Život není jako film

Zbytek dne

Když jsem přišla domů byl na ledničce vzkaz :

Kup prosim te chleba a rohliky, at máš zitra svačinu a snídani. Umyj a utři nadobí. Vyvenči Miu.

Pa máma :*

Aha....tak jo...

Hned jsem umyla nádobí ikdyz se mi do toho vůbec nechtělo. Pustila jsem si k tomu rádio. Nehrali nic moc a tak jsem prepinala z kanalu na kanál ale nic... všude hráli trapárny nebo hlásili nehody. To mě nezajímalo a tak jsem rádio naštvaně vypla.

Vzala jsem si peníze, co ležely na stole a k tomu nějaký prachy z brigády a šla jsem do města. Dneska musim zařídit hodně věcí.

Rozhodovala jsem se, co budu dělat misto šachů. Napadl mě tenis a tak jsem došla do nafukovací haly. Řekli, že potřebují souhlas rodičů a zaplatit zálohu. Dala jsem jim tedy mámino číslo. No, ta bude mít radost! Tak a teď ještě pro ten chleba. Stojím si takhle ve frontě a přijde pár fracků co se serou přede mě. ,,Vodprejsknete, smradi, nemam naladu!" Děti rychle vybehly z obchodu. Musela jsem se smát.

Cestou domů jsem musela myslet na toho kluka co do mě vrazil...nebo spíš ja do něho. Byl fakt pěknej ale ja se ztrapnila...a jak jsem mrkla..No bože můj! Snad ho zejtra potkam, nepotkam, potkam, nepotkam potkam! Sakra!

Když jsem přišla domů, vzpomněla jsem si na Miju. Je to náš pes. Je velká, bílá a vypadá jako vlk. Už byla natěšena a oblízla mi celej obličej, když jsem vzala do ruky vodítko. ,,No tak Mijo!"

Večer přišla mamka. Servala mě a ja ani nevim za co. Vždycky je prostě něco špatně. Achjo.

Pak jsem jí řekla to s tenisem. Souhlasila. Ze se prej budu alespoň trochu hýbat. To mě urazilo ale byla jsem ráda že to mám povolený. Jenom raketu si prý budu půjčovat, když nevím jestli mě to bude bavit.

Supeeer!