl říct, co všechno pro mě znamenáš!" řekl jsem na jeden nádech. Poté jsem si uvědomil, že jsem možná řekl víc, než jsem měl. Překvapeně na mě hleděl a nejen on ale i ostatní, což mě dostalo do nepěkné situace. 
,,Zapomeň na to..." hlesl jsem tiše a rozešel se pryč od davu lidí. 

,,Kuroo, počkej..." řekl jsem skoro neslyšně a rozeběhl se za ním. Proč vždy tak zbytečně přeháním a od kdy vůbec tak křičím? Tohle jsem nechtěl. Konečně jsem mu byl na dosah ruky. Pevně jsem ji stiskl, aby se konečně zastavil. Když se otočil, nevěřil jsem tomu, co vidím. Kuroo měl slzy v očích. Takový pohled se vám nenaskytne zrovna často a o to víc jsem se cítil provinile. ,,Promiň, nemyslel jsem to tak...jen prostě nejsem na takové věci zvyklý." omlouval jsem se mu. Jen se usmál a pohladil mě po vlasech. I tak se mi zdál stále smutný.

Pokračování příště...