The lord of the Rings |The Fellowship of the Ring|

3📚

Legolas. Ano, je to on. Naposledy jsem ho viděla v přepočtu na vaše roky v deseti, od té doby jsem ho neviděla.

*Flashback*

Malá desetiletá holčička držela v ruce meč a naproti ní stál chlapec s blond vlasy a čekal až zaútočí.

„Cal, tak dělej vždyť jsem tě to učil," dodával jí odvahu chlapec.

Dívka jsi odfrkla a začala, napřáhla svůj mečík a švihla s ním chlapce, který vykryl dívčínu snahu a usmál se.

„Calimë!" Ozvalo se za zády holčičky a ona se otočila.

„Kolikrát jsem ti říkal, že toto dívky nedělají," vynadal jí otec a dívka smutně sklopila hlavu.

„To já ji k tomu navedl," přiznal se chlapec a zastal se tak dívky.

„Dobře, nemá na tebe dobrý vliv, pojď," řekl dívčin otec, popadl ji za ruku a odváděl ji pryč od chlapce.

„Ne! Já nechci! Nech mě, já chci tady být s Legolasem!" Křičela dívenka a snažila se vytrhnout otcovi.

„Ne! Jedeme domů a tečka," ozval se její otec, připravil koně a spolu se svou družinou se vyřítil z Temného hvozdu a už je chlapec nikdy neviděl.
A tak to šlo dál az do teď.

Realita:

Zavrťela jsem nevěřícně hlavou a doširoka jsem se na něj usmála. Legolas cestou k nám zůstal pohledem na mé maličkosti a s úsměvem k nám došel.

„Elen síla lúmenn' omentielvo, Legolas. Mantúlië," začal otec a položil opět Legolasovi, který už konečně upřel pohled na něj, ruku na rameno, stejně jako Legolas.

„Nányë alassëa omentielmanen," vyřkl Legolas a já přesunula pohled za něj, kde stáli jeho nejvěrnější elfové. Bylo jich podstatně méně než lidí a trpaslíků.

„Moje dcery si jistě pamatuješ, Arwen a Calimë," podotkl otec a ukázal na mne a sestru.

„Ano," řekl Legolas a zůstal na mě viset pohledem.

„Och, nemám tu další elfy, aby vás dovedli do komnat," zjistil otec a já se ráda nabídla.

„Otče, jestli dovolíš, odvedu je a poté přijdeme na snídani do velkého síně," čekala jsem na svolení a také jsem se ho dočkala s pokynutím otcovi hlavy.

„Hilya inyë," řekla jsem a už jsem vyrazila cestou do komnat.

Legolas mě po chvíli doběhl a s úsměvem se na mě otočil.

„Moc rád tě vidím Calimë, dlouho jsme se neviděli," řekl cestou do komnat. Za námi šli jeho poslušní elfové a já mířila nejdřív k jejich pokojům.

„Já tebe také. Stýskalo se mi," otočila jsem se na něj a taky jsem se usmála. Ani nevíte, jaký má Legolas úžasný úsměv, narozdíl od Boromira a Gimliho. Je to úplně něco jiného.

„Jak ses měl?" Optala jsem se a zase jsem přesunula svůj pohled na cestu přede mnou a odbočili jsme do leva.

„No, bez tebe to nebylo ono," přátelsky do mě strčil a já se znovu usmála.