Život není jako film

Může být každý hrdina svého příběhu?

Probudil mě budík. Jako vždycky. Oblíkla jsem se, namalova a nesnídala, jen tupě zirala. Jako vždycky. Prostě normální pátek.

Řekla jsem si, že se pokusím seznámit se s holkama ze třídy. Mohly by bejt fanj. Alespoň nějaký.

Přišla jsem ke skříňce a začala jsem ji odemykat, když jsem zahlídla Mike. Zamávala jsem a on vyšel mým směrem. ,,Ahoj, Scar... jak ses vyspala?"

,,Dobrý....teda...co to kecat. Vlastně nic moc."

,,Vážně? To mě se zdál úžasnej sen."

,,A jakej?"

,,To bys chtěla vědět co?"

,,No, hrozně moc!" řekla jsem ironicky. Hned jsem toho litovala.

,,To víš, že to chci vědět. " mrkla jsem na něj. Přistoupil ke mě blíž.  Byl tak blízko že jsme museli dýchat stejnej vzduch. Začala jsem se potit. On se naklonil ještě blíž.

,,Zdálo se mi totiž o tobě." pošeptal tak, abych ho slyšela jenom já. Bušení mého srdce museli slyšet i na Antarktidě. Najednou zazvonilo a než jsem se vzpamatovala, už byl pryč.  Celej zbytek dne, byl nudnej.

Když jsem přišla domů, sedla jsem si na mé oblíbené místo a přemýšlela.

Může být každý hrdina svého příběhu? Nevím.... Když to tak řeknu, já k tomu nemám předpoklady. Jsem holka na obyčejný střední, je mi teprve 15 ,nejsem blond, mám obyčejný hnědý oči, nejsem nijak nadprůměrně inteligentní. Je mi 15 a nemám cíl, nefandim si a neumím se mít ráda.  Tak to bylo doposud. Teď to ale vypadá, že i já mám šanci na pořádnej život. Přeci si ho zasloužím, nebo ne? Konečně to vemu do svých rukou! Na to vemte jed! Jen nevím jak dlouho mi to vydrží.